Any trouble? Make it double!

Jak se to mohlo stát? - sedmý díl

Další díl našeho zamilovaného párečku je tady! Už je to sedmý díl a pevně doufám, že vás to ještě neomrzelo číst, jelikož se snažím, aby se něco dělo. :<

Jak se to mohlo stát? - Díl SEDMÝ

Cestou zpátky do horského střediska na oběd jsme vedle sebe, já a Chris, šli zařezaní jako gaťky do hroší prdele. Nikdo z nás nevypustil z úst ani půl slova a mlčky kráčeli vedle sebe. Každý jsme se koukali někam jinam a kdykoli se naše pohledy střetly, reakce byla velice rozpačitá.
Nakonec mě Melanie odtáhla do svojí skupinky a Chrise jsem nechala jít samotného. Což mi po nějaké chvíli začalo být líto a chtěla jsem za ním zpátky. Necítím se v neznámé společnosti dobře… zvlášť po tom, co jsem prodělala menší záchvat svojí úžasné úzkosti, která se mě opět snažila dohnat a zamknout do sklepa v mojí mysli.
Zase se v tom topím.

Členové skupinky (Karen, Thomas, Bob a Melanie) byli, až na Thomase, velice sympatičtí.
Karen vypadala, jako by patřila do jiného světa. Její vlasy nabíraly nádech do běla a měla je dlouhé až po zadek, jako nějaká elfka. Oči měla tmavě hnědé, což bylo neobvyklé, ale zajímavé… byla krásná. Mnohem krásnější než já.
O Bobovi jsem vám už vyprávěla – kulturista sympaťák.
A Thomas? Normální a tuctový kluk z časopisu. Nijak vás neuchvátí ani jeho inteligence, natož jeho “smysl pro humor“, který nemá.
Myslím, že proti němu začínám být lehce zaujatá.
Samozřejmě jsem si nejvíc rozuměla s Melanie. Ta si na nic nehrála a neházela po mě laškovné pohledy, jako Thomas, ze kterého jsem už měla nervy na pochodu. Já nejsem žádná kráva, kterou někdo sbalí na primitivní kecy a falešný úsměv. JÁ NE. Měl by si to co nejrychleji uvědomit, jinak začnu být moc zlá holka.

Šla jsem vedle nich jako bez duše a jen poslouchala jejich konverzaci. Nebavili se o ničem, k čemu bych měla co říct.
„Viktorko,“ začal na mě mluvit Thomas a mě zamrazilo z toho, jak mě oslovil, „řekni nám nějakou tvoji příhodu, nebo příběh.“
„Říkej mi Viktorie, prosím,“ snažila jsem se být milá, i když jsem měla sto chutí odejít pryč, „Je mi líto, ale žádnou takovou nemám.“ Lež. Mám jich stovky, ale on si je nezaslouží slyšet.
Oči my zajely ke Chrisovi, který šel na druhé straně cesty. Hlavu měl netečně svěšenou dolů, ruce v kapsách a vlasy mu padaly do obličeje. Potichu jsem si povzdechla a vzpomínala na to, co se stalo před deseti minutami. Jeho objetí. Bylo vřelé, voňavé po pomerančovém čaji se skořicí a měkké. Připadala jsem si zvláštně, jako by se stalo něco velkého…
„Čemu se směješ?“ chytla mi na rameno Melanie.
„Já se ničemu nesměju,“ otočila jsem se na ni.
„Ale směješ,“ pozvedla obočí a zatvářila se poťouchle, „teď ses usmívala.“
„V-vážně…?“ Zakroutila jsem hlavou. Ani ze srandy mi neříkejte, že jsem se usmívala při vzpomínce na Chrise. Tohle není legrace.



