Fazoloidní Příběhy

Cesta

1.

 Bylo už poměrně pozdě, ale Monika pořád seděla u noťasu a ve snaze neusnout si pročítala své zápisky z chemie. Ovšem jedinou zmíňkou o chemii v její hlavě byla láska. Maturiťák je už za dva měsíce a po ní zatím neštěkl ani pes.

 Kávovar spokojeně hučel, když si šla pro další várku kofeinu. Sedla si do měkoučkého křesla a zachumlaná v heboučkých chloupcích staré, přesto krásné a voňavé deky se pokusila otevřít oči a přečíst další stránku. Teplo a měkoučké výplně křesla ji ukolébávaly a káva působyla spíše jako teplé kakao, které ji zevnitř prohřívávalo jako malou.

 Louskala písmenko za písmenkem, ale únava jí mlžila zrak a jas obrazovky ji proměnil v celisvou bílou plochu. Už věděla, že to nemá cenu, ale další pětku si dovolit nemohla. Vzala si své brýle. Jak ona je nesnášela.

 Jako malá podstoupila několik operací očí a očních nervů. Jednou ji málem oslepili úplně. Měla vrozenou vadu a dodnes mívá chvilky, kdy nevidí tak dobře, ať na jedno, či obě oči. Doktorka jí vždy říká, že si má vzít brýle, když bude mít svou chvilku, nebo bude potřebovat něco zaostřit.

 Ty brýle, jakoby přitom, co si je nasazovala posměšně volaly: ,,Slepá, slepá!" věděla, že je to hloupost, ale neměla je ráda, a když nemusela, tak si je ani nenasazovala. Měla ráda svou volnost a brýle byly jako svěrač, do kterého si vždy skřípla hlavu. Nakonec, po pár minutách, ještě v brýlích usnula.

 Probudil jí až tetin hlas, který jí šeptal: ,,Vstávej, holčičko," její prsty jí při těch slovech vískaly v jejích lesklých, blonďatých a krásně zvlněných kadeřích. Přicházela k sobě pomalu, ale stálo to za to.

 Tetiny hubené a hbité prsty jí dělaly dobře a aniž by jí to došlo, tak i jemně rozčesávaly vlasy. Ruce měla studené, ale její vlasy jsou nepropustné a ani chlad z tetiných rukou se jí nemohl dostat až k hlavě. Jen mezi vlasy.

 Začala mžourat okolo a vedle tety si všimla ještě malého bratrance, Vojty, který si hrál s jejími brýlemi. Musely jí přes noc spadnout. Svého bratrance měla ráda, ale nenáviděla, když si pohrával s jejími věcmi. Nebýt mu tři roky, tak by to snad i schytal.

 Pomalu se sebrala, celá rozbolavěla ze spaní v sedě. Byť bylo křesílko měkké a nadmíru pohodlné, tak nebylo určeno ke spaní. Do hrnku, který byl ještě špinavý od kávy si nalila čaj. Z talíře si vzala tvarohový šáteček a sedla si s ním ke stolu. Hodiny ukazovaly něco, málo před šestou.

 Vychutnávala si svůj oblíbený šáteček jen zpola. Nemohla přestat myslet na maturitu, maturitní ples a na vybíjenou. Její nejmilejší koníček od doby, kdy jí zavřeli rodiče.

2.

Erik

 ,,Už měl být doma, ten parchant, ale já ho vyškolím, jen se neboj ženská a ten tvůj povedenej synáček taky!"

 ,,Klid, Tomáši, prosím tě nech ho, je to ještě dítě."

 ,,Uhni ženská..." nestihl udělat už nic. Dveře se otevřely a v nich stál kluk, starší, než by to do něj kdo řekl.  ,,Á, Sáro, už je tady."

 ,,Ne, prosím nech ho, nech ho, on i já uděláme cokoliv, jen ho prosím, nech na pokoji," volala Sára mezi vzlyky.

 Neměl slitování. Namakanec a strašný "frajer" si právě ze svých směšně "módních" kalhot stahoval svůj směšný opasek. Hrnul se ke klukovi, který teď stál jako přimražený ve dveřích a váhal co dělat.

