Jak se to mohlo stát? - druhý díl - Any trouble? Make it double!

«Nejnovější články | Any trouble? Make it double!

Vytvořit blog | Nápověda

Jak se to mohlo stát? - druhý díl

Připravila jsem pro vás další díl romantické povídky. Doufám, že se vám bude líbit :)

Jak se to mohlo stát? - díl druhý

Stála jsem jak zařezaná u našeho místa, které bylo až na konci autobusu. Žmoulala jsem ucha batohu v prstech a koukala se dolů na své tenisky, abych se nemusela koukat na Chrise. Ten se nešťastně snažil dostat svůj batoh nahoru na odkládací rošt. Pořád mu padal dolů a já čekala, kdy se rozzlobí a batohem švihne někam pryč. Ale podle jeho mírného povzdechu jsem usoudila, že nervák nebude. Trpělivě se snažil batoh dostat nahoru.
Pozvedla jsem hlavu, abych si jej mohla prohlédnout, zatímco se soustředil na svou neposednou batožinu. Když zrovna nefuněl, tak si prohraboval černě onyxové vlasy a snažil se vypočítat, jak nejšikovněji by tam ten batoh asi strčil. Vyhrnul si rukávy tmavě vínové mikiny, jakoby se chystal proměnit v Hulka a s rozmachem tam své příruční zavazadlo hodil. Ozvala se rána a batoh ležel opět na zemi.
To už mi nedalo, sebrala jsem veškerou odvahu a otevřela ústa. „Mám… Mám ti nějak pomoct?“
Chris se na mě otočil a zaměřil na mne své oči, které jsem nemohla přiřadit k žádné z barev. Byly tak světle hnědé, až připomínaly žluto-zlatý východ slunce.
Koutky úst mu lehce zacukaly do příjemného úsměvu, ale pak se začal smát. „Promiň, ale myslím, že mi nepomůžeš.“
Rychle jsem sklopila hlavu, abych na něj tak nezírala. Bylo mi jasné, že se smál proto, že jsem na patnáctiletou holčinu moc malinká. Ale nevadilo mi to, protože to nebyl žádný arogantní úsměv. Spíš byl potěšeně pobavený.
Po dalších pokusech mu přiběhl na pomoc pan učitel Kafran a společně nahoru Chrisovo zavazadlo dostali.
„Chceš tam ten batoh taky hodit?“ Zeptal se mě, když se autobus začal pozvolna rozjíždět. „Ale nevím, jestli toho budu schopen… jsem vysílený jak dobytek.“
Řekl to s takovým gustem, jako kdyby opravdu pracoval na poli, až mě to rozesmálo. Upřímně jsem se začala chechtat na celý autobus, a když jsem pohlédla zpátky na Chrise, smál se taky. Rozbušilo se mi srdce na plné obrátky a radši jsem opět sklopila hlavu. Musela jsem být červená jako rajče.
„Chrisi!“ Zavolal na nás pan učitel. „Už si sedněte.“
Sice jsme to slyšeli, ale ani jeden z nás se nehnul. „Kde chceš sedět?“ Zeptal se mě nakonec Chris.
„Můžu sedět u okna?“ Pípla jsem tiše.
„Fajn, tak se posaď,“ usmál se. „Mám ti nahoru teda hodit ten batoh?“
„Ne… není třeba,“ dala jsem si svůj károvaný červený batoh na zem pod své nohy. Měla jsem tam mobil, sluchátka, pití a něco malého k jídlu, proto jsem ho nechtěla dávat nahoru.
„Jak je libo,“ vytáhl si mobil se sluchátky a narazil si je do uší.

V autobuse bylo dlouho ticho. Nikdo se neměl k tomu, aby se zapovídal se svým novým spolužákem.
Když už uběhla delší doba, v autobuse to začalo ožívat. Všude bylo slyšet šustění papírků od bonbónů a vozidlem létalo různé jídlo.
Všichni přežvykovali, bavili se a nahlas se smáli. Jen já jsem tu trčela vedle Chrise, který usnul se sluchátkami v uších. Hudba mu hrála tak nahlas, až jsem absolutně nechápala, jak mohl usnout. Poslouchala jsem, co mu hraje. Neočekávala jsem, že bude mít rád stejné písničky jako já, protože na chuť jim přijde opravdu jen málokdo, a když už, tak většinou holky. Ale překvapilo mě, když jsem z jeho mobilu uslyšela písničku Stressed Out od Twenty One Pilots… Ne, že by to byla moje oblíbená, ale mám ji ráda.
Koukala jsem se z okna na ubíhající krajinu, na lesy, pole, na pěkně zbarvenou oblohu a přitom si pobrukovala melodii písničky. Aspoň jsem se necítila tak sama, i když realita byla naprosto jiná.
Jsem sama. Právě teď. Nesedím s nikým z mé třídy, tudíž budu o krok pozadu. Ostatní už po sobě pokřikovali jmény, dělali blbosti a skupinka nadaných pěvců dokonce spustila: Tři čuníci jdou v řadě za sebou.
Poté se připojil celý autobus včetně pana učitele Kafrana a já jsem o to všechno přicházela. Vzpomínky na pěkně prožitý adaptační pobyt se mi rozpadal pod rukama. Přátelství se spolužáky a dobrý vztah s třídním učitelem taktéž. Cítila jsem se hrozně a děsila se příjezdu. Na pokojích už budou holky, co se teď seznámily a mě budou na sto procent ignorovat. Takhle to bude jenom peklo.

