Fazoloidní Příběhy

Saxofon - muž

  V daleké zemi, která existuje a neexistuje zároveň, mají jednu tradici. Ze které se stalo nepsané pravidlo. Kdo ho nedodrží je považován za nenormálního a je vyvržen ze společnosti. Každý obyvatel této země musí umět zpívat.
  Každému je přidělen určitý hlas a nadání. Toto nadání se čísluje. V šuplíku, doma u rodičů se objeví karta s čísly. Ty označují nejen hodnost a postavení, ale taky kolik tonů je schopen potomek bezchybně zazpívat.
  Jednou, jedni rodiče dojeli natěšení a šťastní z narození zdravých dvojčat domů. Děti je v tuhle chvíli nezajímaly, vyběhli schody a vydali se do ložnice. Otevřeli šuplík a tváře jim zbledly. Oba, oba potomci měli na kartách nuly.
  Rodiče se nestarali už ani o jména, ani o to, co s dětmi bude. Odvezli je do dětského domova. Děti byli teď opuštěné a k ničemu. V dětském domově jim dali jména Filip a Marcel.
  Byli nerozluční a vše prožívali spolu. Jako nějaké pouto – když byl šťastný jeden, tak byl šťastný i druhý, když bylo jednomu zle, bylo zle i tomu druhému. Prostoru k tomu být šťastní sice moc neměli, ale o to kouzelnější to bylo. Dokázalo je rozveselit i slunce, když vylezlo po deštivém týdnu. To se ovšem už dlouho nedělo a záplava střídala záplavu. Byla jen otázka času, kdy se záplava dostane i do dětského domova.
  Bylo tomu jedné deštivé noci, nebezpečí záplavy stále vyselo ve vzduchu, všichni si své cennosti někam schovali a nonstop běželi v televizi zprávy. Opatrovnice se pravidelně střídaly v hlídkování.
  Něco málo po desáté opatrovnice jménem Zuzana svolala všechny své kolegyně. Děti to moc nezajímalo, ale opatrovnice se do jedné nahrnuly do místnosti. Jediný, koho to z dětí zaujalo, byl Marcel: „Vážení diváci, věnujte prosím pozornost této zprávě. Dnes, kolem páté hodiny ranní byl nalezen muž v ulici Peřenka…“ „To je naše ulice!“ zvolala vyděšeně jedna z opatrovnic. Všechny se okamžitě rozeběhly, zamykaly, vřeštěly a  Marcela si nevšimly.
  Ten teď v ruce svíjel ovladač a s pocitem strachu se díval dál: „Vražednou zbraní byl s největší pravděpodobností nůž s patnácti centimetrovou čepelí,“ Marcel si připadal, jako kdyby mu teď někdo zezadu chtěl přesně takový nůž vrazit do zad. „Vrah nebyl ještě vypátrán a policie se nemá čeho chytit. Prosíme proto veřejnost, jestli má jakékoli informace o tomto případu, nechť se dostaví co nejdříve,“
  „Baf!“ Marcel div nevyskočil z kůže: „To jsi ty?!“ „Jo, to jsem já, nepoznáš ani vlastního bratra? Pojď raději na  večeři. Magda dneska udělala ty výborný knedlíky,“ nemusel se ani namáhat, knedlíky provoněly celou budovu svou nasládlou vůní, která chytila a nepustila.

Druhá kapitola