Když jsme došli do tábora, měli jsme volno. Buď jsme mohli být v chatce, nebo hrát nějaké společenské hry venku na dvorku.
Já jsem byla utahaná a pořád mě všechno bolelo z našeho včerejšího dobrodružství, proto jsem zůstala v chatce. Zoe s Elisou byly venku a hráli s klukama fotbal (úžasný pohled), proto jsem se rozhodla zavolat Nyle. Potřebovala jsem slyšet známý hlas utěšení.
Nevytáčela jsem ji ani sekundu a okamžitě mi to vzala: „Viky! No konečně! Nemohla jsi zavolat dřív?“
„Taky tě zdravím,“ zabručela jsem.
„Ajaj,“ slyšela jsem, jak si usrkla sodovky, „tak povídej.“
Začala jsem jí líčit vše, co se za ty dva dny odehrálo a nezapomněla zmínit Chrise společně s naším “malým“ dobrodružstvím. Její reakce byla samozřejmě negativní.
„Ty se bojíš pozdravit mého, o tři roky staršího, kluka,“ začala okamžitě hučet, „ale seznámit s nějakým pobudou, to se nebojíš?“
„Chris není žádný pobuda,“ uklidňovala jsem ji.
„A ještě se s ním muchluješ!“
„To bylo pouze přátelské objetí, Nyl,“ zachmuřila jsem se.
„Já jenom nechci, aby ti to ublížilo,“ zvážněla, „stejně jako s Andym. Taky sis všechno malovala růžově a pak si vybral Lauren.“
„Nechci to rozebírat.“
„Ale zařekla ses, že žádné vztahy nebudou.“
„Však v tomhle není nic romantického,“ vyjela jsem na ni, „Jsme jenom kamarádi a nic zlého to není.“
„Dobře, dobře, nechávám tě při tom“ nadechla se, „ale možná by sis měla konečně někoho najít.“
„Na čí si straně?“
„Na tvojí samozřejmě,“ zasmála se, „a proč tě jako objímal? Má nějaký fetiš, nebo co?“
„Ne, kristepane! Objal mě protože,“ zatajila jsem dech, „jsem zase měla záchvat úzkosti.“
„Ugh, Viky,“ povzdechla si zoufale, „to snad ne. Jak to? On tě přitom viděl?“
„Nesvíjela jsem se v bolestech, jako minule, Nyle,“ uklidňovala jsem ji.
Ano, naposled, kdy se mi tohle stalo, jsem vyděsila asi polovinu naší bývalé třídy. Upadla jsem na zem, křičela a svíjela se… vůbec jsem si to nepamatovala a všechno mi to Nyle musela říct. Tenkrát mě stálo hodně úsilí přesvědčit učitelku, aby to neříkala rodičům. Ještě bych skončila v blázinci.
„Tohle ti nedělá dobře,“ řekla vztekle, „už abys odjela domů.“
„Zítra odjíždíme.“
„To je moc dobře,“ řekla úlevně, „musím končit. Za chvíli má přijet Michael. Měj se, Viky.“
„Pa,“ vydechla jsem a zmáčkla červené tlačítko na svém mobilu. Místností se rozlehlo nepříjemné ticho, jehož útroby mě donutily vylézt z chajdy.
Vylezla jsem ven a do nosu mě udeřil čerstvý horský vzduch. Rozhlédla jsem se kolem po okolí a nálada se mi zvedla alespoň o nějaké procento výš.
Slunce zase svítilo, ale ve stínku se držela příjemná teplota. Uvažovala jsem, co budu dělat, když už jsem vylezla. Kluci hráli fotbal. Někteří se na ně koukali a ti, co zrovna nekoukali, hráli na lavičce papírkovanou a dokonce se k nim přidala i nafoukaná Natalie (žirafí mamka).
Podívala jsem se pořádně na zpocené kluky, kteří běhali za míčem jako splašení koně a spatřila Chrise. Byl v brance, poněvadž je vysoký, a právě chytil míč, který na něj letěl. Vypadalo to hodně dobře a podle všeho to uměl.
Všiml si, že na něj oddaně zírám a nehodlám z něj spouštět oči. Usmál se na mě tím nejlepším úsměvem, kterým se na mě za ty dva dny ještě neusmál a zamával mi.
„Šikulka!“ Zakřičela jsem z povzdálí a ukázala mu palec nahoru. Chris na mě palec nahoru taky ukázal a dál se musel věnovat míči, který se na něj nekontrolovatelně řítil. Sledovala bych jej klidně do večera, ale teď byla konečně příležitost jít k jezeru. Otočila jsem se tedy do prava a vyrazila. Nacházelo se asi jenom pár metrů od naší chatky a byla jsem tam hned.
Jezero bylo nádherně čisté bez poskvrnky a pár labutí se slunilo na protějším břehu. Rozhlédla jsem se kolem a uvažovala kde si sednout a smočit nožky. Když v tu ránu jsem uviděla molo. Krásné dřevěné molo. Rozběhla jsem se k němu a došla až na samý okraj. Chvíli jsem se jen tak kochala výhledem a pak si sedla. Sundala jsem si tenisky, ponožky a svěsila nohy dolů. Mým tělem projel chlad, když se mé chodidla nečekaně ponořila do studené vody. Bylo to příjemné po takovém náročném výšlapu do kopce. Opřela jsme se rukama dozadu a zaklonila hlavu. Drdol se mi prudkým pohybem uvolnil a všechny vlasy mi volně spadly na ramena. Vítr si s nimi pohrával a nechával je vlnit se ve vzduchu.
