HryProDivky.cz
Flíčci
Bílé povlečení nemocničního lůžka a holé stěny, dětské oddělení v nové nemocnici v centru našeho města. Když jsem se poprvé probudil, neměl jsem nejmenší tušení, kde jsem a už vůbec ne proč. Teď to vím ale přesně. Až moc přesně. Dlouhé dny plné samoty a občasných prohlídek s prášky a teploměrem na přemýšlení, vzpomínání.
Možná by se slušelo se představit, ale moc se bojím. Pořád cítím přítomnost toho neškodného stvoření. Neškodného do doby, než slunce zapadne a obrazovka stále svítí. Nechci, aby mě to našlo, nesmí se to dozvědět mou totožnost.
Je mi sedm a s mou starší sestrou jsem rád stavěl bunkry. Je jí dvanáct, takže dosáhne i na místa, kam já ani nedohlédnu. Vždy mi při tom, co jsem jí po večerech podával polštáře, pro změkčení sezení na tvrdé zemi povídala strašidelné historky. Většinou to bylo strašidelné, ale postavy byly v situacích, do kterých jsem věděl, že se nedostanu, a tak jsem se bez problému uložil ke klidnému spánku, proloženému jen občasnými můrami.
Jednou mi povídala o Flíčcích. Jsou to malé stíny, a pokud člověk chodí spát, ochraňují ho. Pokud ne stanou se hmotnou temnotou, sílící s počtem prohřešků.
Vyprávěla mi i to, jak se jí jednou zjevil jeden z nich, když si před rokem v bunkru udělala pod postelí průchod k zásuvce, aby si mohla během noci nabíjet telefon, zatímco koukala na internet.
Koutkem oka zahlédla maličkatou postavu. Zdála se jí roztomilá, prý se ani nebála, jen tam tak zůstala civět na koberec, osvícený glóbusem, se kterým jsme chodívali spát. Mohla mít nějakých třicet centimetrů, vykoukla zpoza matrace, tvořící jednu stěnu bunkru, další tvořila jedna normální, skříň a postel. Nemělo to prsty, ani jiné výčnělky. Sestra to připodobnila naprosto tmavému perníčku. Nebylo to černé, byla to nikde nekončící tma. Následující noc údajně spala poslušně od devíti do sedmi, aby si je udobřila.
Nechtěla si ani představit, jaké následky by byly, kdyby nebyla poslušná. Všechno popisovala tak detailně do doby, než přešla na to, co by se mohlo stát. Temnota větší než já nebo ona, s hrozivými zuby a vykulenýma očima.
„Spíš, najednou ucítíš na zádech pohled, mrazivý a zastrašující, otočíš se, ale nikde nikdo. To jen Flíček zalezl k tvým nohám a čeká, až z tebe bude moct vycucnout veškeré dobré sny,“ říkávala. „Noční můry budou tak strašné, že nebudeš schopný spát. To je jejich cíl, chtějí tě psychicky zničit, chtějí tvou smrt, nedostatek spánku.“
Během vyprávění jsem se klepal strachy, ale už v mém věku mě lidé v mém okolí často označují za realistu a flegmatika, i když teda moc nevím, co to znamená. Šel jsem spát celkem v klidu, protože jsem věděl, že když půjdu spát včas, budou to pro mě ochranáři.
Sestra mi několikrát za dobu, dokud jsem neusnul, ztěžka dýchala za zády a pak se na mě zubila zpod postele, ale světlo z glóbusu, seč tlumené, přes deky a prostěradla ji dřív nebo později dosti efektivně prozradilo. Přestala ve chvíli, kdy jsem začal předstírat tvrdý spánek. Pak už bylo možné usnout i doopravdy.
Zdálo se mi o Flíčcích, jak se kolem mě slítávají a dávají mi peřinu až po bradu. Nedával jsem tomu nějak zvlášť velkou váhu, ale ráno jsem se probudil s vysokou horečkou a zimnicí. Moje peřina byla udusaná v rohu bunkru. Zřejmě měla moje sestra zase ty kopavé sny a při jednom výpadu mi strhla peřinu.
Rodiče mě hned nadopovali léky a začal sestřin protest o ponechání bunkru, že tam prý nasouká nafukovací matraci a bude na mě dávat pozor. Moc jsem to nevnímal, byl jsem rád, že žiju.
Přes den se nedělo nic výjimečného, ale v noci to bylo zajímavé. Střídavě mě polévala vlna horka a naprosté zimnice. Nemohl jsem spát, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než zapnout mobil a na něco se mrknout. Vzpomněl jsem si přitom na Flíčky. Vlastně jsem umíral touhou jednoho spatřit. Neuvěřitelně mě lákala ta představa, že uvidím to malé stvoření. Díval jsem se více po okolí, než do telefonu, jen aby mi neutekli.
