HryProDivky.cz
Cesta #4
17.
Monika
Zaslechla známý hlas. Došla na světlo a před sebou měla zablácenou hroudu hlíny. Pohlédla nahoru a jiskra z Erikových očí ji dodala odvahu na hromadu vůbec sáhnout. Propadala se už na samotném začátku a že měla na sobě něco jako šedou mikinu, nebo bílé ponožky už nepřicházelo v úvahu.
Když bylo nejhůře, tak byla po pas v bahně. Měla víc hnědých, než blonďatých vlasů a v batohu nebylo nic tak, jak to tam prve dala. Byla více méně celá hnědá a mohla se tak akorát převléknout.
Čím výš byla, tím to bylo horší. Škrabala se doslova ze dna samotné hromady. plně při vrcholu byla ponořena v hnědých hrudkách až po bradu.
Čím víc se blížila k oddychu nahoře, tím více jí - a nejen jí - jiskřilo. Jeden by se byl bál, že mezi nimi dojde ke skratu. Ústa se jí skřivila do širokého úsměvu a její dlouho ztracená radost se navrátila.
Pomocná ruka ji chytila a i když to šlo ztěží, tak ji později i vytáhla a oba odhodila od díry. Pocit svobody se dostavil. Byla to nádhera, dívali se na sebe a smáli se jako pominutí. Bylo jim zase krásně na světě. Zapoměli na své problémy.
Na adopci, exekuci, zlomeninu i na veškerou tu špínu - a že jí bylo požehnaně. Nevysvětlitelné štěstí se jí zdálo lepší, než to vysvětlitelné. Byla to jistota, že je pravé. Nebo byla ve svém životě opravdu šťastná poprvé? Čert to vem! Přála si, aby tento okamžik trval ještě dlouho.
Zvedli se až po nějaké té době, kdy si mohli ze života po dlouhé době dopřát to dobré. Respektive Monika je zvedla. Přes les už se ani jednomu nechtělo, ale přes město to takhle vzít nemůžou. Ani v noci, natož ve dne. Rozložili a tentokrát už opravdu postavili stan.
Tamní příroda byla nádherná, a ona si ji nikdy nedokázala vychutnat. Proč je jí líp s cizím klukem, kterého zná dva dny někde, kde je všechno nejisté, než se svými blízkými v dobře známém prostředí? Je to tím, že vevnitř sebe sama dychtila po vzrušení? Tak či onak, nechtěla na to myslet.
Potůček, kterého si nikdy nevšimla se blýskal na svitu měsíce. Stromy, jejichž koruna byla nádherně zelená a ohromná libozvučně šuměly. Vítr, který byl svěží a plný energie příjemně pofukoval. Město, na které se poprvé nekoukala zevnitř bylo jako hvězdy na temném nebi. A déšť byl příjemné osvěžení, které postupně čistilo veškerou špínu.
Erik už spal ve stanu, ale Monika se ještě procházela po okolí. Přemýšlela tak nějak nad vším, co jí tou chvílí přišlo hodné. Dorazila až na už zarůstající cestičku. Vedla z města, přes kopeček nad jejich stanem a pak někam do neznáma.
Cesta byla prašná, nebýt deště zvedal by se jí od nohou prach. Vítr se do ní opřel vší silou a její křídla svobody se ukázala ve vší kráse. Tohle počasí milovala. Bylo inspirativní, plné energie, co může být lepší, než si nechat rozfoukat vlasy a pocítít studený dech větru podél obličeje?
Zastavila se nad stanem a jen pozorovala město. Někdo ji po chvilce zezadu chytil za rameno. Škubla sebou:,,Eriku?!"
,,Krásný výhled, co?" byl to podivín s nádechem fialové ve vlasech. Objevil se snad ještě více nečekaně, než minulou noc u keřů. Monice jeho přítomnost vyhovovala. Přitiskl ji k sobě a jen se kochal městem. Opět cítila nádhernou vůni, která se nesla po větru.
Od posledně měl něco navíc. Svěže bílý šátek na krku. Když vítr zafičel směrem k ní, tak se šátek dotkl jejích tváří. Byl opravdu měkký a určitě pohodlný. Bylo to jako pohlazení od samotného boha. Užívala si každý okamžik šátku.
Bilo se v ní hromady pocitů, mezi nimiž bylo schované i jedno dilema. S kým by byla raději? Neví, jestli šlo o lásku, dobrý pocit, či příjemná vzájemná spoluexistence. Nedokázala si připustit, že se rozhoduje mezi někým, koho zná dva dny a někým, koho vlastně nezná vůbec.
