HryProDivky.cz
Ztraceny v cizím světě
Ahoj :D,
taky jste se už někdy ztratili? Když jste byli malí a utekli jste kousek od rodičů a pak je hledali mezi všemi těmi vysokými lidmi? A už jste se ztratili v cizině, kde jste nerozuměli ani slovo? Přesně tohle se mi stalo. A nejednou.
Když jsem se (polo)ztratila poprvé, bylo mi 5 let. S rodičema jsem byla lyžovat v Rakousku v jednom lyžařském středisku. Tenkrát jsem neuměla německy ani slovo a anglicky pouze základní fráze jako: My name is Šárka, I'm 5 years old a I'm from Czech Republic. Na jednom kopci vytáhl taťka foťák, že se vyfotíme. Udělali jsme fotku a já čekala, než rodiče zandají foťák. Samozřejmě mě to zhruba po dvou minutách přestalo bavit a nenapadlo mě nic chytřejšího, než se rozjet dál po sjezdovce. Zatočila jsem a zastavila se tam, jelikož jsem kvůli zatáčce neviděla rodiče. Ihned ke mně přijela nějaká paní a začala mi něco říkat. Asi se o mě bála, přece jenom malé dítě bez rodičů?! Po chvíli přijeli vyděšení rodiče a já jim s úplným klidem povídám: „Mami, tati, já jsem té paní vůbec nerozuměla!"
Ale úplně jsem se ztratila až předloni v Itálii. Ve škole se učím angličtinu (ve které nijak nevynikám) a němčinu, takže italsky neumím. Jelikož byl můj bratr ještě malý, tak se rodiče střídají: jeden den je s bráchou mamka a taťka lyžuje se mnou a ségrou, podruhé je to naopak.
Už byl konec dne, po čtvrté hodině, lanovky zavřené, když jsme já a ségra lyžovaly s mamkou. Sjely jsme na konec sjezdovky k parkovišti, kde byl bratr a táta a právě tam byly dvě cesty. Jedna vedla přes most, na mostě byl jezdící koberec a most vedl na parkoviště. Druhá vedla na dolní stanici lanovky. Mamka chtěla ještě k baru (asi tam měli sraz s tátou) a ukazovala nám se ségrou hůlkou, kam máme jet. My jsme už byly na mostě, ale mně přišlo, že ukazuje pod most, na cestu k lanovce. Tak jsme se ségrou vystoupily z koberce, otočily se a sjely pod most. Chvíli jsme jely a pak jsme zastavily, jelikož nám bylo divné, že za námi nejede mamka. Vždycky jsme na sebe čekaly. Zůstaly jsme tam stát zhruba deset minut, než jsem usoudila, že mamka už asi jela a čeká na nás u lanovky. Během cesty jsme se chvílemi zastavovaly, ale mamka nikde, až jsme dojely na dolní stanici kabiny. Ale tady mamka taky nebyla a kabina už nejezdila. Pomalu mi docházelo, že jsme asi měly jet na parkoviště, ale už bylo pozdě a šlapat do kopce se mi rozhodně nechtělo. Naštěstí jsem si všimla lidí čekajících na skibus. Tak jsem řekla ségře, jdeme. Řidiče jsem se mou lámavou angličtinou zeptala, jestli jede na to parkoviště (jméno už si nepamatuju) a když řekl, že ano, nastoupily jsme. Jakmile jsem spatřila parkoviště, vystoupily jsme. Ovšem o stanici dřív, protože jsem se bála, abychom nepřejely, takže jsme musely na parkoviště dojít pěšky. Nebyl to žádný flák cesty, ale pro mou pětiletou sestru to bylo dost dlouhé. Konečně jsme došly na parkoviště, ale rodiče jsme nenašly. A ségra povídá: „Tak to teda nevím, co budeme dělat!" Samozřejmě to bylo na mě, pětiletý dítě nemůže v cizí zemi shánět rodiče! A já s sebou naneštěstí neměla mobil, takže jsem nemohla ani zavolat!
Plán byl následující: Já projdu parkoviště, jestli tam neparkují nějací Češi, aby mi půjčili telefon a ségra hlídala lyže. Ale na poloprázdném parkovišti v Itálii opravdu žádní Češi nebyli, takže to chtělo nový plán. A mně zbývala jen jedna možnost... Naproti ségře, na druhé straně silnice, stál "červený pán". Tak jsem za ním došla a povídám mu: „Can I use your mobile phone?" Nic víc ze mě totiž nevylezlo. A ten "červený pán" zavolal "zeleného pána", něco mu říkal a "zelený pán" se mě vyptával, k čemu potřebuju telefon... až pochopil, že jsme se se ségrou ztratily. A jeho nenapadlo nic chytřejšího, než zajít do toho baru a zavolat policii. POLICII! Italskou! Ti se mě taky vyptávali a ségra byla už dost zdrcená, málem se rozplakala, a dokonce mi nabídli, že mi koupí colu, což jsem odmítla. Pak se mě ptali, kde bydlím a já odpověděla, že v České Republice. No, až po chvíli jsem poznala, že myslí hotel, ale já si nepamatovala název hotelu ani vesnice, tak jsem jim to ukázala na mapě. Nakonec mi jeden z těch poldů půjčil mobil, já vytočila číslo na taťku a... nic, jen nějaká italská slova. Vrátila jsem mobil policistovi, ten to chvíli poslouchal a zeptal se mě na předvolbu do ČR. Ovšem já jsem tomu nerozuměla, takže to ten jeden stejně musel hledat v mobilu na netu. Nakonec jsem tam zadala předvolbu + číslo a... vytáčelo to! A taťka to zvedl! Rychle jsem mu vysvětlila, kde jsme a oni asi do pěti minut přijeli. Policista nám dal na cestu bonbon, táta se mu omluvil a šťastně jsme jeli do hotelu.
V autě jsme se všechno vysvětlili, už od začátku, kdy nám máma ukazovala, ať zůstaneme na koberci a jedeme na parkoviště. A když jsme jely skibusem, na cestě k parkovišti je tunel a tam jsme se asi s našima minuly, jelikož my jsme jely na parkoviště a naše naopak napadlo, že budeme u dolní stanice lanovky, takže jeli opačným směrěm. A od táty jsem byla dokonce pochválena, jak jsem si poradila v takové komplikované situaci.
A ponaučení?
- Vždycky se s rodiči dohodněte, kam jdete/jedete!
- Pokud se ztratíte, nejednejte sami a zůstaňte stát na místě!
- A nakonec: Učte se pilně angličtinu!
Původně jsem chtěla do článku napsat i co dělat, když se ztratíte, ale článek je už takhle dost dlouhý (nevěřila bych, kolik místa a slov je potřeba k převyprávění jedné mé historky), takže si toto téma nechám pro příští článek, kde přidám i obrázky.
Snad se líbilo, neztrácejte se v cizině, vždy jsou jenom komplikace. Pokud se líbilo, dejte + nebo pište komentář :-D
Sagka