Byl jsem opravdu zklamaný, když jsem se probral se sluchátky v uších a mobilem v ruce. Došlo mi, že jsem usnul a ani jednoho nestihl vidět. Sestra opravdu trávila většinu času u mě a ven chodila jen na záchod a pro jídlo nebo pití. Povídali jsme si o Flíčcích celý den. Že jsem je neviděl, dávala za vinu mému zornému poli. Byl jsem v peřinách od hlavy až k patě a tak jsem viděl jen deky a horní polovinu matrace. Byla to pravda. I když jsem naklonil hlavu, nikdy za celou noc jsem neviděl až na podlahu.
Sestra si všimla mého zklamání a skleslého výrazu ve tváři. Rukou mi prohrábla vlasy a ujistila mě, že je to dobře. Pokračovala ve vyprávění svého setkání s Flíčkem. „Zdají se ti noční můry už od prvního setkání, Flíček si nepřeje, abys dále zůstával vzhůru a pozoroval je. Je to varování, chtějí zůstat stíny,“ zlomil se jí hlas a zahleděla se za mě.
Díval jsem se na ni, jako na blázna, že si myslí, jak mě ty její vtípky vyděsí, ale když chtěla něco říct, vyšel z ní jen tlumený vzlyk. Otočil jsem se a spatřil neurčitý stín. Trochu mě to polekalo, ale následně mi v očích zajiskřilo. Nadšeně jsem se otočil a chraplavým hlasem nadšeně prohlásil: „Flíček!“
„To není Flíček,“ polkla „to je něco moc zlého.“
Vnořil jsem do toho ruku. Náhle to zmizelo ve mně a ve všech koutech mého těla jsem cítil bodavou křeč. Svíjel jsem se na podlaze a po chvilce přišel o hlas. Sestra křičela o pomoc. Rodiče nikde, místo nich dveře rozrazilo cosi. Ponořilo to hlavu do bunkru jednou z děr na druhé straně. Tam by se v žádném případě nic nedostalo.
Mělo to kůži černou, ne. Temnou jako vesmír bez hvězd a zdánlivě to nemělo tvář. Pak se otevřely dvě obrovské oči a svítily jako nic, co jsem kdy viděl. Z očí té bytosti začalo něco vytékat. Ale ne dolů. Nahoru. Pokropilo to deku a prošlo dál.
Přiblížilo se to k mé sestře. Protočilo to hlavu a v nelidském úhlu ji zaklonilo. Velké množství té tekutiny se uvolnilo a celou ji to smočilo. Začala křičet ještě víc, než přestala a zavládlo nervy drásající ticho. Protočily se mi panenky a byla tma.
Zprudka jsem se posadil na matraci. Zhluboka jsem oddechoval a rozhlížel se po místnosti. Rodiče už glóbus zhasli a mé oči, nenavyklé na tmu neviděli vůbec nic. Rukou jsem se chytil za hlavu a zase se položil na nafukovací matraci. Druhou rukou jsem nahmatal sestru a začal s ní chabě lomcovat. Ani se nehnula, ale byla tady, to muselo stačit.
Když jsem si na tmu přivykl, na vrstvách dek a peřin seděl malý Flíček. Nebyl tak temný, jako ten, o kterém hovořila sestra, ale i tak byl tmavší, než ten nejtmavší kout v místnosti. Zatajil se mi dech. Viděl jsem Flíčka, bylo to úžasné, ale v bunkru se vznášela divná atmosféra.
Jako by měl Flíček starost a strach. Nebo jsem to pociťoval já? Viděl jsem už jen, jak prolezl mezi šprušlemi postele. Pocítil jsem ohromnou radost. Chtěl jsem Flíčka vidět i nadále, ale únava mi nedala.
To ráno už jsem si se sestrou o Flíčcích nepovídal. Bylo mi bez nich tak smutno. Potřeboval jsem je vidět. Už jsem se nemohl dočkat noci. Byli něco jako droga a já potřeboval víc. Na otázky, proč jsem nespal, že mám pod očima kruhy tmavé, jako noc jsem odpovídal stylem, že jsem nemohl usnout. Stále jsem nebyl zdravý, má odpověď i přes ustarané tváře a poznámky očividně stačila.
Večer se stačilo převalovat z boku na bok a dělat nepříjemné obličeje, dokud sestra neusnula. Poté jsem zapnul nějaké hodně dlouhé video, abych se nemusel moc namáhat s přepínáním a číhal na Flíčky. Byl jsem jimi posedlý. Když se během noci nezjevili, pociťoval jsem velký smutek.
Jejich podoba a chování se časem měnily. Napřed tmavli, až překročili několikanásobně temnotu, viděnou sestrou. Pak se začali zvětšovat a navyšovat svůj počet. Tuhle noc tu se mnou byli tři. Dva velcí jako můj desetiletý bratranec a třetí, maličký, jako ten první, kterého jsem viděl.
Chovali se různě, někteří mě drželi a houpali se se mnou dopředu, dozadu. Další mi seděli na peřině nebo třeba poslouchali to, co jsem měl ve sluchátkách. Většinou to byla desetihodinová verze nějaké písničky. Jeden mi dokonce vyzobal léky, na zítřejší den.