Když se to tak vezme, žila okamžiky. Rozhodla se nemyslet na to, že někoho opustí a půjde s tím druhým. Úžívala si okamžiky s oběma.
Hlavu měla poslední dobou všude, jenom ne na zemi. Byla na dně, nebo v oblacích. Mínění o své situaci si v podstatě neudělala a popravdě jí to vyhovovalo. Z hlubokých myšlenek ji vyhrabal až záhadník. Podal jí šáta beze slova odešel.
18.
Erik
Ač byl vítr silný, tak ve stanu bylo nedýchatelno. Čekal, že vedle bude Monika, ale ne. Ještě v plospánku vylezl a rozhlížel se okolo, jestli ji náhodou neuvidí. Podívat se nahoru ho samozřejmě nenapadlo. Udělal polokrok a před ním se zjevil ten samý kluk, který dal Monice šátek.
Nedělal nic, jen stál. A to bylo možná to vůbec nejstrašidelnější. Bylo to podivné setkání, ale když se odhodlal podivína obejít, tak se na něj ani neohlédl. Divný týpek. Došel na tu samou prašnou cestu jako před ním Monika.
Instinktivně šel nahoru a aniž by to čekal, našel ji tam i s šátkem. ,,Kdes to splašila?"
,,Dal mi ho ten podivín."
,,Jaký podivín?"
,,Ten, se kterým jsi už měl tu čest," pousmála se. Čekala, že už si nebude muset vybírat. Seznámí se všichni a budou putovat spolu. Naivní myšlenka.
Sedl si k Monice přes okraj skalky. Čas jakoby se zastavil. Vítr jim šlehal do tváří a šátek byl opravdu příjemná přikrývka. Obloha už nebyla černá, nýbrž tmavě modrá.
Po chvilce sezení se Monika opřela o jeho rameno. První krok dokonán. Bylo jen na něm, zda v tom bude pokračovat, nebo ne. Nakonec si opřel hlavu o tu její a navzájem se k sobě přisunuli. Pod šátkem ji chytil v pase.
Byl to pro něj dosud nepoznaný pocit. Na všechny chmury zapoměl. Žil v okamžiku. Tento pocit si představoval už mnohokrát, ale to, co to bylo hluboce předčilo jakékoli očekávání.
Půl hodiny tam prostě seděli, až se společně zvedli a tak jak byli v šátku došli dolů, kde vše zbalili a po krátkém rozhovoru se rozešli po prašné cestě dolů, do města. Spontálně, či nikoli, to nevěděl ani jeden.
Před městem to bylo už trochu méně zábavné. Hned u prvního domu se museli zchovat mezi pět ohromných stromů. Romantika se taky neděla. Všechny problémy se vrátily a daly o sobě opravdu vědět. Na problémy se nesmí zapomínat, úroky jsou vysoké.
Monika přestávala vidět a byla vystresovaná ze všeho, co jí teta zdělila. Erik se okamžitě padl k zemi a slyšel mnohokrát hůř, než kdy jindy. Všechna ignorovaná zatěž se jednoduše dostavila. Ze sádry se pomalu stávala kaše, z šátku se stala přítěž.
Jít do města byl hodně špatný nápad, to bylo jasné oboum, ale když už jsou tady, tak to nevzdají. Projdou městem, přebrodí řeknu, projdou lesem a vylezou do města, vzdáleného asi čtyřicet kilometrů přes les, kde je nikdo nezná.
Když byli se školou na rozhledně, Erik se už dávno rozhodl, že jednou bude žít tam. Kouzelný park, hodně zeleně a očividně hodně zábavy. Měl vyhlídlí i pěkný plácek pro malý domeček.
19.
Monika
Začala šmátrat po všem, co jí přišlo pod ruku. Z jejích pohybů sršela beznaděj. Než nahmatala jeden z rostlých stromů, třikrát si dala o větev do zubů. Její prsty jemně přejížděly po drsné kůře až dolů, na zem, kde se o ten samý strom opřela.
Zmateně těkala na šmouhy okolo a když se nějaká pohla, tep šel bouřlivě nahoru, její dech byl rychlý a hlasitý a pocit naprosté beznaděje a vypětí ji pohltil. Racionálně smýšlet nebylo v tomto stavu možné.
A bylo hůř. Slyšela hlasy, měla vidiny a po celém těle cítila miliony jehliček, jak se jí zabodávaly do kůže. Ani ve snu by ji nenapadlo, že někdy bude muset zažívat takové peklo. Bylo to horší, než cokoliv, co dosud poznala.
