Úplněk

«Nejnovější články | Fazoloidní Příběhy

Vytvořit blog | Nápověda

„Kdy, kdy už mě nechají na pokoji?!" Adéla se zhroutila doma do postele a znechuceně si prohlížela nedbale udělaný melír. Černý vlas mezi blonďatými, který jí měl připomínat to, že tam se nesmí, když jste loser.
Ten vlas svíraly její zpustošené ruce. Ty ruce, kterými se snažila jejich chtíči po ublížení bránit. Měla zlomený nehet a škrábance na dlani z toho, jak ji drželi. Její blankytně modré a krásně hluboké oči se zadívaly z okna na oblohu. Byla stejně hluboká, jako její oči.
Její pozornost se stáčela ke hvězdám vždy, když jí někdo ublížil, vždy když hledala klid, mír, odpuštění, pochopení, soucit. Jen hvězdy ji dokázaly uklidnit, nemohly jí totiž ublížit, nemohly nic. Jen na ni tiše hledět.
Znala hodně souhvězdí, dělalo jí radost je rozpoznávat, povídala si s nimi. Pak zase sklopila hlavu zpátky do kolen a přemýšlela, proč jí to udělali.
Do pokoje se jí teď vkrádaly jasné a zářivě bílé měsíční paprsky, které jakoby ji přišly rozveselit. Chvíli na ně hleděla. Se smutkem si vzpomněla na své rodiče.
Bylo jí (a stále je) šestnáct, když se to stalo. Šli na odpolední procházku, slunce jasně zářilo a bylo teplo. Procházeli parky a lesíky, když přecházeli přes přechod, její rodiče ošklivě srazilo auto a vymrštilo je do nedalekého krámku se suvenýry. Adélu auto jen lízlo, ale do nemocnice je odvezli všechny.
Je to ještě nezahojená, čerstvá vzpomínka. Píchlo jí z ní u srdce. Vzpomněla si, jak jí oznámili smrt jejích rodičů, zesvéprávnění v šestnácti a nástup do školy.
Nikdy nebyla moc oblíbená, ale to, co se stalo, to vše změnilo. Podvědomě si myslela, že se to změní k lepšímu, že jí začnou litovat. Ale ne, rozpoutalo jí to peklo na zemi.
Sehrávali tu scénu, napodobovali ji, její rodiče, dloubali do ní a smáli se nad slovy: „Tady to bolelo, tady to bolí, pozor, ať jí neublížíme!" Brali jí věci, které našla většinou až další den, někde úplně jinde, než je nechala, než kde by je čekala a ojediněle i v jiné budově.
Nesnášela lidi, slunce, den. Uzavřela se do sebe, do tmy, do noci.
Zbyl jí celý dům, o který je třeba se starat, Nezvládá to. Dostává sice příspěvky, ale náklady na život a údržbu majetku to bylo beztak málo a do pořádné práce ji stejně nechtějí. O kdysi nádherný dům, plný smíchu a štěstí, už se moc nestarala. Stala se z něj jen schránka na Adélu.
Zvedla svou blonďatou hlavu s melírem a její nádherné oči se zahleděly do měsíce. Byl úplněk, už ani nepotřebovala kalendář, aby poznala jak na tom Měsíc je.
Její oči zalily slzy a nitro hluboký vztek. Došla ke skříni naproti posteli a vytáhla batoh. Hodila ho na postel a zamířila si to do kuchyně.
Vzala si velkou termosku, kterou naplnila až po okraj příjemně teplým čajem z meduňky. Vedle termosky byla její stará krabička na svačinu. Naplnila ji šunkovými, sýrovými a sýrovo-šunkovými toasty. Krabičku přes šest toastů zaklapla jen tak, tak. Její pozornost opět upoutaly hvězdy, jež svítily na skříňku, ve které už nic nebylo. Nebo alespoň to si myslela.
Otevřela jí a našla další krabičku, ale jinou, tátovu. Byla rozdělena na tři části a dvě patra. Píchlo ji u srdce, ale byla to hodně dobrá krabička.
Otočila se pro jablko, banán, mandarinku, trochu švestek a trochu hroznového vína. Vše pečlivě umyla a vložila do prvního patra krabičky. Poté sáhla po deseti různých tyčinkách a vložila je do druhého patra. Byla připravena odejít z kuchyně. Jen se na schodech ještě dvakrát otočila za světlem hvězd.
Termosku i obě krabičky hodila do batohu a odešla směr koupelna. Tam šla sebejistě k policové skříňce, která byla ještě plná věcí jejích rodičů.