Začínalo mi z nich solidně hrabat. Byl jsem paranoidní a podle sestry úplně mimo. Nespal jsem už celý týden, nebyl jsem schopný ji vnímat. Celý den seděla v bunkru. Mamka nám tam nosívala jídlo, ale nikdo ho nejedl. Já tam ležel v peřinách s teploměrem v podpaží a sestra nedělala nic jiného, než že na mě civěla. V očích se jí mihnul ustrašený výraz vždy, když se rtuť posunula nahoru a trochu lhostejný vždy, když se posunula dolů.
Konečně se setmělo. Byl jsem napnutý jako kšandy a celý nesvůj z rozsvícené baterky. Sestra očividně neměla v plánu nechat mě bez dozoru. Začínal jsem pociťovat abstinenční příznaky. Potřeboval jsem tu jejich přítomnost za každou cenu. Začínal jsem mít halucinace, myšlenky mě bolely a začínal jsem svou sestru nenávidět. Nahrnula se do mě naděje vždy, když naklonila hlavu na jednu stranu a začala se jí klížit víčka. Nemůže přeci vydržet s baterkou v ruce celou noc. Byl jsem si tím jistý.
A taky, že jsem měl pravdu. Kolem druhé hodiny ranní spadla a usnula. Okamžitě jsem se natáhl po sluchátkách a mobilu. Ruce už se mi klepaly. Ťukl jsem na jednu z mých obzvláště oblíbených písniček a její desetihodinová verze se mi zahryzla do mozku.
Kolem se to začalo hemžit Flíčky. Byly jich desítky. Malí i velcí. Dělali spousty věcí. Sahali na mě i na sestru. Hráli si s jejími vlasy a prsty. Proplétali jí mezi ně černé pruhy. Se mnou se mazlili a šeptali mi do uší.
Hlasitost hudby a jejich šepotu byla v různých poměrech. Samovolně se hudba vypínala a zesilovala. Jeden z Flíčků si pohrával s kabelem od sluchátek. Písnička se v různých momentech měnila ve zvuky naříkajících lidí a ukradených duší. Měl jsem vidiny. Nebo to snad byla realita? Nevím, byly to nejhorší noční můry.
Má sestra levitovala čtvrt metru nad zemí a Flíčci prolítávali jejím tělem. Otevřela se jí ústa a vyšla z nich tmavá záře. Temnota tak temná, jak si jen člověk dokáže představit. Otevřela oči a z nich se linula záře oslnivě bílá.
Měl jsem pociťovat strach, ale užíval jsem si to. Pozoroval jsem to až s psychopatickým zájmem. Dokud jí z úst ta temnota nevylezla. Vypadala jako temný oblak. Přechod mezi jejími konci a naší tmou, jakou máte doma, byl tak plynulý, jako by to z ní vystupovalo a pomalu to všechno pohlcovalo.
Velké a šílené oči. Hleděly mi až do duše. Bělmo jako sníh a panenky temné, jako temnota sama. Velké, lesklé zuby. Byly zapilované do špičky, Jako byste zapilovali pilníkem zuby člověku. Práce byla odbytá. Zuby nebyly hladké, byly na nich maličké výčnělky a nebyly ani náznakem symetrické. Vypadaly ostře. Flíček s tváří mi zajel do hlavy a v tu chvíli jsem omdlel bolestí.
A teď jsem tady. Nevím, co se stalo, ale vím, co mi řekli. Mámu našli s řezem od intimních partií až mezi oči. Tátovi chyběly oči a zuby, prořízli mu hrdlo. Sestru nenašli vůbec. Já jsem se chvěl na zemi a vykašlával velké množství krve. Záchranku a policii zavolali pobouření sousedé. Podle všeho tam byl rámus.
A kdo že řekl takové informace dítěti? Flíčci. A já už nejsem dítě. Už nikdo mi nevrátí dětskou nevinnost. Že se bojím Flíčků? Che, ne. Bojím se těch lidí v pláštích. Jsou na mě tak hodní, když je den. Ale když slunce zapadne a já se chci shledat s Flíčky, seberou mi telefon a jiné věci, které někde splaším. Připoutali mě k posteli a zamkli elektroniku na zámek.
Flíček s tváří mě ale navštěvuje stále. Chrání mě a vypráví mi věci z minulosti i přítomnosti na jiných místech. Svět mě nenávidí. Jen Flíčkům věřím. Zahání ode mě ty bubáky v pláštích. Bílé stěny jsou pak tak krásně rudé.
Jop, ještě žiju. tady máte povídku. :D Ale nebojte píšu. Ale ve wordu, no. Je mi hloupé to publikovat nekompletní, takže tak. To je důvod proč články nevychází. Spousty těch věcí už se mi sem ani nevejde. respektive jedna kapitola. Rozdělit to na článek=kapitola mi problém nedělá, ale rozdělovat do článků kapitoli do více ščlánků nehodlám. Nemáte nějaké řešení?
A teď jedna poznámka k povídce.
První část s tím sestřiným setkáním se mi opravdu stala. Tak mě to taky napadlo. Opravdu jsem před rokem měla bunkr a opravdu jsem tam měla tunýlek k zásuvce a zcela reálně jsem koutkem oka zahlédla "Flíčka".
Komentáře
miriadoyl
Dobrý
