Fazoloidní Příběhy

Já, babička v Praze

  To jsem vám takhle jednou seděla. Popíjela čajdu. Povídala si se synem Lukášem o všem možném, co se dělo a bude dít na jeho cestách. A pak navrhl, že bych se mohla jet podívat na ten zázrak jménem Švédsko. Div jsem se v čaji neutopila, když dodal, že pojedu autobusem z Prahy.
   Hlavou mi vrtala jedna věc; jak to v té Praze funguje? Když tu mi přišel na mysl dokonalý plán. Pojedu se na tu Prahu podívat. Ulehla jsem na rozložený gauč, již dlouhodobě nahrazující postel a byla jsem rozhodnutá, že pokud na to do zítra nezapomenu, zařídím si menší výlet.
   Ráno se spolu se mnou naštěstí probral i můj mozek a já si vzpomněla na své geniální plány, které jsem včerejší noci tak pečlivě střádala. Ještě ten den jsem se při své každodenní procházce zastavila v infocentru. Procházela jsem se po té malé místnosti. Koukala na všechny tabule i tabulky. A když se mě paní za přepážkou zeptala, jestli se něco děje, došla jsem k ní, jí vylíčit, co potřebuju. Tak jsem nakonec koupila lístky na autobus z Chodova do Karlových Varů a z Varů do Prahy.
   Celá šťastná jsem se odhodlaně řítila ulicemi, pyšná sama na sebe, jak jsem jim to v tom infocentru natřela. Začala jsem lístek zkoumat a všimla si, že pojedu na jakousi Floránc. Následně mi bylo vysvětleno, že to není Floránc, nýbrž Florenc a je to hojně zalidněná oblast Prahy. Souhlasně jsem přikyvovala, ale pořád tomu budu říkat Floránc.
   Večer jsem ulehala s příjemným pocitem zadostiučinění ze splnění úkolu, který jsem si zadala a začala si naivně zadávat další. Počítat jsem je přestala kolem stovky, kdy jsem usnula. Ráno jsem si je díkybohu nepamatovala a tak mi zbývalo jen jediné. Sbalit si balíček sušenek a tradá na Floránc. Přesněji řečeno do Varů a poté na Floránc.
   Cesta do Karlásků byla patrně nudná, proto vám řeknu jen, že už nemám sušenky. Ve Varech jsem nasedla na žluťáska a frčela směr Praha. Nebudu vám lhát, sušenky mi chyběly, ale špatně jsem se neměla. Paní tam prodávala kafíčko a drobné pochutiny, a byla velice příjemná. Zřejmě věděla, že kdyby byla protivná, jen tak z recese si koupím všechny ty drobnosti, které prodává.
   Koukala jsem z okýnka, když jsme najednou zastavili u obrovského areálu. Podle zrovna vzlétajícího letadla jsem vydedukovala, že jsme u letiště, zkrátka hotový Sherlock Holmes. Watsona mi dělala paní přes uličku, která správně konstatovala, že jde o letiště Václava Havla, tedy Ruzyni.
   Pak jsme se opět rozjeli a hurá na Floránc. V celkovém součtu jsme jeli plus minus dvě a půl hodiny, než jsme dojeli na místo určení. Na schůdcích jsem si říkala: „Tak Floránc, jo?“ To bylo před tím, než jsem zvedla oči. Říká se, že v největší nouzi se člověk začne smát. Asi nemám pokřivený smysl pro humor. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů.
   Lidi, kam se člověk podívá, všude samé uličky, nadchody a podchody a taky přechody a možná taky záchody. Bála jsem se, že když se otočím o 360°, ztratím se tam navěky. Ale nemohla jsem tam strávit půl dne. Zpáteční jízdenku jsem si koupila na spoj jedoucí za tři hodiny od mého příjezdu, abych měla na všechno čas.
   Vykročila jsem z pomyslného kruhu zvaného bezpečná zóna mého kousku chodníku a vydala se přímo za nosem do jednoho z podchodů. To jsem si tedy myslela. Chodila jsem chodbičkami a zatáčela stále na jednu stranu, abych se neztratila. Cestou jsem nacházela grafity a pochybné spoluobčany. Připadala jsem si jako krtek v obřím bludišti, až jsem narazila na metro. Kam jsem to vlezla? Ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem prchala podzemím pryč.
   Když jsem vydusala schody, nasála jsem do plic čerstvý vzduch a vyrazila uličkou zpátky na Floránc. Respektive do velké haly, kde se mělo podle všeho nacházet jedno velké pražské autobusové nádraží. Lítala jsem po areálu a hledala něco, co mi ukáže, kam jít. Všude samé bufeťárny a kafírny, sedačky a další bufeťárny. Celá zpocená jsem si nakonec sedla na sedačku, že se vydýchám a v maratonském běhu budu pokračovat, až si dám sušenkové drobky, když tu najednou vidím spásu. Velká podsvícená cedule oznamující, že (pravděpodobně) pod ní budou lidé schopni pomoc staré udýchané bábě.
   A skutečně. Informační pultík! A dva lidé. Oba mladí, slečna a kluk. Napřed jsem se posadila, že si ještě chvíli odpočinu, než tam na ně půjdu funět. Měli za sebou tabuli s jízdními řády, takže jsem se zabavila luštěním. Pak si ten kluk ale všiml, že tam čučím už nějakou tu dobu a zavolal si mě, ztracenou, udýchanou a zmatenou ke svému pultíku.
   Chvíli jsem ještě popadala dech a jen tak lelkovala, než jsem se zvedla a se vší grácií a ladností gazely vyrazila k němu. „Kdy to jede do Stockholmu?“ zeptala jsem se.
A on odpověděl: „Dnes vám to nejede, mladá paní (všímavý mladík, pomyslela jsem si hrdě), až v pátek, dnes je středa.“
To jsem samozřejmě věděla taky, takže jsem se zeptala na něco, co mě opravdu zajímalo: „A odkaď to jezdí?“
Po tváři mu přeběhl vyplašený výraz. „To nevím. Musím se podívat,“ s těmi slovy zmizel za tou podivnou krabicí, prý nějaký monitor. „Tak. Jede to ze čtyřky v půl sedmé večer, v pátek.“
   Slušně jsem poděkovala a vrátila se na sedátko lelkovat. Ale jak jsem tak seděla, začalo se mi chtít na záchod. Nastalo těžké rozhodování. Dojít si v budově nebo venku? V budově za deset korun? Přehodnotila jsem svůj úsudek a šla hledat do světa. Cestou jsem se podívala na pár vytištěných tabulek, a když jsem zjistila, že tohle luštění je už i na mě moc, pokračovala jsem po chodníčku dál. Pche, značka vidličky a nože; to si mám snad vzít příbor? Když jsem došla ke čtyřce, nadšeně jsem si uvědomila, že záchody jsou hnedle vedle. Luxus.
   Zbylý čas jsem strávila poflakováním po Floránc a když jsem pak jela naostro, přesně jsem věděla, kde mám zastávku i veřejné toalety.