Otevřela ji a vyvalila se na ni silná vůně máminy voňavky. Nemohla to vydržet, otevřela okno. Vedle sebe nahmatala taštičku na hygienické potřeby a začala tam vyrovnávat různé věci.
Do největší kapsy přišel kartáček, zubní pasta a dvoulitrová láhev vody. Hledala ještě něco do velké kapsy. Bylo jí sice jasné, že sprchu si dlouho nedá, ale i tak si zabalila šampón a sprchový gel.
Pak ji něco trklo do očí a píchlo u srdce: „Mámina mohutná gumička s vínovou květinou," Adéla nad tím nechtěla přemýšlet. Do největší kapsy už se jí nic nevešlo, takže na ni stejně nemusela koukat.
Sáhla někam dozadu a vytáhla spony, sponky a další gumičky, vhodila je do druhé kapsy a pokračovala v hledání.
Zašmátrala opět naslepo a objevila hřeben a kartáč. Obojí hodila do taštičky a pokračovala, tentokrát už na jistotu a vytáhla tampóny i vložky. Ty zabalila ještě zvlášť do pouzdra a hop s nimi do tašky. Nakonec už si vzala jen vatové tampónky a pleťovou vodu. Vydala se opět do pokoje a vyrovnala to vedle termosky, která už stihla zteplat i zvenčí a krabiček s jídlem.
Vydala se ještě na chodbu pro lékárničku. Naplnila pytlíček léky, obvazy, náplastmi, teploměrem a jinými zdánlivě důležitými věcmi. Vrátila se do pokoje a vše opět pěkně vyskládala do batohu.
Zkontrolovala mobil a powerbanku, zdali už se nabily, a když viděla, že ano, dala si mobil do kapsy u bundy a powerbanku do batohové kapsy.
Na stole si sbalila učebnice do úhledných, látkových desek a opět umístila do batohu. Vložila si do něj i své skicáky a penál s pastelkami, fixy, gelovkami, propiskami a dalšími výtvarnými pomůckami. V šuplíku pod stolem našla i dlouho ztracená sluchátka, která přistála vedle mobilu v bundě. Ze stolu si vzala i svou pokladničku. Byli v ní veškeré peníze, které měla. Nebylo toho moc, ale na žití pod širákem jich víc nepotřebovala.
Od stolu se přesunula k nočnímu stolku a zašmátrala pro baterku, kterou po chvilce našla. „Sakra, baterky! Měla bych tu ještě nějaké mít," Adéla opět prohledávala šuplík. Baterky našla a k nim dokonce i poznámkový blok z doby, kdy chodila do skauta. Se vším zase do batohu.
Teď už jí zbývalo sbalit jen jediné - oblečení. Zamířila ke skříni. Otevřela ji a vyndala kabát, mikinu, staré tepláky a samozřejmě nějaká trička a spodní prádlo. Zahlédla i roztomilý klobouk, který dostala k desátým narozeninám. Dala si ho vedle bundy, že si ho vezme rovnou.
Když prohledávala kapsy, tak v kabátě našla srdíčkový náhrdelník s rodinnou fotografií. Nemohla se na ni koukat, zaklapla přívěšek, přitiskla k srdci a za své rodiče se pomodlila. Poté přívěšek opět otevřela a všimla si kratinkého vzkazu, ze kterého se ale neudržela a propukla v pláč

Zůstaneme s tebou navždy

Adéla se skulila na zem a zoufale provolala: „Vy jste se mnou nezůstali!" pak už jen brečela.
Nakonec se sebrala a náhrdelník s přívěškem si dala na krk.
Batoh už měla zabalený, věděla, že tohle je poslední noc, kdy se vykoupe jako civilizovaný člověk.
Vstoupila do koupelny. Vlezla do sprchy a namočila si vlasy. Umývala pramen po pramenu, až narazila na melír, který v ní posílil vztek na celý svět a smutek po jejích milovaných rodičích.
Nechtěla se na něj koukat, ale ony se vlasy poslepu umývají těžko. Z toho pramenu se pouštěla barva. Teď už odtékala do kanalizace s tím, že svou práci splnila. Teď bude chodit navždy s černým melírem. Teda, aspoň do doby, než jí vlasy odrostou, ale jak dlouho odrůstají půl metru dlouhé vlasy?
Vylezla ze sprchy a osušila se, vlasy si vyfénovala a oblékla si předpřipravené oblečení, včetně klobouku, který jí k jejímu údivu i po těch letech pasoval jako ulitý.
Sebrala své saky, paky a odešla.