Fazoloidní Příběhy

Úplněk #2

  Vylezla ze sprchy a osušila se, vlasy si vyfénovala a oblékla si předpřipravené oblečení, včetně klobouku, který jí k jejímu udivení i po těch letech pasoval jako ulitý.
  Sebrala své saky, paky a odešla.
  Naposledy dala svému domu sbohem a pocítila smutek, štěstí, paniku, takoví divný mix emocí. Nevěděla proč. Rozhodla se sama. Pravdou ovšem bylo, že se rozhodla spontánně.
  Procházela okolo domů, ve kterých to žilo, dětský smích, světla, smích hrdých rodičů. Jak ona to místo nenáviděla, všichni se mají líp než ona. „Proč tomu tak je? Proč mi museli rodiče umřít? Proč mě musejí ve škole šikanovat?" Musela se sama sebe ptát.
  Lampami prokládaná cesta skončila, dál už jí svítily jen její milované hvězdy a Měsíc. Ach, ano, ten nádherný kulatý Měsíc, který na rozdíl od slunce nevzal život jejím rodičům. Byl nepošpiněný, čistý jako lilie.
  Už neviděla nic než letmý zbytek světla posledních lamp. Věděla, že na jednom z těch vysokých kopců načerpá vůli a energii pro svou cestu.
  Na vrchol nejvyššího kopce široko, daleko se dostala za přibližně čtvrt hodiny, ale stálo to za to. Batoh jí spadnul z ramene a ona spadla za ním. Ne vyčerpáním, ne smutkem. Něčím jiným, něčím daleko jiným.  Bylo to štěstí a úleva, co jí poslalo k zemi.
  Chvilku objímala trávu, pak se zvedla, odhodila bundu a pocítila volnost. Pravou nefalšovanou volnost. Měla pocit, jako by jí narostla křídla a ona se mohla vznést, až ke svým milovaným hvězdám a svému milovanému Měsíci. Byla jako znovuzrozená.

  Když se štěstím znovu ponořila do měkoučké travičky, odkutálela se pět metrů dolů. Sledovala dění okolo sebe, bylo jí nádherně. Cvrčci příjemně cvrlikali, obloha se na ni opět koukala tím konejšivým pohledem dalekých a přitom tak blízkých hvězd.
  Pak jí upoutala oslnivá záře. Vyšla na vrchol a hle, Měsíc. Sedla si na nejvyšší bod a zaujatě ho pozorovala. Najednou se jí před očima udělalo kompletně bílo.
Našla se, až ráno, přesně tam, kde si večer sedla. Svrbilo ji zápěstí. Myslela si, že ji jen něco kouslo.   Ovšem realita ji dosti překvapila a taky vyděsila.
  Na zápěstí se jí modralo znamení. Vypadalo to jako nějaký ornament. Bylo to divné. Byly to kruhy o šířce cca jednoho centimetru, které od sebe byly, těž cca jeden centimetr. Kruhy byly čtyři a všechny je spojovala čára, stejně široká jako kruhy a vedla do vlnky, od shora vlevo, dolů vpravo.
  Napřed jí hlavou proběhla myšlenka, že ji někdo našel a tohle jí vytetoval. Nedivila by se, kdyby v tom měl prsty jeden, nebo více jejích spolužáků. Ale tohle bylo moc precizní i na nejlepšího tatéra z města, natož pak na bandu hurigánů.
  Z dumání ji vyrušilo slunce, jež jí teď svítilo přímo do obličeje. Pohled na východ slunce byl vskutku krásný, ale Adéla už slunce nedokázala ocenit, natož pak obdivovat jeho znovuzrození, po dlouhé noci.
  Zakryla si obličej rukou s novou ozdobou a v mžiku zaúpěla bolestí. Koukla se na tetování a všimla si, že to na slunci celé zčervená a chová se to jako spálenina. Zakryla to šátkem, který měla na krku a pocítila, jak se to zklidnilo.
  Zvedla se a dala si batoh na záda. Přesunula se do stínu, ve kterém usnula.
  „Pojď blíž, pojď, pojď sem holčičko" Mluvil na ni Měsíc konejšivým hlasem. Opucovala si špinavá kolena a vydala se k Měsíci. Lehounce se vznesla k nebi a krůček po krůčku se přibližovala.
  Měsíc byl jako vždy, klidný, nespěchal, měli celou noc. Už byla u něj, chytil ji a zlehka ji pohladil. Chichotal se a nasadil podivuhodný tón, který se Adéle nelíbil. Byl sladký, pomalý, působil klidným dojmem.
Ale v mžiku se jeho chichotání proměnilo v urputný řev, v nechutně hlasitý a nepříjemný, ale melodický smích.
  Adéla rázem padala do neznáma. Propadla se pevnou zemí a postupovala do žhavého a jasného světla, bylo jí horko, ale ne to, které by pociťovala u slunce, bylo jí divně, propadla se žhavou koulí a pak už byla jen tma a chichotání, které už neznělo konejšivě, nýbrž opovržlivě.
  Adéla se celá zpocená probrala a uvědomila si, že šlo jen o sen.
  Byla znovu noc a ona se znovu vyškrábala na kopec. Její tetování začalo zářit. Jakmile ji ozářily první měsíční paprsky, rozzářily se jí vlasy a oblečení.
  Ani nemrkla a vlasy měla bílé a třpytivé, až na ten zpropadený černý melír. l oblečení změnilo barvu. Už na sobě neměla ty ošoupané, tmavě modré kalhoty, ani šedou mikinu a černý kabát.
  Měla na sobě čisté džegíny, které od pasu dolů postupovaly ze světle modré do černo černé s měsícem na levém kotníku a třpytkami, připomínající hvězdy, kterých bylo od pasu dolů více a více.
  Její šedá mikina s nápisem "keep calm and be yourself" se změnila na tmavou a hlubokou modrou s nápisem "keep calm and look at the sky" a nově přidělanou kapucí.
  Její černý kabát byl ten, tam a místo něj měla přes tu parádu namodralou průhlednou kápi, na které byly bílé třpytivé kaňky jako hvězdy.
  Koukla se na sebe a všimla si i svého kloboučku, který dostal na svůj předek stejný znak, jaký jí zdobil zápěstí. Jinak zůstal černý.
  Její dříve červené tenisky se změnili v botičky na nizoučkém podpatku, které se leskly a svítily na celé kolo.
  Adéla nevěděla, co si o tom myslet. Ono, probudit se s tetováním, které se na slunci chová jako spálenina, není nic moc. A teď. Její zápěstí bylo jako pominuté zářilo pomalu víc než, její kdysi červené tenisky a hledalo Měsíc.
  „Co se to se mnou děje? Proč tu jsem?" To byly otázky, na které odpověď zatím neznala, ale chtěla ji za každou cenu znát.

První část

Třetí část