Fazoloidní Příběhy

Všude dobře, pod postelí nejlíp

  Jakožto asociální introvert se spoustou přátel a schopností vést rozhovor dlouhé hodiny jsem měla na výběr z široké škály volnočasových aktivit a prázdninových akcí. A tak jsem si vybrala například tábor a, a tak no.
Vedle tábora ale nesmím zapomenout na svou velice oblíbenou volno i nevolnočasovou aktivitu, a to konkrétně čtení. To má velkou prázdninovou výhodu, kterou jsem u moc věcí zatím neobjevila; dá se provádět všude, nehledě na okolnosti.
   A že o tom vím své. Pojďte se proto uvelebit, zatímco vás vezmu do začarované země zázraků. Vítejte na exkurzi pod mou postel.
   Mezi nutnou výbavu patří následující. Deka s oblíbeným vzorem, já sama jsem si pořídila s kaktusy v obchodě s povinnou výbavou knihomolů. Obchod, kde se dají sehnat svetry všeho duhu. Deka by měla zakrývat ideálně kolem devadesáti procent těla, takže čím větší, tím lepší. Rozhodně by se mělo jednat o deku měkkou, délka – nutno podotknout – huňatých chloupků je libovolná.
   Pokud se vydáte do země pod mou postelí, rychle zjistíte, že bez velkého svetru a dlouhých
kalhot se neobejdete. Slovem velký svetr byl myšlen opravdu velký svetr. Já preferuji netopýří rukávy. No což o to. Vzít si svetr je lehká věc, ta složitá část začíná u nošení svetru po knihomolsku. Rovnou můžete zapomenout na nějaké vytahování rukávů, takový knihomolský svetr musí viset. A kalhoty? Ty musí být především pohodlné, nejlepší variantou jsou kalhoty od našeho pyžama se vzorem květin, či koťátek.
   To bychom měli výstroj, ale je důležité si pamatovat následující heslo: „Bez čaje ani ránu.“ Tak tak, když už budeme procházet kuchyní, abychom našli kalhoty, které jsme ztratili při minulé expedici, rovnou dáme vařit vodu a začínáme vybírat z desítek různých čajů, které si naši spolubydlící koupili v naivní naději, že slazené čaje vymění za čaje sypané.
   Zatímco jsme se prodírali horou čajů, nám voda začala vařit, takže popadneme čaj, který se nám zamlouval už, co jsme vstoupili do kuchyně a vhodíme ho do oblíbené konvice. Zatím jsme se rozpůlili a natáhli se po rychlovarné konvici, takže nyní zaléváme pytlík horkou vodou, přičemž se třikrát popálíme, než pochopíme, že si s polovinou konvice vystačíme. Lžičkou čaji pomůžeme k rychlému louhování a na linku postavíme náš  nejmilejší hrníček, přičemž si vzpomeneme, jak jsme se minule polili vroucím čajem a začneme hrníček proklínat.
   Nejpomaleji, jak jen nám prsty dovolí, si hrníček naplníme a zvedneme z linky. V ten moment se celý svět zastavil a nepustíme, ani kdyby hořelo. Při odchodu se všimneme, že naše kalhoty byly celou tu dobu na židli a tak otráveně couváme. Hrníček pokládáme na stůl a přes rameno přehazujeme kalhoty. Když se po hrníčku natáhneme, trochu do něj drkneme a s kapičkou, stékající po straně hrníčku až na desku stolu nic neděláme, hrníček jen vezmeme a přidáme si situaci na pomyslný seznam důvodů, proč hrníčkem mrštit o zeď. Nasadíme bezpečné tempo – celé dva metry za půl hodiny, ti odvážní dokonce tři – a vyrážíme do našeho ráje.
   Hrnek odložíme na podlahu pod postelí, kalhoty na sobě máme v okamžení a vrháme se ke knihovničce.  Posledním a nejdůležitějším bodem je dobrá kniha. Jsme knihomol, proto nevíme, co si vybrat. Pokud máme rozečteno, vybírání je tímto faktem o poznání jednoduší. My se zaměříme na tu problematickou variantu.
   Stojíme nad knihovničkou už dobrých deset minut. Nachytáme se, jak jen nepřítomně hledíme před sebe.   Máchneme nad tím rukou a psychicky se připravujeme na cestu do knihovny.