Byla jsem naštvaná, smutná a vyděšená, tak jsem se rozhodla opřít se pořádně do opěradla a spát. Chtěla jsem dohnat aspoň to, co jsem vynechala v noci.
Sotva jsem zavřela oči, únava na mě dolehla celou vahou. Okamžitě jsem usnula a v hlavě mi pořád zněl zpěv mých spolužáků, kteří rozjařeně halekali.
Zdálo se mi, že mě někdo celou dobu sleduje a prohlíží si mě. Jako by na mě něco hledal. Ukázalo se, že to byl nějaký královský špeh, který mi chtěl ukrást drahý náhrdelník s pěti karátovými diamanty. Vůbec nevím, kde jsem k takové věci došla.
Pak mě přenášedlo přeneslo na kouzelné místo s hlubokým rybníkem. Všude zpívali ptáci, tráva byla čerstvě posekaná a zdravě zelená. Když jsem si šla natrhat kouzelné maliní, našla jsem tam kotlík zlata, ve kterém jsem se koupala a přemýšlela, co všechno si za zlato koupím.
Nakonec to skončilo tak, že mě svatý Patrick shodil do jezírka a já se utopila. Nádherný sen.

Probudila jsem se celá zpocená a mám dojem, že jsem dokonce praštila dlaní do skla okna. Se strachem v očích jsem se rozhlédla po autobuse, jestli to náhodou někdo neviděl, nebo neslyšel.
Všichni se stále bavili a zpívali (tentokrát to bylo: London Bridge is falling down), takže jsem zcela jistě odtušila, že mě nikdo nezpozoroval (ne tak docela).
Chris už byl vzhůru a koukal na mě, jako na zlatý Grál.
„Všechno v pohodě?“ Zeptal se zmateně a upřeně na mě koukal. Jeho oči se zdály být zajímavějšími, než předtím.
Rychle jsem přikývla a přitom se tupě usmála, abych zahladila všechny stopy nejistoty, která mi prostupovala celým tělem. Byla jsem rozrušená a nevěděla, jak se tvářit a co říkat. Proto jsem se radši otočila k oknu a pozorovala, jak se přibližujeme ke konečné zastávce.

Autobus zastavil u obrovské vstupní brány do horského areálu. Všichni se hromadně začali rojit ven z vozidla a tlačit se jako malé děti.
Vystoupila jsem jako poslední a rozhlížela se kolem. Stromy dosahovaly vysoko do nebes a okolí vonělo po jehličí, hlíně a vlhkosti. Příjemný vánek mi lehce foukal do unaveného obličeje a pohladil mě na duši.
„Viky, ty si nebereš kufr, nebo co?“ Zavolala na mě Elisa a vytrhla mě z užívání si přírody. Nečekala jsem, že si bude pamatovat moje jméno. A už vůbec, že mě osloví “Viky“.
„Už si pro něj jdu,“ přišla jsem k ní blíž a usmála se. „Čekala jsem, až se tu vylidní.“
„Jo, byli jako splašení,“ vycenila na mě zuby a pak pokračovala. „Nevím, jestli jsi to slyšela, ale pan učitel v autobuse říkal, že budeme v chatkách.“
Neslyšela… spala jsem. :D
„V chatkách? To zní zajímavě.“
„Jo,“ pomohla mi vytáhnout kufr ven z vnitřku autobusu. „Po třech. Můžeme se rozdělit, jak chceme.“
Všichni se shromáždili na plácku před vstupem do chatové oblasti.
„Tak jsem si říkala, jestli bys nechtěla bydlet s námi?“
„S námi?“ Pozvedla jsem obočí.
„Jo. Se mnou a se Zoe,“ ukázala na zrzku, která se tísnila mezi davem ostatních děcek a snažila se dobýt si pozornost. Zoe vypadala celkem obětavě a mile, když se k nám rozběhla s tím, že můžeme být spolu.
„Ráda s vámi budu sdílet chatrč, holky,“ zasmála jsem se a byla ráda, že jsem nezůstala sama.