„Jak já nesnáším svoje vlasy,“ zabručela jsem si pro sebe a zadívala se na jednu z labutí. Plavala uprostřed jezera a sněhově bílé peří se jí krásně lesklo na slunci.
Uslyšela jsem běh a šustění trávy. Poté bosé nohy, které kráčely přímo ke mně po dřevěném molu.
„Ahoj,“ pozdravil mě Chris a podal mi plechovku nějaké tekutiny. Sednul si ke mně a bosé nohy spustil dolů do vody stejně jako já.
„Děkuju,“ potěžkala jsem plechovku v ruce, „Co je to za příchuť?“
Snad to není Cola, poněvadž ji nemám ráda. Musela bych ji vypít a nechci být nezdvořilá, když je ke mně tak laskavý. To přeci neodmítnu.
„Brusinka,“ usmál se, „není moc sladká a osvěží.“
Neubránila jsem se začervenání.
„Brusinku mám taky ráda,“ otevřela jsem závit, „je až udivující, kolik toho máme společného.“
„Je to příjemné,“ položil moje i svoje pití na zem.
Zvedla jsem k němu nechápavě oči, ale místo vysvětlení se mi dostalo jen jeho kočičího pohledu. Zajel mi do vlasů. Několik pramínku mi dal za ucho a pohladil mě po tváři: „Je příjemné si s někým rozumět.“
Vlastně jsem to cítila stejně. Nikdy jsem si s klukama moc nerozuměla, poněvadž jsem stydlín. Ale Chris je úplně jiná liga. Uběhly dva dny od našeho setkání, ale připadá mi, jako bychom se znali už roky.
Moje mysl byla tak daleko od země, až jsem si neuvědomovala, co se právě děje. Jeho ruka byla hlaďoučká a myslím, že jsem si do ní dokonce i opřela hlavu, jako mazlící se kotě. Celé moje tělo bylo v jednom ohni a jeho líčka nabíraly nádech do ruda stejně, jako ty moje.
Nakonec mě pustil a oba jsme mlčky koukali před sebe.
„Ehm,“ zakašlala jsem, jelikož se mi usadil knedlík v krku a moje srdce pořád ještě splašeně bušilo. Pravou rukou jsem se chtěla opřít o dřevo pod námi. Jenže… jsem sáhla vedle a vzala mě váha přímo do vody. Odřela jsem si nohy, když jsem se snažila zastavit své náhle padající tělo. Bohužel bezvýsledně.
„Co blbneš?!“ Uslyšela jsem výkřik Chrise, který se po mě vrhnul a schoval mě do své náruče. Oba jsme žuchli do vody. Tlumený zvuk dopadu mi otřásl ušima a kolem mě se objevila tma. Studená tma. Všechno kolem byl jen prázdný prostor pod hladinou. Dostala jsem strach. Naštěstí jsem ucítila Chrisovo teplo. Držel mě pěvně v náručí a byl ke mně přitisknutý jako klíště. Hlavu mi chránil dlaní, abych se nikde nepraštila. Obtočila jsem kolem něj ruce a ještě těsněji nás k sobě namáčkla. Najednou jsem ucítila tvrdý dopad našich těl na dno. Nebyli jsme zase tak hluboko pod vodou, jelikož molo leželo při mělkém kraji. Ale i tak jsem se mohla utopit.
Chrisovi nohy se odrazily ode dna. Kolem nás zavířilo několik bublin různých velikostí a ocitli jsme se nad hladinou.
Chris mě pořád svíral v náručí. Přehodil si mě do jedné ruky a doplaval se mnou až ke břehu, kde jsme si oba lehli na trávu.
„Můžeš mi vysvětlit,“ začal se roztřeseně ptát, „co to mělo znamenat? Vyděsila jsi mě k smrti!“
„C-chtěla jsem se opřít a nějak mi to uklouzlo,“ otočila jsem k němu hlavu, „promiň.“
„Ty jsi vážně neuvěřitelná,“ protřel si oči. Asi aby se utvrdil v tom, že tohle není žádný sen.
„Alespoň na mě nezapomeneš.“
„Tse,“ otočil se ke mně a v jeho očích šla vidět úleva, „nemám šanci na tebe zapomenout.“

Samozřejmě to někdo z mých spolužáků viděl a okamžitě šel zavolat pana učitele Kafrana. Opět jsme si vyslechli sáhodlouhou rozpravu o našem chování a byli několikrát požádáni, že na ryby si máme zajít, až za nás nebude mít pa učitel zodpovědnost.
Protentokrát se alespoň nikdo z nás nezranil (pokud viminu mou odřenou nožičku)… 

Nezapomeňte si přečíst všechny díly! Děkuji mnohokrát :3

+7

Příběhy a povídky

Autor: Fiča007   |   Publikováno: 12.04.2016   |   Zobrazeno: 722x