 ,,Eriku, běž, utíkej!" Zaslechl hlas své matky a zahlédl siluetu svého otce. Váhal co má dělat, co je správné. Má nechat matku s tím šílencem, či má být po jejím boku i za cenu zdraví? Než si stihl odpovědět svíjel se na zemi pod opaskem, ze kterého se stal rázem bič.

 Jeho smaragdově zelené oči teď hleděly na matku a její oříškově hnědé zase na něj. Byly mokré, po tváři mu stékaly slzy. Měl oči po otci, ale pohled matky.

 Z ucha mu spadlo naslouchátko. Než jej stihla jeho matka sebrat, drobné součástky se díky matnému světlu svíček blýskaly pod násilníkovou podrážkou.

 Nezůstalo ovšem jen u opasku. Tomáš se nebál po chvíli použít i nohy ke kopancům, šlapancům a ruce k neúprosnému bití.

 Zdálo se to nekonečné. Z minuty se stala hodina, z hodiny den, ze dne měsíc potupy a bolesti. Přestal, až mu došly i poslední síly. Udýchaný a spocený se očividně spokojený ze své práce odebral do ložnice, kde si pustil televiti a dělal, jakoby nic.

 Matka zděšeně seděla, hledíc na svého na oko ubitého syna. Nevěděla co dělat. Už mnohokrát jim ubližoval, ale nikdy až do bezvědomí. Bála se jít na policii, bála se zavolat přátelům, psychologovi, komukoliv. Bála se zavolat i záchranku ke svému synovi. Neměla ponětí co by se pak dělo. Co kdyby ho nezavřeli, co kdyby ho zavřeli a on se k nim po letech vrátil plný hněvu?

 Tak, či onak se bála na něj jen pohlédnout. ,,Nádech, výdech, holka. Nenecháš si zničit život. Nenecháš ho, aby vám dál ubližoval!" Pohlédla před sebe, ke schodům, po kterých před chvílí kráčely podrážky zla. Oči jí vzplanuly a zase uhasly pod slzami. Zvedla se, nic neřekla. Jen popadla kluka a vyběhla s ním ven.

 Běžela, nevěděla kam, ale chtěla už být pryč. Bydleli na samotném kraji města. Vydala se do lesa, tam je  hledat nebude. Zastavila, až když i poslední část jejich domu zmizela za horizontem. Klekla si do studeného a mokrého jehličí.

 Pohlédla vzhůru a rozmazanou řasenku si nechala téct s kapkami deště a slzami štěstí. Položila kluka a rozhlížela se po okolí. Nikde nikdo. Nebo, to si alespoň myslela. Z nenadání se před ní objevil Tomáš s nožem v ruce...

3.

Monika

 ,,Kdo by to do ní řekl," přemýšlela nahlas Magda.

 ,,Je moc šikovná, ale nevím, jestli ji to pořád tak naplňuje, jako dříve."

 ,,S tím si nelamte hlavu, hlavně, že přijde na jiné myšlenky."

 ,,Asi máte pravdu."

 Monika zaslechla rozhovor mezi její tetou a trenérkou. Poslouchala jen na půl ucha, ale to, co slyšela ji vyvedlo z míry. Nebyla schopna se poté pořádně soustředit. Ani neví, proč ji to tak rozhodilo, neměla prostě ráda narážky na to, jaké to bylo dříve.

 Najednou; "Žuch!" přilétl míč a ona dostala do nosu. Bezprostředně potom zaslechla další ohlušující ránu. To, co jí přilétlo do oblíčeje nebyl míč, nýbrž bomba...

 ,,Fuj!" probrala se na posteli. Začala si sahat na obličej, trup, nohy: ,,Uf, jen sen." Teta vpadla do pokoje a polekala Moniku. ,,Co řveš? Stalo se něco?!" Vyděšeně na sebe zíraly. Než to tetě došlo a začala se smát. Monika se smála s ní, ale někde hluboko jí bylo spíše do pláče.