Nějaká šmouha se na ní dívala seshora a klepala jí rukou na tváře. Bylo to jakoby jí bušily čineli kolem hlavy. Do očí se jí vlévaly slzy a cítila, jak jí srdce tluče až v krku. Plíce se jí sevřely a v rukou i nohou cítila nebývalý chlad.
Vybavila se jí jedna dlouho zašlá a téměř zapomenutá vzpomínka. Když jí byly tři roky, tak se jednou probudila uprostřed operace. Byl to jen mžik, ale trval věčnost. Pociťovala to samé. Jedno oko měla pořád zavřené a nehýbala se, ale do oka, ktetrému rozevřeli víčka se jí dostal cit.
Byla paralizována, ale cítila každičký pohyb v celé místnmosti. Teď cítila každičký pohyb, který se udál. Silný vítr rozhazoval všude kolem spadané listí a to nespadané se pohupovalo v korunách stromů. Erik se kolem ní vyplašeně motal a snažil se ji probrat.
Všechno marné. Proč jen se nemohla probrat ze svého stavu? Z pusy se jí draly spěněné sliny a ve vlasech měla hromady větviček. byla jako posedlá něčím zlým. Začala máchat rukama a kopat nohama. Tohle nemohl způsobyt pouhý výpadek zraku.
Na nártu následně pocítila chvění. Musela do něčeho kopnout a to opravdu silně. Chytaly jí křeče do všech částí těla. Její trápení ukončila až nekonečná tma.
20.
Erik
Vytřeštěně sledoval svou spoluputovatelku, jak se svíjí na zemi a přitom si hladil rameno, do kterého ho kopla. Těšil se, až ji to přejde a bude konečně v pohodě, ale když sebou náhle přestala cukat, tak ho to nemálo vyděsilo.
Dostat další pecku byla předposlední věc, kterou by chtěl. Poslední však byl pohled na mrtvolu holky, která pro něj za dva dny dokázala znamenat víc, než většina žen za celý život.
Přispěchal k ní a ihned začal využívat veškeré své znalosti první pomoci. Tep měla hodně zrychlený a její dech zněl hodně chraplavě. Podíval se jí do úst. Se zděšením v očích jí sáhl do krku a vyndal jí jazyk. Ozvalo se rychlé zakašlání.
Odstoupil od ní a sledoval, jak utekla ze schodů nebeských. Pomalu otvírala oči a zdála se podobně vyplašená. Pamatuje si vůbec, co se stalo? Ví, kdo klečí vedle ní a kdo jí zachránil život?
Přispěchal zpět a obejmul ji nejsilnějším stiskem, kterého byl schopen. Objetí mu opětovala a on věděl, že si na něj pamatuje.
Beze slova jí začal vyndavat větvičky z vlasů, které jí později smotal do šátku, jako culík. Koukali tam na sebe tak, jako když ho vymotala z kořenů, ji vytáhl z díry, spolu seděli na skalce. Nevysvětlitelně krásný pocit byl zpět a nepochybně patřil k jedněm z nejoblíbenějších pocitů, jaké kdy zažil.
Dlouhé výhonky tvořily oválnou skrýš, nad kterou se rozprostíralo navrsvené listí, které propustilo jen pár slunečních paprsků, které dopadaly až na sytě zelenou trávu. Všechno kolem vonělo a bylo ticho. Na lidi okolo neměli pomyšlení. Jeden druhému byl střed vesmíru. Společně veškeré chmury zatlačovali pryč.
Z batohu si vyndali termosky a do víček nalili čaj. Celý zbytek dne strávili společně mezi výhonky s čajem a kávou, obklopeni přírodou.
Až k večeru, když už měli ověřené, že by neměli být rušeni vylezli. Chytili se jako první noc a kolébavě se rozešli, ale hned po pár krocích zjistili, že to tak lehce nepůjde. První, co bylo potřeba udělat; bylo zprovoznit sádru.
Monika si z hlavy sundala šátek a u první lavičky sádru převázala. Scéna jako z romantického filmu se oboum líbila. Monika klečela u sádry a Erik hlídkoval, jestli nejsou rušeni. Díky Moničiným hbitím prstům byla po chvilce všechna špína pod čistě bílým šátkem.
