HryProDivky.cz
Offline.
Dlouho jsem se považovala za inteligentního uživatele internetu, za někoho kdo umí sociální sítě využívat, bohužel až po dlouhé době mi došlo, že to tak není. Teda, dlouho to tak bylo, ale přišel zlomový den kdy jsem narazila na jednu online hru. Na facebooku jsem našla skupiny pro hráče právě té hry, kteří si navzájem pomáhají, obchodují mezi sebou a soutěží. Založila jsem si herní facebookový profil, hrála hru a bavilo mě to. Našla jsem si tam přátele. A nejen tam, díky nim jsem se přestala vyhýbat kontaktu s lidmi které neznám osobně. Byla spousta lidí, se kterými jsem se znala jen přes síť, ale záleželo mi na nich a měla jsem je ráda. Doteď mám.To by bylo v pořádku, ale ja si některé z nich pustila až moc k srdci, někoho i víc než nějaké přátele z mého reálného života. A oni si pustili k srdci mě. A to neměli dělat. Začali se mi svěřovat se svými problémy, kolikrát jsem se snažila dostat je z toho nejhoršího. Ať už kvůli problémům v rodině, se školou, nebo lidmi na kterých jim záleželo, našli se tací co na tom prostě nebyli psychicky dobře. Musela jsem jim pomoct, to jsem cítila. Pomalu a nevědomky jsem se vzdávala vlastního života v jejich prospěch. Když na tom byli líp, byla jsem šťastná. Byla jsem šťastná za ně, ale i za sebe. Z prostého důvodu který mi došel až později. Mohla jsem se zase vrátit zpět do reality. Psala jsem si s nimi, to ano, ale na úrovni přátelského chatu plného sarkasmu, krerý můžu kdykoli a bez výčitek vypnout. Nikdy to ale netrvalo dlouho. Přišel jiný problém, někdy od stejné osoby, někdy od jiné. Nedokázala jsem je v tom nechat, musela jsem jim pomoct, přestávala jsem žít realitou, ani čas s přáteli venku v parku nebo v nákupáku jsem si neužívala tak jako předtím, musela jsem myslet na ně, na jejich problémy, na to že někde sedí, třeští jim hlava bolestí, pláčou, trápí se, nevědí co dělat, někdo jim ublížil a mají ohromnou ránu na duši. Snažila jsem se jim obětovat veškerý můj čas, protože o tom přátelství je. O důvěře, radosti a oběti. Až postupem času jsem si to začala uvědomovat, pomohly mi prázdniny, tábory kdy jsem něměla mobil ani wifi, i kdybych na ně myslela, nepomohla bych jim, a tak jsem na ně nemyslela. A světe div se, celkově jsem byla mnohem líp naladěná, přestala jsem padat do depresí které jsem přisuzovala problémům v rodině, ve škole, či ve sportu. Jo, depky jsem mívala poměrně často, hroutila jsem se a nikdo o tom nevěděl, nejsem typ člověka co se svěřuje, radši jsem se zamkla do koupelny, vzala si čokoládu, deku, sluchátka a mobil, zhasla světlo, pusu zacpala polštářem aby nikdo neslyšel jak brečim, a počkala jsem až alespoň ten pláč přejde. Vlastně jsem sama nevěděla proč brečim, byla jsem úplně na prášky ale prostě jsem to v sobě zadusila a tvářila se že je všechno v pořádku. Až když mi došel pravý důvod, uvědomila jsem si že jsem se dostala do situace: ,,mí přátelé, nebo já", která se později změnila na situaci: ,,ubliž přátelům, nebo žij" nezvládala jsem to, nedokázala jsem jim ublížit, slíbila jsem si že tu pro ně zůstanu. Ale nedávno mi došlo, že takhle se ze mě pomalu ale jistě stává troska, dřív nebo později se s nimi budu muset rozloučit, to, že mě zavřou do blázince jim nepomůže a akorát je to rozhodí víc. A věřte mi, tam bych se jednou dostala kdybych žila život závisláka bez sebe sama, bez vlastní vůle, bez života, někoho kdo od rána do večera sedí před obrazovkou a bere na sebe problémy jiných. A pokud se s nima mám rozloučit, radši dřív než později, čím dřív je opustím, tím líp se s tím vyrovnají azapomenou. Mám je ráda a bolí to. Chtěla jsem to zvládnout pro ně. Spoustě lidí to bude jedno, pokrčí rameny a půjdou dál, ale já vím že budou i tací které to bude bolet, a oni i já to budeme zvládat těžce, ale já musím. Opouštím hru, mažu přátele které neznám osobně, mažu herní účet i účet ve hře. Nevím jak se s tím vypořádám. Nechci být otrokem internetu, ten mi má sloužit. Nechci se před ním schovávat a utíkat do reality.
Budou mi chybět.
Vím, že to nikoho nezajímá, vím že možná pokrčíte rameny, možná bude vaše reakce ve stylu: ,,její problémy bych chtěla mít", ale věřte mi, nikdo z vás se otrokem internetu stát nechce, ať už to je jakýmkoli způsobem. Tímto článkem jsem chtěla některým otevřít oči, dát do něj nějaké poučení a varování, ale nepřemýšlela jsem jak to napíšu, psala jsem od srdce co mě napadlo, vím že v něm poučení nenajdete, ani tam není všechno co je v mé hlavě. Asi se vám to zdá zbytečný, ale je to něco z mého života co chci někomu sdělit. Účet na hpd nesmažu, i blog budu psát dál, ale nebudu si s nikým psát na přátelské bázi a pokud mi začne někdo přirůstat k srdci, opustím to i tady. Pro lidi které znám osobně jsem tu, a zcela otevřená, ti se mi svěřit můžou, můžu s nima trávit čas osobně, to jim pomůže mohem líp, nebudou se mi hroutit za obrazovkou a já nebudu v situaci kdy nemůžu nic dělat. Věřte mi, člověka dělá volný čas a to jak s ním naloží, neztraťte sama sebe a mějte se rádi. To je hlavní (i když ne jediný) klíč ke štěstí.