 Sešla schody a viděla něco, co si moc dobře pamatovala. Uviděla horu krabic a Vojtěcha ve starém kabátu. Na krabicích bylo ovšem cosi, co tam rozhodně být nemělo. Byla na nich nálepka "Zabaveno v exekuci". Nevěděla o co jde a tetin výraz jí na klidu opravdu nepřidal.

 ,,Co, co, co to má znamenat?! Teto?!..." zmateně pobíhala okolo krabic. ,,...Kde jsou všechny naše věci?"

 ,,Jsou pryč," najednou si Monika všimla, že tetě po tváři stékají maličkaté pramínky slz.

Chodila dál okolo krabic a snažila se přijít na to, co se stalo. Pečlivě si je prohlížela. Každá se lišila. Na první pohled velikostí a tvarem, ale na ten druhý už se lišily i barvou a fontem písma.

 Na jedné z krabic bylo něco. Něco, co ji rozrušilo. Na oko nepodstatný kus papíru, ale ten kus papíru skrýval dopis. Něco ji k tomu kusu papíru táhlo. Rozklepanými prsty jej vytáhla, koukla se do něj, na tetu a odběhla pryč.

 Ve svém pokoji si sedla do kouta a máčila polštář. Rozevřela papír a četla nahlas, klepal se jí při tom hlas;

Pro slečnu Moniku.

S lítostí vám oznamujeme, že vám vaši rodiče

odepřeli dědictví.

S pozdravem ředitel věznice, Řehoška.

 Pramen, řítící se z hluboké, modré tůně teď smáčel list papíru. Teta pomalu otevřela dveře. Monika  si popotáhla: ,,Oni. Oni mě vydědili," řekla polospolknutě mezi vzlyky. ,,Teto, jakto, že jsou dole ty krabice? Má to s mými rodiči souvislost?"

4.

Erik

 ,,Herdek! Jsme tu jak zvířata v kleci! Idiot!"

 Oči pootevřené, lehce slyšíc svou matku ji pozoruje, jak kope do pařezů a proklíná všechno živé. Snaží se zvednout, ale nejde to. S hlasitou ozvěnou tak při pokusu se zvednout padá, díky čemuž si ho máma všimne a se šťestím v očích si kleká.

 Je mokrá, studená a špinavá, ale to je konec konců i on. Jeho matka mluví, ale on nic neslyší. Zlomeným prstem si sáhne na ucho. Chraplavým hlasem se pokusí zdělit danou nepříjemnost:,,Mami. Neslyším tě," její ústa se přestala hýbat.

 Na řadu přišla znaková řeč: "Jak je ti? Co tě bolí?"

 "Divně. Bolí mě celý člověk."

 "Pojď pomůžu ti se zvednnout."

 "Děkuju, ale to..." složité gesto už nezvládl. Prst se sevřel a matka už raději konala.

 Když Erika zvedla, tak ho musela přidržovat. V očích měla strach, smutek i hněv. Promítla se jí v nich Tomášova podrážka, pásek, svíčka, dveře, naslouchátko, nůž....  Z hlubokého promítání vzpomínek ji probudilo škubnutí, když zakopli. Matka to ustála a tak svého potlučeného syna zvedla znova.

 Šli, problém byl v tom, že nevědeli, jestli tam chtějí. Věděli, jakým směrem je město a jakým směrem je jejich ulice. No a jediná spolehlivá cesta vedla přes ní.

 ,,Co ti tím nožem vlastně udělal?" vykoktal ze sebe pomalu.

 ,,Mně nic, ale tobě natrhl kalhoty," pod náporem jejího zkličujícího hlasu jí padal z ramen. Mluvit pro ni bylo těžké, natož křičet.

 Došli nakonec ulice a pokračovali velice nejistě. Jejich dům. Místo, kam by se normálně vraceli jim teď nahánělo hrůzu a bylo to to poslední místo, kam by teď šli. Nebo alespoň dobrovolně ne.

 Dveře se rozletěly a v nich stál Tomáš. Refleksy byly pomalé. Sáru táhnul za vlasy a Erika za rameno. Odtáhnul je jako zvířata domů.