   Převlékneme se do věcí, nošených normální populací a vyrážíme na cestu. Vystrčíme nos ze dveří a po pěti minutách se vracíme, protože je nám zima. Klíče máme na dně tašky. Ty jsme po dalších pěti minutách vylovili a zjistili, že výtah nefunguje, což vyvolá vlnu nadávek vypuštěných pod vousy.
   Domů jsme dorazili udýchaní, ale pravděpodobně živí. Hodíme přes sebe ještě bundu a vyrážíme střemhlav dolů po schodech. Potkáme sousedku, která právě vystupuje z výtahu. V jedné ruce má rohlíky a v druhé ruce si nese záhadný velký předmět v tesco tašce, v závěsu jde její jezevčík a my jí ve vší slušnosti držíme dveře. Jsme už v prvním patře, takže dojdeme po schodech.
   Venku je opět teplo, ale už se rozhodneme nevracet. Cestou nás na přechodu málem zajede pán v letech a na křižovatce div nezpůsobíme dopravní nehodu. Zaplujeme do knihovny a za pultem si všimneme naší oblíbené knihovnice Boženky, jak už se zvedá, aby nám ukázala knižní novinky. Když se na nás Boženka usměje, je to pro nás, jako by se na nás usmálo štěstí.
   S náloží nových knížek a taškou o váze pětiletého dítěte vykročíme z knihovny, načež se spustí průtrž mračen. Nás to ale nezastaví a odhodlaně se řítíme ulicemi. Naše zkušenosti s přechody a křižovatkami nás nezklamou, a když se mokří na kost dostáváme ke dveřím, zjistíme, že jsme si nechali klíče na stolku za dveřmi našeho bytu, což se nám po prozvonění sousedů, způsobeným tvrdým spánkem nebo naprostou ignorací našeho spolubydlícího a tak urputným na dveře, dokud se dveře neochotně neotevřou, potvrdí.
   Dveře zabouchneme, sáhneme po ručníku a pořádně se vysušíme. Na hlavě nám spočine jen zacuchaná hrouda, kterou ze strachu raději ignorujeme. Po pověšení mokrého oděvu na sušák se náš oblékací rituál opakuje. Ve spodním prádle hledáme kalhoty, které nalezneme pod topením v obývacím pokoji.
   Naslepo zašátráme v tašce po jedné z pěti knih a vytáhneme bichli o šest seti stranách. Už si nehodláme znovu vybírat a tak se s ní spokojíme. Ostatní uložíme na volné místo v knihovničce a vybranou odkládáme pod postel. Čaj nám za tu dobu vychladl a tak ho strčíme do mikrovlnné trouby. Pozlacený okraj nám připravil bleskovou show a ucho je nesnesitelně horké. Vezmeme hrnek do utěrky a vracíme se zpět.
   Hrnek jsme položili i s utěrkou, která – jak jsme rychle zjistili – zůstane s námi, neboť jsme ji položili pod nedotknutelný hrnek. Konečně jsme si zalezli pod postel. Zatímco voláme na spolubydlícího, aby ještě zavřel, se natahujeme po baterce. Ve vší radosti jsme zjistili, že je půl desáté a světlo z lampy ani stropního osvětlení stačit nebude.
   Spolubydlící se po patnácti minutách konečně nachomýtne zavřít, my už jsme ale mezitím přečetli deset stránek a zjistili, že začátek bude těžce nudný. Čas postupuje, když se dotkneme hrnečku, je stále teplý. Když se napijeme, zkřivíme rty do úzké linky a zamračíme se, nápoj už nám dočista vystydl.
   Čteme dál. Je za námi už padesát stran a žádný záživný převrat se zatím nechystal. Když si po další stovce říkáme, že knihu odložíme, zahradník postřelí pana starostu a chce se zbavit hlavního hrdiny, jakožto jediného svědka. Skončíme se čtením po konečném zklamání ze sluncem zalitého konce a knihu odložíme.
   Vyhrabeme se zpod postele a kopneme do sebe netknutý zbytek čaje. Víčka se nám klíží, uleháme do postele, když tu zvoní budík. Do pokoje vtrhne spolubydlící ženského pohlaví. nevíme, jestli je to sestra nebo matka. Situaci vyhodnotíme ale tak, že na tom nesejde a otočíme se na bok. než k našim uším dolehne slovo „výlet“ jsme v hlubokém spánku.