HryProDivky.cz
Cesta #3
Zblblá netradičním prostředím a doznívajícím faktem, že ve stanu bylo nedýchatelno se probouzí a vystrčí hlavu ze stanu. Erika si nevšimaje se chystá vylézt.
,,Co blbneš? někdo tady střílí!"
,,Co?"
,,Zales!"
Zapnul stan a pokusil se jí všechno objasnit. Monika byla duchem nepřítomna, po chvilce se informace proměnily v šum. Koukala okolo sebe a mžourala na všechno živé i neživé. Nakonec vytáhla z batohu termosku a snažila se rozpoznat, jestli jsou tam tři šmouhy, nebo čtyři.
Slepá jako patrona se uchýlí k zeptání, ze kterého vyjde čaj. Sahne pro druhou, z předpokladu s kávou. Slepá byla pořád stejně, ale po pěti minutách už se jí nezavírala víčka.
Otevřela si stan a po promžourání zaostřila mohutné obrysy. Zaujatě pozorovala chlápka u krmelce, myslivec bylo to poslední, co by tenhle chlap mohl být. S dobrými úmysly asi nepřišel.
Ze srn tam zůstala jen ta postřelená. Byla to jen silueta, ale nic příjemného to nebylo. Přišel k srně a první, co udělal bylo, že jí začal postupně slíkat z kůže. Bylo neuvěřitelně smutné ji slyšet. Žila ještě pár minut po tom, co ji vysvléknul. Monice z toho nebylo dobře a Erikovi očividně taky zrovna dvakrát do smíchu nebylo.
Důležité bylo se nehýbat. Z nich by mohl stáhnout tak maximálně oblečení, kdo by taky stál o člověčinu, ale ještě by na ně něco kecnul. A že chtěli oba začít nový život by bylo to poslední, co by takového chlapa napadlo.
Necita si na krmelec položil kůži a nožem seškraboval, co zbylo. Monika měla sto chutí ho proplesknout. Nebyl sto té srně ani ukončit trápení. Když byla srna obvzláště hlasitá, tak si broukal, nebo do ní kopnul.
Poté, co se necita vytratil, vylezla a opatrně došla k srně, která už to má za sebou. Pohled na skrvavenou hrudku nebyl příjemný a Moničin žaludek to nabral do nejvyšších otáček. Vrátit se byl nejlepší nápad, který za poslední dva dny měla.
,,Tak co?"
,,Takhle jí tu nechat nešmůžeme."
,,A co s tím chceš udělat, málem jsi se pozvracela jen při pohledu za tmy. Co bude, až na to budeme muset sahat, někam to hodit a tak celkově to mít na očích i s detaily?"
,,Já to dělat nebudu."
,,A kdo teda?" Prosebně se na něj podívala a dosti okatě naznačila, že to udělá on. ,,To v žádném případě!"
Rozhovor o mrtvém zvířeti byl ukončen, ale než se Monika stihla vrátit do stanu vlasy jí rozhodila kulka, která proletěla tak těsně, že může být ráda za život. Prudce se otočila a ten chlápek tam pořád byl. Šel blíž a blíž. Oba ztuhli a loučili se se svými bídnými životy.
,,Moje srnečka..."
Strach byl to jediné, co měli v očích. Byla tma a jeden z nich měl značné mezery v běhu. Monika hystericky spadla k Erikovi a div se neumačkali.
14.
Erik
Světlo? Kde to... V očích měl celý scénář, jako z hororu. ,,Moniko?!"
,,Neřvi," zmateně si položila ruku přes obličej.
,,Neslyším tě, ale žiješ!" oddychl si, když uslyšel šum, připomínající její hlas.
,,Co vlastně udělal ten chlap?"
,,Jak se k nám rozeběhl, skácela ses dolů a když byl asi metr od nás omdlela jsi."
,,Ten chlap...!" nadzvukouvou rychlostí se vyhoupla do sedu. Sahala na sebe, jestli je v celku.
,,Neskákej mi do řeči. Pak mi dýchal do obličeje a řeknu ti, měl jsem co dělat, abych neskončil jako ty, hrozný puch..." Monika napjatě poslouchala každé slovo. Brala za zázrak samotný fakt, že ona i její společník žijí a dost možná jim neudělal nic než slabé trauma. I když, popravdě, Erik zněl i vypadal, jakoby vyprávěl vtipnou příhodu z tábora.
,,Přiložil mi tu svou pušku, nebo co to bylo na čelo a ten nožík si otřel o..."
,,O co?"
,,O."
,,No, o co?"
,,O... ...deku," nastalo ticho a Monika se od deky raději vzdálila. ,,Nakonec si srnu vzal do nějakého pytle a odnesl bůh ví kam."
Po dalším období ticha šla Monilka zbalit věci, zatímco se Erik škrábal po stromu nahoru. Jedna větev, druhá větev, nohu narovnat, neskácet se. Jednoduché. No, jednoduché si říct. Zvedal se opravdu směšně, Monika se vskutku párkrát zasmála.
Za chvilku u něj stála s batohem. Chytili se jako večer a kolébali se dál po lesní cestě. V podstatě šli okolo města. Ano, jít přes město je kratší, ale taky rizikovější. Kdyby se měli schovávat přede všemi nepříjemnostmi města, tak by nakonec došli za týden.
Schylovalo se k bouřce a pochybnosti o lesním putování byly posíleny, jakoby to ještě bylo možné. Avšak konverzaci mezi spoluputujícími to nějak nenarušilo. Až na pár škobrtnutí a samozřejmě kulhání jim šla chůze taky jedna báseň.
