Fazoloidní Příběhy

Saxofon - pod lampou

  Byl už večer, v pokoji číslo 115, už všichni spali. Opatrovnice Gabriela ze zdola podřimovala a bylo slyšet jen televizi. Marcel ovšem nemohl usnout. Spal u okna a neuvěřitelně ho děsila představa, že tím oknem někdo vleze dovnitř a první, co mu bude stát v cestě, bude on. On, když spí a nemůže se bránit, nemůže uhnout.
  Nervózně si hrál s peřinou a sem, tam se z toho okna kouknul ven. Utvrzoval se v tom, že tam nic není, že je jenom paranoidní. Už se mu pomalu zavírala víčka a hlava mu spadla na polštář, pád ho ovšem opět vzbudil. Takhle to bylo až do chvíle, než ze stromu přes ulici vzlétlo hejno ptáků a Marcel si všimnul, že pod lampou stojí nějaký muž.
  Měl na sobě černý kabát, černý klobouk, černé kalhoty a černé elegantní boty. Vypadal trochu výstředně. Marcel se zděsil a od okna by ho v tu chvíli nikdo neodlepil. Pozoroval muže, který tam zatím jen a pouze stál.
  Ze zatáčky se objevila světla. Červené auto, vezoucí poblázněné holky z večírku. Měly auto bez střechy a dvě seděly na dveřích směrem k muži. Když kolem něj projížděly, vše se zdálo býti v pořádku, ale metr za mužem se obě sesypaly do auta a byl slyšet jen výkřik ustrašené řidičky, která jakoby teď zkameněla a jen tak nehodlala procitnout.
  Nejděsivější bylo, že muž stál, jakoby se nic nestalo nehnutě dál na místě. V Marcelovi by se krve nedořezal, napjatě sledoval, co se bude dít.
Prvních deset minut se nedělo nic, ale uběhly jako voda. Řidička už nekřičela, měla jen otevřenou pusu.  Jeden by byl čekal jen na to, až jí dojde dech. Oči měla upřené na své kamarádky, kterým už by stejnak nebylo pomoci.
  Muž teď udělal krok směrem k autu. Došel až k ženě a po sotva pár vteřinách spadla za svými kamarádkami. Dobrých pár minut po tom se nic nedělo. Až se muž podíval na dětský domov, na Marcelovu řadu oken, na Marcelovo okno. Na Marcela.
  Ten se teď odvrátil od okna a koukal jako vystrašené kotě. Dýchal zhluboka, až se divil, že to nikoho neprobralo. Podíval se opět z okna. Muž už tam nebyl.
  Teď se v něm mísila spousta pocitů. Napětí, smutek, panika doprovázející strach, štěstí, klid doprovázející úlevu. Muž byl pryč, to znamená, že mu nemůže ublížit, ale co když je někde tady a čeká jen na to, až se  Marcel otočí a bude před svou smrtí moct pohlédnout do očí svého vraha.
  Bylo mu jasné, že dnes neusne. Vzal si k sobě baterku a na nohy si dal papuče. Baterkou svítil do rohů, pod sebe, nad sebe, na své spolubydlící i z okna. V rozích našel pár pavouků, nad sebou bílý strop, pod sebou spícího Filipa a podlahu. Pod lampou však k třetí hodině ranní opět stál ten samý muž.
  Tentokrát však nebyl sám. Stál u něj pes. Malý černý mop. Oba tam jen stáli a koukali na řadu domů až do chvíle než muž udělal krok a pes ho poslušně pronásledoval. Následovala další řada kroků. Byli blíž a blíž. Už se Marcelovi ztratili z očí. Mohl otevřít okno a vyklonit se, ale nechtěl na sebe přitáhnout pozornost.
  Ozvala se rána jako z děla. Ulice zhasla. „Zkrat? Prosím, ať je to jen zkrat," proběhlo Marcelovi hlavou jako blesk. Pak bylo v jeho hlavě i na ulici hrobové ticho a tma.
  Tou neproniknutelnou tmou prolétly paprsky světla a pod světelným kuželem lampy stál malý černý chomáč chlupů, bez páníčka.
  Ten teď byl bůhví kde, mohl udělat bůhví co, bůh ví komu. Co když se Marcel probudí a někdo z domova bude mrtvý a jeho přepadne panika, že když si poklidně spal, tak se tu potuloval vrah, a už se nemusel dožít rána. Nebo by se nemusel probrat vůbec.
  Nejděsivější byla ovšem představa tmavě hnědých očí, hledících do těch jeho, těsně před světlem na konci tunelu. Představa, že uvidí vraha, jak vraždí někoho z domova, jak vraždí jedno z jeho spolubydlících, jak vraždí jeho bratra.
  Marcel sebou cuknul a vyděšeně se posadil. Oči mu těkaly z místa na místo. Cítil nebývalý chlad a po chvilce zase nebývalé teplo. Že by už blouznil šílenstvím a únavou? V tom mu došlo, že usnul. Nemusel se probrat. Všichni se zdáli býti v pořádku.
  Ale mohl je klidně všechny podřezat a překrýt rány peřinou zatím co by matrace pomalu nasakovala krví a pomalu červenala. Mohl je udusit. Mohl je klidně vykuchat a on si toho díky peřina nevšimne. Se strachem z jakéhokoliv pohybu slezl po žebříku.
  Rozklepanou rukou se natahoval pro peřinu a pomalým tempem ji táhnul pryč. Viděl jen modré pyžamo svého bratra a bílou matraci. Ulevilo se mu a chtěl peřinu zase vrátit, ale když ji rovnal, tak se s prásknutím zavřely dveře a Marcela zachvátila panická hrůza.
  Má utíkat, chránit bratra, řvát o pomoc, co mu síly stačí? Ne, jen zmrznul a spadl na zem i s peřinou.  Pootočil hlavou. Uviděl tmavou postavu v rohu místnosti, která vypadala neškodně, ale Marcel by v tu chvíli udělal cokoliv, jen aby ta silueta zmizela.
  Silueta udělala krok vpřed. Marcel rozpoznával klobouk, kabát, hnědé oči. Pak byla tma.

První kapitola

+2

Příběhy a povídky

Autor: Naty a Kája   |   Publikováno: 29.03.2018   |   Zobrazeno: 692x