A oni mohli vyrazit. Kráčeli po náměstí z leštěného kamene. U pekárny se objevila ruka a hned za ní člověk, oboum znám. Podivín s fialovými vlasy. Podal jim hůl a zase zmizel ve tmě. Erik si hůl bez váhání vzal a poděkoval do tmy. Opřel se, popošel a dále už šel takřka bez problémů.
Na Monice bylo hodně vidět, že se jí jde lépe. Když šli zvlášť, šlo se jim dobře, na druhou stranu, už postrádali ten pocit souznění. V hlavě se mu zrodila zajímavá myšlenka: Co když se tak rychle sblížili jen proto, že museli?
21.
Monika
Krok za krokem a krok sem a krok tam. Bez Erika zavěšeného na rameni měla zase pocit volnosti, ale také zkličující pocit, že padá do temnot. Jakoby byl záchytný bod, kterého se zřekla a tím se odsoudila k záhubě. Nevědomky se k němu přibližovala víc a víc.
Byla od něj sotva deset centimetrů a v jejím nitru bojovala s nápadem, chytit ho za ruku. Po těle jí přeběhl mráz, když si s prvotní hrůzou uvědomila, že je s ním ruku v ruce. Její tělo si v poslední době dělalo vůbec, co chtělo.
Na druhou stranu, bylo to příjemné, toužila po jeho pohledu, ale jakmile se jejich pohledy střetly, nevěděla, jak se tvářit. Teď jí byla vlastní vůle jejího těla k užitku. Na rtech jí spočinul sladký úsměv, který byl brzy opětován.
Prošli celým náměstím a ocitli se mezi domečky na kraji města. Nebydleli v bůh ví jakém velkoměstě, oficiálně byli město, ale Monice se vždy zdálo spíše jako městys. Občas viděla více stromů, než-li domů. Celé jejich město končilo kostelem a volně přecházelo v les.
Do nehož právě mlčky vstupovali. Bylo tam šero i za slunného dne, nyní byla temná noc. Světlo z poslední lampy zmizelo velice brzy.
Nyní spíše zkličující ticho prořízl až Erikův hlas: ,,Moni, máš v tom báglu baterku?"
Monika si sundala batoh ze zad a postupně prohledávala všechny kapsy. ,,No, nemám." Že konala neuváženě už bylo definitvní, chyběla jí snad polovina nezbytných věcí. Nemluvě o krabičce rýže, ze které vylezly burizony.
I nadále pokračovali bok, po boku, ruku, v ruce. Pohledy těkaly na všechny strany, když Monice pod nohou zpočinula větvička, nadskočila leknutím a nejednou kvůli své opodstatněné bojácnosti skoro spadli. Ve vzduchu stále visela ponurá představa, jak je divoké prase nabere na zuby. Dětinské představy přízraků ve stínech byly samozřejmostí.
Prodírat se hustým křovím bylo nadmíru težké. Když bylo nejhůř, tahala Erika za sebou jako pytel. Kdo ví, jestli příčinou štěstí, nebo podvědomou intuicí došli na mýtinu, osvětlenou měsíčním svitem, tak dobře, že člověk viděl až na krmelec u druhého konce mýtiny.
Na tvářích poznamenaných nedávnými událostmi se objevila ta jiskra, která se dostavovala při vyjímečných okamžicích. V kalhotech roztrhaných chůzí v borůvčí se pomalu rozeběhli k mýtině. Nohy jim podkluzovaly pod vlhkou hlínou. Byla vlhká kvůli řece, protékající kolem.
Najednou se Monice pod nohou objevil kluzký kámen. Spadli do ledově studený proudů lesní řeky. Zavládla panika. Monika zmítána silným proudem uchopila jeden z kořenů rostlých stromů podél, Erik se jí mezi tím zamotal do šňůrek, tvořících očka, vyčnívajících z batohu.
Měli co dělat se udržet. Monika Erika vytáhla za sebou ke kořenu a každý sám za sebe pomalu ručkoval podél břehu k místu, kde není sráz tak šikmý. V nohou pomalu ztráceli cit a před očima se jim dělalo černo. Ruce jim pomalu ochabovaly.
Nízká část břehu už byla od nich sotva metr. Monika zaťala zuby a nasadila nejrychlejší tempo, kterého byla schopna. Po chvíli byla na břehu, natáhla k Erikovi ruku a přitáhla ho k sobě. Oba po čtyřech odstoupili od břehu.
Lehli si vedle sebe a přiblížili se k sobě, až se dotýkali nosy. Uchopili se za ruce, nohy jim mezitím šlehaly ledové vody. Opřeli si o sebe čela a navždy usnuli.
