Jak se to mohlo stát? - třetí díl - Any trouble? Make it double!

«Nejnovější články | Any trouble? Make it double!

Vytvořit blog | Nápověda

Jak se to mohlo stát? - třetí díl

Už třetí díl. Náš páreček má jisté problémy :) Pěkné počtení, moje drahé spermie ♥

Jak se to mohlo stát - díl třetí

Další hrou na řadě byla vyměňovaná. Měli jsme se na židlích sestavit podle data a měsíce narození a nesměli jsme z nich slézt.
Všichni se hned začali hemžit sem a tam, pořvávali na sebe své měsíce narození a snažili se nějak seřadit.
„Jsi úplně mimo,“ uslyšela jsem Zoe, která rázně posílala Elisu do háje. „Březen je na druhé straně. My jsme listopad.“
Elisa si odfrkla a začala se opatrně prodírat na opačnou stranu místnosti. Až se vrátíme na chatku, bude to boj o přežití, jestli se okamžitě neusmíří.
Všichni už byli skoro seřazení, jen já jsem tady stála jako zmrzlík. Rozhodla jsem se tedy vydat kolem Thomase, který byl asi duben. Opatrně jsem přešlapovala z jedné židle na druhou, aby se nestalo to, co posledně a snažila jsem se nenápadně přidržovat lidí, kteří na dané židli zrovna stáli. Když jsem míjela plavovlasou Klárku, která byla květen, věděla jsem, že jsem skoro namístě.
„Viky, co jsi za měsíc?“ Zavolala na mě Melanie. Její hlas byl stejně příjemný, jako její úsměv a tvář. Ale nejvíce uspokojivé bylo to, jak mě oslovila.
„Červen,“ odpověděla jsem jí s úsměvem.
„Vážně? Já taky,“ začala se smát, „Kolikátého?“
„Desátého.“
„Fajn, tak se musíme vyměnit,“ přehopkala přese mě na druhou židli, „Jsem totiž hned prvního.“
Pootočila jsem hlavu na stranu a k mému velkému údivu jsem vedle sebe našla stát Chrise.
„Chrisi,“ zatáhla jsem jej za rukáv mikiny. „Jak a kdy ses sem dostal?! Jsi jako přízrak.“
„Taky tě rád vidím,“ zasmál se. „Kolikátého?“
„Desátého června.“
„Taky jsem desátého června,“ chytil mě za ramena a přitáhl si mě k sobě. „Musíme stát na jedné židli.“
Voněl jako pomerančový čaj a skořice dohromady, což mi otupilo smysly natolik, že jsem vůbec nebyla schopná vnímat nic, co se kolem dělo. Byla to tak překrásná vůně, až jsem myslela, že mi pukne srdce. Z jeho oblečení šel cítit aviváž, který ve mně vyvolal pocit neskutečného bezpečí. Byla jsem z něj úplně paf. Nohy mi zrosolovatěly a stěží jsem na nich dokázala stát. Horkost se mi přelévala v břiše a v prstech. tohle jsem ještě nikdy necítila.
„Snad pod námi ta židle nepraskne,“ zasmál se mi do vlasů a já na kůži ucítila jeho horký dech. Pořád měl ruce na mých ramenou a nevypadalo to, že by je chtěl do budoucna dát dolů. Slyšela jsem, jak mi do zad splašeně bije jeho srdce. Že by snad… cítil to samé, co já? Že by snad osud chtěl, aby se tohle všechno stalo? Ano. Musí to být osud, který nás přivedl na stejná místa v autobusu, v hale a teď i v datu narození.
„Christophre,“ promluvila jsem vážně, jelikož se moje smysly ještě nestihly vrátit zpátky na zem. „Jako promiň, ale takový tlusťoch, aby se pode mnou lámala židle, fakt nejsem.“
Musím zachovat chladnou hlavu. Zapřísáhla jsem se přeci, že už se do nikoho nezamiluji. Protože jen kamarádství je věčné a láska prostě není.
Chris se začal chechtat a já jsem cítila, jako bych právě teď část sebe utopila ve svých vlastních slzách.