Spolu jakoby se na svět dívali skrz brýle růžové. Pravda byla ale taková, že o růžové brýle v jejich situaci nemohla být žádná řeč. Vypadali jako dlouholetí kamarádi.
,,Kap" začíná pršet. Oba měli jen promokavou mikinu a co se věcí z batohu týče, byly podobně promokavé. Zalezli si pod veliký šutrák u skalisek, tyčících se nad městem.
Monika vypadala vcelku v pohodě, ale Erikův strýc, který mu byl lepším otcem, než jeho biologický pod podobným kamenem tragicky zahynul, když se kámen uvolnil. Scénář byl podobný; najít skrýš před deštěm.
,,Mončo? Nebude zábavnější šlapat v dešti?"
,,Pěkně okaté," povzbudivý výraz byl sice přesvědčivý, ale rozhodně nebyl uklidňující.
15.
Monika
Napjetí ze strany jejího společníka bylo zřejmé. Tušila proč, ale tohle napjetí bylo hodně osobní. Ptát se jí přišlo nemístné.
Byla tu trochu nuda. Pršelo už dobrou půl hodinu. Erik se třesl jako osyka a těkal ze strany na stranu, Monika si krátila čas házením kamínků na cíl, kterým jmenovala nevinnou kytičku.
,,Dobrý?" ticho bylo k zbláznění. Zeptala se na první, co ji napadlo.
Ku podivu byla odpověď:,,Ne. Není to dobrý."
,,Co se děje?"
,,Můj strýc... ...zavalil ho šutr jako tenhle, když hledal skrýž před deštěm."
Konverzace skončila dřív než vůbec začala. Monika najednou vyběhla zpod šutru a začala v dešti pobíhat.:,,Jo, je to mnohem větší zábava!" tak nějak doufala, že atmosféra už nebude tak napjatá až budou pobíhat společně:,,Pojď pobíhat taky!"
Erik zkřivil rty, naklonil hlavu a očima ukázal na sádru. ,,A jo. Mám to, nebudeme pobíhat, prostě půjdeme," že by se mu Moničin nápad dvakrát líbil to úplně ne, ale všechno lepší, než smrtící šutr.
Monika došlápla na haldu listí a ozval se výkřik. Propadla se do tmavé díry, ze které sama nevyleze. Erika strhla k zemi, ale jinak byl v pořádku.
,,Moni! Žiješ?"
,,Žiju, ale je tu vlhko, studeno a docela se bojím toho, jak je to tu rozlehlé!" Co řekla neslyšel, ale dokud dokáže mluvit, nemusí hysterčit.
Udělala pomalý krůček vpřed. Mokrá zem se jí pod nohama propadala a pohlcovala ji do svých hlubin. V botě jí už čvachtalo a její bílé ponožky nasakovaly špinavou vodu smíchanou s bahnem.
Byla opět na vlastní pěst. Neviděla ani na krok a divně to tam zapáchalo. Kde je zeď a z jakého materiálu je celý tunel ji nezajímalo, ale hodně rychle to zjistila, když jí na hlavu spadl tak centimetrový úlomek cihly.
Jediným zdrojem světla byla pro ni díra ve stropě, bylo to taky nejbezpečnější místo v tunelu. Podlaha byla sice obzvlášť vlhká a rozbahněná, přímím deštěm, ale nemohlo na ni nic spadnout, nedej bože zavalit. Jediné, co jí padalo do vlasů a na oblečení byly studené kapky deště.
16.
Erik
Opatrně se zvedl ze země a opucoval si špinavé kalhoty. Pohledl do díry s přesvědčením, že Moniku uvidí a tak nějak bude v klidu, ale v díře nebylo nic, než ticho a tma. A to nejhorší; stmívat se začalo i venku. Oranžové slunce zapadalo za obzor a hvězdičky už se vkrádaly na oblohu. Musí rychle, dokud je alespoň šero.
Na jazyku měl otázku za otázkou, ale čím dál více se dopředu prodírala otázka, kde splaší žebřík, nebo alespoň lano. Jedna z předníh otázek byla podobně těžká. I kdyby se mu povedlo sehnat něco, čím Moniku vytáhne, tak ji nebude mít sílu vytáhnout, když sotva utáhnul sebe z několikanásobně menší výšky.
Co když to všechno bylo zbytečné? Co když ona měla zémřít v keřích a on pod kořenem? Depresivní myšlení bylo to jediné, na co se zmohl.
Až po hodině utápění se v žalu se postavil a vykročil zpět do života, ve kterém na něj někde čekalo lano. Popadl klacek a jako s holí s ním prohlédával okolí.
Našel pár starých hadrů, smetí a mrtvou kočku. Smutně si sedl pod skálu, o které měl úplně jiné mínění, než před pár hodinami. Z přemítání vzešel zajímavý, bohužel těžko proveditelný nápad. Opřel se o hůl a jak jen to šlo doběhl k díře.
Zavolal do prázdna:,,Moni, teď jdi co nejdál od díry, ale ať mě slyšíš!" S novou jiskřičkou naděje v očích zabodl klacek do země a stále dokola to opakoval. Trochu hlíny odpadlo. Popohnalo ho to k vytrvalostní zkoušce.
Stále pršelo a veškerá nakopaná hlína se pomalu, ale jistě proměňovala v bahno. Bylo jí už poměrně hodně a samotný vrcholek hory byl od povrchu asi dva metry. ,,Moniko! Vylez po té hlíně nahoru!"
V očích mu jiskřilo jako už dlouho ne. Byla to radost malého dítěte pod Vánočním stromkem. Spokojeně se opřel a čekal, až Monika vyleze.