Byly jsme ubytované až v poslední chatce, která byla nejblíže velkému jezeru. Měly jsme se rychle vybalit a jít na shromáždění do velké haly, kde dostaneme i nějakou sváču (beztak hnusný pomeranč, který se nebude dát ani oloupat).
Já se vybalováním nezaobírala vůbec, Zoe si vybalila jenom pyžamo a kartáček na zuby a Elisa nervózně šmátrala ve svém zavazadle a hledala repelent.
„To jsme musely skončit zrovna u jezera?!“ Nadávala, „Ti komáři mě sežerou.“
„Ber to z té lepší stránky,“ usmála jsem se. „Můžeme se jít pak večer vykoupat.“

Ani jedna z nás nebyla extra nadšená. Zoe dělala úšklebky na Elisu. Očividně ji až teď přišla otravná a dětinská, což Elisa taky byla. Nejhorší na tom bylo, že jsem to chtěla vydržet bez hádání. Musí si najít aspoň nějaké přátelé, ale Elisa už mi začínala lézt parádně na nervy.
Musím to překousnout.

Asi za půl hodiny pro nás přišel Chris, že se máme shromáždit ve velké hale (pan učitel měl hodně práce, proto pro nás přišel Chris).
Samozřejmě jsme přišli mezi posledními, jelikož jsme bydleli nejdál.
V hale bylo naskládaných osmadvacet židlí, přesně pro nás všechny ze třídy. Zbyla už jen čtyři místa (Pro mě, pro Zoe, Elisu a Chrise), jinak ostatní už byly obsazené. Dvě místa zbyly hned vedle sebe, ostatní na jiné straně.
Ty dvě se v chatce pohádali kvůli poschoďové posteli a tak si každá sedla na jiný konec místnosti. Dvě volná místa hned vedle sebe zbyly pro mě a Chrise. A tak jsme seděli vedle sebe…

„Postavte se na židle,“ zakřičel pan učitel, aby jej bylo pořádně slyšet. „Každý o sobě něco malého řekne, abyste se navzájem poznali!“
Houf děcek začal lézt na židle, což byla v celku prča. Všichni padali a nebyli se schopni na židlích udržet. Ale ten pocit, že jako blázni lezete na židli, vás rozesměje nejvíc.
Chris si na židli vlezl, i když nemusel. Stála jsem vedle něj na židličce, jako trotl a koukala jsem se na jeho rozevláté vlasy, které určitě ještě dneska nečesal. Věděla jsem, že je vysoký, ale teď mi připadal ještě vyšší. Cítila jsem se vedle něj jako karkulka, která jde k babičce a on byl vlkem. Nádherným vlkem.
Když jsem na něj tak koukala, zapomněla jsem, že stojím na židli. Pohla jsem se víc dopředu a ztratila rovnováhu. Před očima se mi promítl celý můj život, který měl každým okamžikem skončit pádem z rozviklané židle. Ale nemožné se stalo skutečností… Chris mě jednou rukou zachytil za paži, druhou za pas a zachránil mě tak před pádem na čuňu.
„Kam to padáš, princezno?“ Zasmál se a já se bezpečně postavila na židli.
„Vypadá to, že to bylo spontánní rozhodnutí,“ začala jsem se smát taky. „Děkuji.“

Poznávací kolečko začalo u holky naproti mně.
„Ahoj, jmenuji se Melanie,“ promluvila černovlasá dívka a přitom nám všem zamávala. Byla vysoká, štíhlá jako proutek a vypadala velice mile.
Řekla o sobě pár vět a pak předala slovo klukovi vedle sebe, který se jmenoval Thomas. Takhle to šlo pořád dál a dál, dokud nedošlo mě.
„A-ahoj,“ řekla jsem nervózně a přitom zkontrolovala Chrise, jestli na mě kouká. Ano, koukal na mě těma svýma pronikavě žlutýma očima a usmíval se. „Jsem Viktorie a mám ráda přírodu. Ráda si kreslím, hraju na kytaru a píšu básničky.“
„Moc jsem se teda o tobě nedozvěděl,“ brouknul potichu Chris. „Příště mi o sobě řekneš něco víc.“
Dalajláma jednou řekl, že mlčení je nejlepší odpověď. A tak jsem mu neodpověděla a jen na něj tiše zírala. Teď byl na řadě on. Zajímalo mě, co o sobě řekne.
„Ahoj, jmenuju se Chris,“ hodil po mě nenápadně očkem a šibalsky se usmál. „A mám zálibu v malých holčičkách. Nejlépe v princeznách.“
Všichni se začali smát.
Myslel tím mě.
Myslím, že ho zabiju.
Teď a tady. Přede všemi.
„Chrisi?“
„Ano, princezno?“
„Jsi pěkně mazaný,“ usmála jsem se. Nikdo mě ještě princeznou nenazval… byla jsem šťastná. Po hodně dlouhé době šťastná.

Pokud by se někdo chtěl informovat o intervalech vydávání povídky, nebo o něčem jiném (V RÁMCI PSANÍ NEBO POVÍDKY) pište do zpráv! Děkuji, že jste si vybrali k četbě zrovna můj příběh! :)

Na nevhodné dotazy neodpovídám.