U večeře jsem seděla se Zoe a Elisou. Už na sebe nebyly naštvané a vypadaly klidně, ba se i dokonce bavily. Smály se, vyprávěly si vtipy a různé příhody, které jsem ale ani koutkem ucha nezaslechla.
„Stalo se něco, Viky?“ Zeptala se mě Zoe, která vypadala celkem ustaraně. „Dloubeš se v té kaši už asi dvacet minut.“
„Nic,“ pokusila jsem se o úsměv, kterým jsem všechny stopy smutku zahladila.
„Jestli se ti stýská po kamarádech,“ začala Elisa. „Tak klidně breč. Já doma bulím skoro každý večer.“
Potichu jsem se zasmála. „Nejsem malá holka.“
Tak nějak jsem cítila, že se Zoe ani Elise rozhodně svěřovat nebudu.
Chris seděl s Natalie /čti: Natalí/, která mu něco horečně vykládala. Vypadalo to, že naše žirafí máma je pěkně naštvaná, nehledě na to, jak máchala rukama ve vzduchu.
Zajímalo mě, co jí tak rozčililo, že to musí říkat Chrisovi. Pak mi došlo, že spolu vlastně chodí do stejné třídy a je přirozené, že se spolu baví. Jsou tady vlastně sami bez svých kamarádů.
Jasně, že se žirafí mamka nesebere a nepůjde se bavit třeba s Lenkou, která vypadala na deset (a taky se tak i chovala). Já bych se taky nebavila s nikým mladším, kdybych byla tak namyšlená.
„Prosím vás o pozornost!“ Vstal od stolu pan učitel Kafran a na všechny strany se usmíval. Jeho tepláky na něm visely a vypadaly opravdu směšně. „Mám pro vás dnešní poslední aktivitu, abyste bez problémů padli únavou.“
Udělala jsem na Chrise, který se na mě zrovna podíval, ošklivý obličej, přitom jsem hrůzostrašně nakrčila nos a prsty si udělala na hlavě rohy. Ten se začal smát a úšklebky mi oplácet.
„Půjdete po dvojících tak, jak jste seděli v autobusu, do lesa.“
„Do lesa?!“ Zakřičel někdo.
„Teď ve tmě?“ Přidala jsem se a přitom nezapomněla udělat škleb na Chrise.
„Ano,“ řekl pan učitel. „Berte to jako cvičení orientace. Já, a naše starší žákyně gymnázia Natalie, jsme pro vás připravili něco jako stezku odvahy. Ta dvojice, která se dostane do cíle jako první, vyhrává hmotnou odměnu! Ale pozor! Jakmile dorazíte bez své dvojce, budete diskvalifikováni.“
Jídelnou se rozhostil znepokojivý šum.
„Jdeme na smrt!“ Zakřičel kdosi ze zadu. „Do bojééé!!!“
Nato se všichni rozutíkali z jídelny ven. S pištěním a vřískotem se davy mých spolužáků rapidně hrnuly mezi stoly do dveří, které vedly na terasu a z terasy do lesa, kde to pravděpodobně začalo.
Zoe s Elisou už byly dávno pryč, někde mezi prvními.
Chris se ke mně protlačil přes dav hystericky utíkajících děcek a chňapnul mě za ruku.
„Pojď!“ Vypadal nadšeně a odhodlaně. „Musíme to vyhrát!“