 Když se ho Sára pokusila zastavit, tak na ni vytáhnul svůj opasek. Kdyby jenom na ni. Přitáhnul si k sobě oba. ,,Tak a dost! Tohle už je moc!" mohla si hlasivky vykřičet. Bylo to tak mocné, že i Tomáš se polekal. Avšak po chvíli ho jeho omezenost vrátila zpět.

 Erika odhodil na gauč a pustil se do Sáry. Opasek bolel, ale nebyl na ni dost rychlý. ,,Hlupáku," vytáhla z jeho kapsy onen nůž a nejistě ho namířila k Tomášovi. Obejmula svého syna. ,,Teď půjdeš na policii, přiznáš se ke všemu a necháš nás žít normálním životem," její hlas se klepal více, než měla v plánu.

 ,,Tos uhodla," Opasek letěl vzduchem a než stihl dopadnout na dvojici před domem zněly sirény.

 ,,Sousedé. Já věděla, že je na ně spoleh,"

 Policie už je tu, nemá co ztratit. Velice rychlím pohybem uvázal Erikovi kolem krku pásek a stáhl ho nejvíc, co to šlo. Pak vyšel a nechal se sebrat policií.

 V domě se opasek snažili oba sundat, ale klepaly se jim ruce a jeden z nich pomalu ztrácel vědomí. Pomohl jim až jeden z policistů.

5.

Monika

 ,,Pojď se mnou, něco ti ukážu," teta jí pomohla vstát a mokrý polštář odložila na zmačkanou postel.

 Šli do tetiny pracovny. Teta si sedla do své židle, Moniku posadila na gaučík a Vojtěch si poslušně sedl vedle ní. Teta zašmátrala v šuplíku a vytáhla svazek papírů. Podala ho Monice: ,,Čti,"  Monika se nevěřícně podívala na svazek papírů. Pohledem si přeměřila tetu a vrhla na papíry nevěřící pohled.

 ,,Já nevím, jestli to chci vědět. Já se nechci dozvědět něco, co nechci," tak, jako každého jiného ji pomyšlení na krutou pravdu děsilo. Ale věděla, že nevědomost neznamená, že problém tu není. Naopak je to ještě horší.

 Teta papíry uklidila: ,,Jsou v tom dokumenty o tobě a dění okolo tebe. Tvůj rodný list, soudní nařízení i papír o adopci,"

 ,,Co? O jaké adopci to mluvíš?"

 ,,Oficiálně jsi moje. Tvoji rodiče nemouhou být tvými zákonými zástupci, když to dostali na tvrdo. Z věznice ti těžko budou zařizovat, tolik potřebné věci. Kam to jdeš?"

 ,,Teto, nech mě, odšmikli jste moje rodiče. Máma tě měla ráda, byly jste sestry na život i na smrt!"

 ,,Ve vězení je právem!" vřeštěly na sebe vztekle, zatímco se Vojtěch smál.

 ,,Právem? Právem? Jak to můžeš říct?"

 ,,Měla jsi sourozence!"

 ,,Teto já už na ty lži náladu nemám!"

 ,,Posaď se, všechno ti vysvětlím," alespoň jedna konečně pochopila, že řevem nic nevyřeší.

 ,,Byli jste neplánovaní. Na neštěstí se z vás vyklubala dokonce dvojčata. Máma vás porodila kolem půlnoci doma. Zabalila vás do pytle a schovala."

 ,,Jaktože žiju? To mi vysvětli."

 ,,Neskákej mi do řeči, vše se dozvíš."

 ,,Už mlčím."

