Blog neviditelné holky

Příběhy ze života #1 - Mentální anorexie

Hallå!

 Teď si nejsem jistá, jestli jsem v prvním článku psala o tom, že bych chtěla psát svoje příběhy a zkušenosti ze života  (většinou depresivní), ale to je jedno. Každopádně dneska tu mám první díl. A ano, budu tu psát o anorexii. Ale nečekejte klasický příběh: myslela jsem si, že jsem moc tlustá, a tak jsem nejedla, pak si toho rodiče všimli, zavedli mě k doktorovi a teď jsem zase v pořádku. Pokud chcete tohle, tak to vám budu muset doporučit jiný článek. Tady budu psát skoro o opaku.

  Na začátek, pro neznalce :-), ale srovnám tu klasickou anorexii s tou mentální. Možná je ještě víc druhů, ale já je neznám. Takže ta klasická anorexie, začíná tím, že začínáte míň a míň jíst, protože chcete, až skoro vůbec nejíte, pak si toho většinou všimnou rodiče a ty vás zavedou k doktorovi. Ten vám ale dohromady nic neřekne (no jo, ty doktoři), maximálně ať vás rodiče hlídají. Pak vám začne druhé období, kde se pravidelně přejídat. A za nějakou dobu začnete zase normálně jíst. No, a teď ta mentální anorexie. Je to skoro opak. Žijete normální život a i normálně jíte. Pak příjde nějaký zlom související s depresemi. Pomalu přestáváte mít chuť k jídlu, no, prostě jíte míň než dříve. Tohle se těžko popisuje, prostě před vás postaví jídlo, ale vy ho nesmíte, protože na něj nemáte chuť a něco vám říká ať to nejíte, i když máte strašný hlad.

 No, co vám k tomu mám napsat, prostě se mi začal bořil život před očima (a ještě pořád boří) a já upadla do depresí, začala se řezat atd. Jenže jednoho dne, u babičky, jsem nedojedla svůj oblíbený oběd a odmítla jsem svačinu a večeři. Přišlo mi to dost divné, ale nestarala jsem se o to. Asi za týden jsem se ve škole nenasvačila. Důvod uvádět nebudu, hrozí, že by si to pár lidí přečetlo. Mě to ani nějak nevadilo. Ten den jsem akorát obědvala ve škole, takže jsem toho klasicky většinu odnesla. Na svačinu jsem čas neměla, protože jsem měla dva tréninky a na večeři jsem neměla chuť, a pak se to stalo. Poprvé jsem zkolabovala z důvodu nepřijímání potravy. To už mi přišlo trochu divné, tak jsem začala různě googlit a hledat v knížkách. No, a dočetla se o téhle mentální anorexii. Tak nějak jsem se s tím naučila žít, jenže to časem na mě začalo být vidět. A jednou ve škole o svačině jsem vůbec neměla chuť, a tak jsem si řekla nahlas, že dneska nebudu svačit, protože nemůžu. Jenže to slyšela Nela za mnou a hned se mi začala říkat: ,,Tohle si říkají jen ty holky, co mají anorexii!" Samozřejmě, že to slyšela Linda, která seděla blízko, tak se mě zeptala: ,,Co ty máš anorexii?!?" A nezapomněla to říct Naty, Ádě a Aničce. Brzy se to rozkřiklo po celé třídě, po všech sedmičkách, no možná i po celé škole. Když jsme měly jednou tělocvik a převlékaly jsme se, tak se na mě všichni dívaly. Po chvílí říkala Andrea: ,,No jo, Bártová má určitě anorexii." Když jsme pak šly že šaten, tak Brzy rozkřiklovala: ,,Bártová má anorexii, Bártová má anorexii!" Učitelka jí sice okřikla, ale dlouho si mě divně prohlížela.

 Tak, to je asi tak všechno. No... dneska to je nějak dlouhý článek. A že by nějaké ponaučení? Pokuste se nebýt v depresích (to se mi to ale řekne). Pokud chcete nějaký takovýto další podobný článek, tak pod článkem jsou komentáře, stáčí napsat. Budu ráda za každé plus KO a za každý komentář.

Čau!

+4

Příběhy a povídky

Autor: Andy44   |   Publikováno: 17.07.2017   |   Zobrazeno: 1708x