Fazoloidní Příběhy

Úplněk #3

 Její dříve červené tenisky se změnili v botičky na nizoučkém podpatku, které se leskly a svítily na celé kolo.
  Adéla nevěděla, co si o tom myslet. Ono, probudit se s tetováním, které se na slunci chová jako spálenina, není nic moc. A teď. Její zápěstí bylo, jako pominuté zářilo pomalu víc než, její kdysi červené tenisky a hledalo Měsíc.
  „Co se to se mnou děje? Proč tu jsem?" To byly otázky, na které odpověď zatím neznala, ale chtěla ji za každou cenu znát.
  Vydala se na oko náhodným směrem. Cítila, že má jít tudy. Svůj batoh měla na zádech. Jako jediný se téměř nezměnil, nebo to jen nebylo vidět. Vnitřek batohu se změnil k nepoznání a na poslední a nejmenší kapse se blýskal stejný znak, který jí zdobil zápěstí a klobouk.
  Sešla na cestičku a pak do lesa. Před sebou uviděla světýlko. Malé, rychle a nesmělé. Objevilo se a zase zmizelo.
  Tmy se nebála a nic ji nemohlo rozhodit. Opatrně světýlko pronásledovala. Bylo stále stejně veliké, až najednou zmizelo v ní. Trup jí zářil a pak světýlko zase vyletělo. Chtělo si hrát. Naznačilo, aby ho Adéla následovala.
  Napřed šlo pomalu, ale pak zrychlilo. Na podpatečcích a v kápi se běhalo špatně. Co by teď dala za své tenisky a kabát. Ve vlasech měla větve. Obličej už měla poškrábaný, ale to, co jí světýlko ukázalo, za to stálo. Byla to modře podsvícená hladina vody.
  Nedokázala si to vysvětlit. Všechno se dělo tak rychle. Ještě minulou noc si balila a chtěla prostě zmizet z města. Teď stojí v modrém, zářivém hábitu před hladinou podsvícenou modrým světlem a světýlkem, které jako by přemýšlelo.
  Rozhlédla se okolo, ale nikoho s baterkou samozřejmě nenašla. Tohle by jí stejně nikdo nevěřil, nemá co ztratit. Zacpala si nos a zmizela pod blyštivými vodami.
  Pod vodou se všechny volánky ukázaly v plné kráse. Bylo jich šest, byly dlouhé a vznášely se kolem Adély. Její kápě byla pod ní a svými kraji udělala přihrádky. Zářivě bíle a lehce namodralé, blyštivé vlasy plavaly ve všech směrech.
  Adéla otevřela oči a nad sebou uviděla zvlněný měsíc den po úplňku. Necítila nic. Ani reflex, upozorňujíc na nedostatek kyslíku. Ani malé, lesklé rybičky, proplouvajíc jí mezi nohama. Ležela tam a pak záblesk.
Probudila se na břehu, ještě za tmy. Měsíc byl relativně nahoře. Muselo být kolem půl jedné. Zvedla se a pohlédla na hladinu, na které se pořád blyštilo cosi.
  Vytáhla to a v ruce se jí naskytl pohled na stříbrný náhrdelník s modrým diamantem. Kapala z něj voda a malé potůčky vody teď Adéle stékaly po dlani. Studily. V oku ji proběhla vzpomínka vody, světýlka, modré záře.
  Ještě mokrý si ho dala na krk. Další záblesk. Tentokrát modrý. Adela překvapením nemohla myslet na to, že je to tu pořád samí záblesk. Každý z nich ji ohromil a tento nebyl výjimkou.
  Byl delší. Mnohem delší. Bylo to zajímavé. Různé odstíny modři si hrály na honěnou. Chvilku byl v rohu jeden, pak druhý.
  Najednou se všechny vyřítily jí do obličeje. Za nimi následovala tma a po mžourání ten samí břeh. Diamant zářil a stříbro se blyštilo jako nové. „Připadám si jako ve snu. Jen nevím, jestli dobrém nebo zlém," promluvila Adéla po dlouhé době sama k sobě.
  Hleděla na hladinu a přemýšlela sama nad sebou. Bylo to čím dál divnější. Ale u břehu nic nevykouká. Sebrala se a odešla někam do polí.
  Vysoké klasy ji šimraly na nohou. Z jejích legín se stala rozpáraná sukně. Ku podivu pasovala, a že to bývaly legíny, by nikdo nepoznal. „Kouzla přeci neexistují. Tak proč se mi tohle děje?" myšlení měla jinde, ale tyhle dvě myšlenky se prodíraly na povrch.
  Vylezla z obilí a před sebou měla fialové moře. Záplavu levandulí, nad kterými se rodilo slunce. Spadla ne jeden z keřů a usnula.
  Padá a padá. Teplo je pořád větší a větší. Je uvnitř mocného světla. Je žlutooranžové. Až do červena. Je uprostřed. Kolem je voda jedna šňůra. Plave. Nemusí se starat o dýchání.
  Proplouvá si vodou. Rozráží ji a zase si ji nažene k sobě, aby ji popohnala. Šňůra se najednou trhá. Padá dál. Slyší housle, ale vidí jen tmu.
  Vidí barvy se měnit. Vidí své staré legíny, vidí svou kápi. Vidí sebe, jak ji házejí do pytle. Sypou a vážou na střechu auta. Červena škodovka bez espézetky mizí i s ní.
  Úlomky, momentky. Dělá těsto. Brečí. Spí na podlaze. V okně. Světýlko. Ona. V ní. Je tam světlo. Na zádech. Pomyslná křídla. V rukou. Hůl. Na hlavě. Korunka. V mysli. Zmatek.
  Probudila se na stejném keři, na jakém usnula. Otřásla sebou a pokračovala mezi levandulemi.

První část

Druhá část

Věnování:

Kleopatře VII Filopator

makykyky

Lizy

A všem ostatním, kteří při mě stojí :3