 ,,Tebe jsem našla, když mě vzbudil tvůj pláč. Schovala tě pod mou postel. Tvá matka uzle na pytlích nikdy neuměla. Vytáhla jsem tě a předala tvému otci s tím, že jsi byla v pytli. Tu noc tvůj otec zmlátil tvou matku. Řekla mu, že jste se narodili už mrtví. Po dobu patnácti let se pak všechno úspěšně ututlávalo. Tvoji rodiče mi za mlčenlivost slíbili veškeré dědictví, které bys měla dostat ty a každý měsíc mi dávali deset procent..." Moniku fascinuvalo každičké slovo a mísily se v ní všechny pocity. Od smutku, přes štěstí, až po vztek. ,,... Nelíbilo se mi to, samozřejmě. Ale měla jsem tě ráda a i když tě tvá matka nikdy nemilovala, chtěla jsem, aby byla s tebou. Herečka to byla výborná. Pak se dostali do situace, ve které byla řada s placením na mě. Tvůj otec přišel o nohu, když v Asii stoupnul na minu a matku vyhodili z práce. Oba se zhroutili a vylívali si zlost na tobě, mně i sami na sobě. Udala jsem je. Tvého otce zprostili vinny na tomto ohavném činu, ale uznali mu jiný. Ten den dostal tvou matku do nemocnice s probodnutým podbřiškem a rozleptanou rukou. Oba dostali doživotí," při těch slovech ukáplo.

 ,,A moje sestra?"

 ,,Měla jsi bratra."

 ,,Víš o něm něco?"

 ,,Vím jen, že v pytli se nenašel."

 ,,A kde teda?"

 ,,Nikdo neví, kde je mu konec."

6.

Erik

 Pomalu rozevřel víčka. Naskytl se mu pohled na bílé povlečení nemocničního lůžka. Vedle něj seděla jeho matka a na stole byla mísa s ovocem.

 Jeho matka spala a na pokoji byli sami. Opatrně odhrnul peřinu, že se tu trochu porozhlédne. Ovšem jediné, na co se vzhledem k tomu, co nakonec uviděl podívá bylo město za oknem a spící Sára.

 Pravou nohu měl zasádrovanou a levou pod bandáží s ledem. Jeho matka měla obvázanou ruku, ale když si o ni mohla opřít hlavu, asi to nebude nic závažného.

 Spadnul zpět na polštář a probudil Sáru. Hlava jí sjela a praštila se o mísu s ovocem do čela. Za to místo se chytila a zmateně mžourala kolem. ,,Eh, pch, pototo. Kde to, co to... Eriku! Co se ti to stalo?" Odpovídat netřeba. Sáře všechno došlo. Postupně, ale přece.

 ,,Jsi v pořádku?" křičela spíše polohlasem.

 ,,Jak to mám vědět? Poslední, co jsem viděl byl Tomáš."

 ,,Pořád tě někam vozili a nikdo mi neměl ani čas říct, co ti vlastně je," rozhovor, který vzhledem k tomu, co oba vlastně vědí nikam nevedl ukončil až doktor. ,,Řeknete nám už něco?"

 ,,Proto jsem tady. Pár zlomenin, pohmožděniny, modřiny a objevili jsme i vadu sluchu."

 ,,Ale my víme, že špatně slyší."

 ,,Proč jste v tom případě nekoupili naslouchátko?"

 ,,My ho koupili, ale..." Sára nedokázala doříct větu. Byť jen pomyšlení na ten večer ji vyváděl z míry, natožpak to zdělovat cizím lidem.

 ,,Chápu, nechám vás o samotě."

 ,,Mami, co se stalo?"

 ,,To neřeš, nic se nestalo," rudá jako rajče, se slzymi na krajíčku se usmála. Asi se to zdálo jako nejméně nápadné řešení.

 Podala Erikovi hroznové víno a sama se zakousla do jablka. ,,Hele. Tady něco leží," byla sylešt jen těžko, natož když měla plnou pusu. Papír, který sebrala však slova nepotřeboval.

 Vytrhnul jí papír a četl si sám pro sebe lékařskou zprávu, která obsahovala trochu podrobnější informace. Bylo by příjemnější to tam mít napsané česky, ale hrubé obrysy o svém zdravotním stavu si udělal.

druhá část

třetí část
čtvrtá část

+4

Příběhy a povídky

Autor: Naty a Kája   |   Publikováno: 12.05.2018   |   Zobrazeno: 771x