Táhl mě přes celou jídelnu ven na terasu a z terasy rovnou do lesa. Utíkala jsem za ním, seč mi nohy stačily, ale jelikož je mám krátké, byla jsem pomalá.
Všichni už byli dávno v lese, jen občas se ozval hlasitý smích nebo křik typu: „Kde jsi?!“
Les ve tmě působil strašidelně a majestátně, jakoby nás všechny varoval.
„Teď mě poslouchej,“ zastavil se konečně Chris a z kapsy mikiny něco vytáhl. „Vždy, když se chystáš do lesa, musíš mít baterku, jasné?“
Rozsvítil ji a namířil si s ní na obličej. Ve světle baterky byly jeho oči světle žluté a zářily mu jako dva drahokamy.
„Tak dobře,“ nespouštěla jsem z něj zrak, protože jsem se bála, že ve tmě uvidím nějaký přízrak z hororu. „Půjdeme za výkřiky mých spolužáků, nebo se na to vykašleme a půjdeme se okoupat do jezera?“
Byla typická letní teplá noc, kdy vám stačí jen kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Navíc jsem toužila si v jezeře alespoň smočit palec, nýbrž pochybuji, že koupání bude na denním programu.
„Lákavá nabídka,“ namířil baterkou mezi stromy a mě strachy ztuhla krev v žilách. „Ale to nejlepší si necháme na poslední den, no ne? Teď půjdeme hledat poklad.“
Nepouštěl mou ruku a vydal se, společně se mnou, vstříc zubaté temnotě, která obklopovala úplně všechno kromě světla, které vycházelo z baterky. Chris začal stoupat nahoru do kopce a já potichu cupitala za ním.
„Jsi si jistý, že zrovna tudy…?“ Stiskla jsem jeho ruku pevněji.
„Jsem. Poklad bude u studánky, jako posledně, když jsme tu byli my před dvěma lety.“
„No, víš, Chrisi,“ stiskla jsem jeho ruku ještě pevněji, protože jsem právě šlápla do něčeho divně mokrého. „Dva roky jsou dlouhá doba.“
„No jsou, ale Kafran to určitě nezměnil.“
„Ale, co když ano?“
„Tak to bude alespoň žúžo-dobrodrůžo,“ pomohl mi vytáhnout se do kopce. „A nikdy na tenhle adaptační pobyt nezapomeneš.“
Na souhlas jsem se zasmála. Nezapomenu na něj tak či tak.
Ve vzduchu bylo cítit léto a teplo. Občas mi do tváře zafoukal čerstvý lesní vítr a pocuchal mi mé kaštanové vlasy. Cesta byla hrbolatá a do sandálů se mi dostávala kde jaká hlína a jehličí. Několikrát jsem nechtěně rozkopla houbu, ale to jde těžko, když vůbec nic nevidíte. Stromy se mi každým coulem zdály větší a větší a se stromy rostly i mé obavy. Šli jsme hrozně dlouhou dobu a už dávno jsem přestala slýchat smích a výkřiky mých spolužáků. Ruka se mi z toho, jak jsem držela Chrise, nehorázně potila, ale měla jsem pocit, že jakmile se pustím, stane se něco zlého.
V tom zmatku, strachu a rychlosti jsem si ani nestihla uvědomit, že se vlastně poprvé držím s klukem za ruku… Chris měl velkou dlaň a bez problémů objímal celou mojí ručku.
„Chrisi?“ Pípla jsem tiše, když jsem už po několikáté šlápla sandálem do něčeho zvláštního. „Nerada to přiznávám, ale mám strach.“
„Stra-“ otočil se na mě, ale slovo ani větu už nedokončil. Uklouzl na šutru a už to jelo ráz na ráz. Slyšela jsem křik, nějaké zvláštní křupnutí a to, jak mu baterka vypadává z ruky a mizí někde v nedohlednu. Jelikož jsem Chrise držela pevně, a on pevně držel mě, stáhl mě s sebou. Padali jsme oba společně dolů z příkrého kopce neznámo kam, neznámo kde. Nic jsem neviděla, jen slyšela, jak pode mnou šustí listí a pak už jen voňavá tráva. Několikrát jsem si obila hlavu o kameny, větve mě škrábaly do obličeje a záda jsem měla v jednom ohni. Cítila jsem, jak mi do kalhotek a podprsenky napadlo listí, které jsem cestou shrábla.
Kutáleli jsme se ještě chvíli a pak spočinuli na louce pod lesem.
Roztřeseně jsem zůstala ležet a pořád pevně svírala Chrisovu ruku, která mě svírala úplně stejně.
Měla jsem vyražený dech a minutku jen tak lapala po vzduchu, jako ryba na souši. Když jsem se nadechla, pokusila jsem se pohnout, jestli nemám něco zlomeného. Nic. Jen trochu pohmožděnou ruku, kterou jsem držela Chrise.
Pustila jsem jej a pomalu se posadila. Svět se mi trochu zatočil, ale přesto jsem se hned naklonila nad něj.
„Všechno dobrý?!“ Vyjekla jsem trochu hystericky, jelikož adrenalin právě prchal ven a já cítila, jak se celá chvěju.
„Jo,“ řekl trochu přidušeně. „Jen myslím, že mám zlomený kotník.“
To není dobrý.