Fazoloidní Příběhy

Večernice

Probudil se svázaný provazy u opravdu horké trubky. Ruce se mu pálily, ale v šoku si nevšiml. Těkal po tmavé a zatuchlé místnosti. Cítil plíseň na stěnách a vlhkost v plicích. Na velkém, dřevěném stole vedle něj se rozsvítila malá lampička. Přivřel víčka, než přivykl světlu. Ve stínu se pomalu něco pohnulo a vyšla žena v rukavicích a klobouku. V ruce držela cosi. Poznal v té věci nůžky, blýskající se v matném světle lampičky. A nejen to. Ruka s nůžkami se přibližovala.

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.

Ženu to nerozhodilo. Vší silou odhodila ostrý kov s plastovým koncem na stůl a rychle zmizela ve tmě před ním. Klapot jejích bot se rozléhal po místnosti a stále se vzdaloval. Zaslechl, jak spočinul klíč v zámku a zamkl na dva západy. Slyšel, jak ženiny boty klapou zpět. Kroky zrychlovaly. Ze tmy se znenadání vynořila žena a uchopila ho za límec.

„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!“

Slyší, jak někdo lomcuje s dveřmi. Pod kloboukem vykouknou ženina ústa v drzý úsměv. Hubený prst spočinul před nimi. Od starých stěn se odrazilo svůdné „Pšš.“

Poledne v to okamžení,
táta přijde z roboty:

Zmizela ve tmě a zvuk jejích bot pokračoval ke stolu. Se skřípěním, jak se těžký stůl přesouvá po starém kameni, ho žena ponechala naproti němu. Na samotném okraji stolu se blyštil velký předmět. Velký hrnec. Slyší, jak v hrnci začalo něco bublat. Ve vší bolesti si uvědomí své ruce na žhavém potrubí.

„a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!“

Z oněmění, v jež upadl, se probouzí. Dlouhý nádech větou nedokončí. Žena letí kolem stolu. Plný vzduchu, na ústech má kobercovku.

„Mlč, hle husar a kočárek –
hrej si – tu máš kohouta!“

Ohnutý v pase, jak jen to provazy dovolí, snažíc se zmírnit bolest, způsobenou jakýmsi ostrým předmětem, žena ho při dalším sadistickém pokusu osvobodí z pout na levé ruce. Ožene se po ženě a smete věci ze stolu. Jeho ruka na hrudi spočine.

Než kohout, vůz a husárek
bouch, bác! letí do kouta.

Žena v šoku odstoupí. Srovnala se ovšem rychle. Jde. Div neběží za stůl. V ruku horký kov uchopí. Kráčejíc zpět k němu si spiklenecky mumlá pod klobouk. On rukou potřísněnou strhává ze svých rtů kobercovku.

A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě sršeň sám!- “

Horký kov vypaluje do kůže mu symboly. Křik se proměnil v pláč a pláč v křik. Žena nepolevuje a horlivě omotává řetězy kolem malého horkovodu. Po práci spokojená praští ho tvrdým předmětem ze stolu. Předmět klesne k zemi, jeho hlava jakbysmet.

„že na tebe, nezvedníku,
polednici zavolám!“

Žena otočilas se od něho a za doprovodu tisíce ozvěn odkračuje do tmy. Světlo na jejím kabátě odhaluje hrubé rysy ženina těla. Zvedla ruce nad sebe do květu, klobouk prozrazujíc záklon hlavy.

„Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“

Žena se otočí a dojde k bezvládnému tělu svého mučedníka. I hlavu mu nadzvedla. Vyměnili si pohledy. On už zcela poddaný, ona svou mocí opilá. Odstoupila zpět ke stolu, přičemž hlavou cuká. Ze zásuvky stolu vyndala věci, mučidlům podobná. Tu naostřený, umělý chrup. Tu mlýnek na maso.

A hle, tu kdos u světnice
zlehka odmyká.

Klopýtajíc při každém kroku, jde žena ke dveřím. Podlamují se jí kolena, až padá. Kroky ozývají se však dále. Těžké a zvučné. U ženy se zastaví. Zaskočení zřejmé, těká po stěnách.

Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;

Pevným pohledem na něm spočine.

o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!

Kleká před ženou, do výše svých očí ji zvedá, lomcuje s jejím tělem, poddajným, jako hadrová panenka.

„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“

Oči vykulené, těkají na všechny strany. Žena stébla se chytá, snažíc se vyprostit ze sevření silného. Neschopna slova.

Div že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!

Žena sebou dále cuká. Jen co na milost puštěna ze sevření byla, začala po zemi se jako smyslů zbavená válet. Hledí na tmavou postavu a dech popadá. Pomalu vstává.

Ke stolu se plíží tiše
polednice jako stín:

Žena už vzpřímeně stojí. V rukavicích a na čele je zpocená, na podpatcích zapomněla chůzi. Klopýtá, než podpatek jeden zlomí. Druhý i s nohou za sebou táhne. Rychle, nejrychleji jak jen může, se snaží dostat k dítěti.

matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

Hysterii propadá. Kabát zmuchlaný, podpatek zlomený, černá řasenka rozpitá stéká jí po tváři spolu se slzou v oku. Dětská krev. Je všude.

A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti

Tmavá postava postupuje. Její chůze je pevná a odhodlaná. Do tváře vidět není, nelze určit emoce. Žena před očima nejhorší má scénáře. Svůj stisk stále zpevňuje, připravuje se na nejhorší. Hledí, hledí. Dítě probudit se snaží.

Polednice blíž se plíží,
blíž – a již je vzápětí.

Tu postava se zastaví. Slabé světlo stolní lampičky odkryje identitu stínu. Dítě víčka otevře. Škvírou na okamžik na svého otce hledí, než do tmy se opět ponoří.

Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:

Postava se natahuje po klobouku. Už ho drží ve své pěsti. Ostýchavě, prst po prstu pouští a zase uchopuje lem klobouku. Odhaluje tvář té ženy zkažené.

„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavená.

Křičí dítěti vedle ucha. Nádech. Věnuje krátký pohled na stvůru, která ho tam připevnila. Neklidně upadá zpět do spárů tmy s vědomím, že své matce věřil. Staré kukačky, pomatené ručičky, o minutu dopředu šli. Odbily.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří

Záhadná tmavá postava, otec osvětlený chabým světlem roztřesenou rukou po kapsách hledá. Hle, klíči u kapsy kalhot se zalíbilo. Obchází stůl a nervózně odemyká starý šuplík.

klika cvakla, dveře letí –
táta vchází do dveří.

Z šuplíku vytáhne prášky se jménem té stvůry. Injekci však popadá. Novou věc ovšem vytahuje. Do injekce nabere si množství a k matce letí. V žilách už jí látka proudí.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;

Matka se pomalu uklidňuje, až na zem si sedá. Otec dítě mezitím popadá a ven ze dveří vybíhá ven. Dítě opět na moment ze svých temnot se probudí. Očima celou místnost prolítne. Prášky. Matka, otec.

matku vzkřísil ještě ztěží
avšak dítě – zalknuté.

Kostelní hodiny odbily šestou a na nebi jediná hvězda spadla. Výdech.