Any trouble? Make it double!

Jak se to mohlo stát? - pátý díl

Tak yo, lidičky. Další díl je tu :) doufám, že máte tu trpělivost to číst :D

Jak se to mohlo stát? - díl pátý

Nakonec Chrise museli tahat tři. Pan učitel Kafran, Thomas a Bob, který je na patnáctiletého kluka až moc vyspělý a svalnatý. Tak trochu kulturista.
Kopec zase tak strmý, jak jsem si myslela, nebyl. Vyškrábala jsem se nahoru úplně v pohodě a kluci, s Chrisem v náručích, taky.
Před tím, než donesli Chrise na ošetřovnu, jsme oba dva od pana učitele dostali dlouhé kázání o tom, jak jsme riskovali, a že adrenalinové sporty si máme zkoušet někde jinde v jiný čas.
Celou dobu jsem si z něj dělala srandu, protože ho nesli jako princeznu, nebo nějaký drahocenný klenot… Chápu, že ho ten kotník bolel, není to žádná sranda, ale chtěla jsem mu alespoň trošku spravit náladu (a potrestat ho za špatně zvolenou cestu).
Chris se šel kát na ošetřovnu a já na chatku.
Moc dobře jsem věděla, že si ze mě holky budou dělat blázna. Obzvlášť Elisa.
Když jsem otevřela dveře chatky, obě seděly na svých postelích a povídaly si.
„Viky,“ zvolala Zoe, „co jsi to vyváděla?“
„Trošku dobrodrůžo,“ pokrčila jsem rameny a usmála jsem se. Tohle byl nezapomenutelný zážitek, o který se s nikým rozhodně dělit nebudu (čest výjimce, kterou byla Nyle).

Myslela jsem, že nebudu moci usnout, ale po tak náročném dni jsem spala jako špalek. Holky mě musely ráno třikrát budit, abych se vůbec probrala.
„Viktorie,“ začala Elisa hrubě, „okamžitě vylez, nebo tě poliju studenou vodou. Rozcvička nám začíná za patnáct minut.“
„My budeme jako hned po ránu cvičit?“ Vyhrabala jsem se z peřin a zamžourala na Elisu svýma tyrkysovýma očima.
„Taky se mi to nelíbí,“ přidala se do rozhovoru Zoe, „ale vážně bys už měla vstávat.“
Pohled mi sjel na Zoellin zadek. Povytáhla jsem jedno obočí a podívala se na Elisu. Ta se ke mně přiklonila a zašeptala: „Líbí se jí Thomas.“
Ano. To vysvětlovalo vše. Zoe na sobě měla kraťasy zařezané hluboko mezi půlky a vypadalo to opravdu nevkusně. Thomas vypadá jako inteligentní kluk, takže si nemyslím, že by ji skočil na něco takového. Nechala jsem to být a vůbec její hloupé dění nekomentovala (ani nebylo jak).

Vstala jsem a zamkla se v malé koupelničce, kterou jsme měly v chatce. Všechno mě bolelo. Jak svaly, tak modřiny na rukou, které byly obzvlášť citlivé na dotek. S tou největší něhou, kterou jsem měla, jsem na sebe navlékala tmavě modré tričko s krátkým rukávem a třásněmi plus černé pohodlné kraťasy.
Umyla jsem si obličej, vyčistila zuby a korektorem zamazala nějaké pubertální nesrovnalosti na mém čele, které mi pravděpodobně vyrašily přes noc. Vlasy jsem si stáhla do vysokého drdolu a pár pramínků nechala z gumičky vyklouznout, abych nevypadala jako upravená učitelka matematiky.
Když jsem vylezla, holky už byly pryč. Vůbec na mě nepočkaly a ani se neobtěžovaly na mě zaťukat: „Viky už jdeme, jo?“
Naštvaně jsem sebrala klíče ze stolku uprostřed menšího obýváku s dvěma křesly a židlí. Zamkla jsem dřevěné dveře chatky, klíče zanesla na vrátnici, abych je neztratila a vyrazila k plácku uprostřed louky, kde se čekalo na oné ranní cvičení (všichni vyloženě jásali).
„Dobré ráno,“ usmála jsem se na Melanie, která vypadala velice pozitivně (jako vždy).
„Dobrý ranko, Viky,“ oplatila mi vřelý úsměv, „slyšela jsem, že ses včera ztratila s tím klukem ze třeťáku.“
„Ah… jo,“ znervózněla jsem.
„Neztratili jste se náhodou schválně?“ Udělala na mě zamilovaný kukuč a zakroutila laškovně obočím.
„No jistě. Schválně si vyvrtnul kotník, abychom mohli dělat fujky věci,“ zasmála jsem se.
„Dělám si srandu,“ zasmála se taky, „jsi strašně fajn a máš pěkný tričko.“ Zatáhla za jednu třáseň na mém tričku.
„Děkuji,“ řekla jsem potěšeně, „ty jsi mi taky sedla hned napoprvé.“ Úkol, najít si alespoň nějaké přátele, byl splněn. Vypadalo to, že si mě Melanie oblíbila, rovněž tak Chris.

Rozcvičku nedělal nikdo jiný, než naše žirafí mamka. Promenádovala se tam v tričku do půlky pupíku s výstřihem až k zemi a za každý chybný krok nás majestátně zepsula. Připadala jsem si jako na tréninku v zákopech a ne na ranní poklidné rozcvičce.
Když to hrozné peklo skončilo, měli jsme chvilku volna, než nachystají snídani. Chtěla jsem si zajít k jezeru, ale pak jsem zahlédla Chrise. Jakmile se naše pohledy střetly, vykouzlil se mu na obličeji nádherný úsměv.
„Dobrý ráno!“ Zamával na mě.
„Dobré ráno,“ přišla jsem k němu a usmála se, „teď máme zpečetěné přátelství.“
„Čím je zpečetěné?“ Přešlápl na zavázané noze.
„Tvoje noha, moje tělo.“
„Tvoje tělo?“ Zatvářil se zmateně, jelikož to vyznělo jako hloupý dvojsmysl.
„Jo,“ ukázala jsem mu své modřiny na rukou a šrámy na zádech.
„Páni,“ sáhl mi na jeden šrám a já se potají otřásla bolestí, „jsi dobitá víc, než já.“
„Přirozeně,“ zatvářila jsem se majestátně, „bránila jsem tě celou svou duší, když jsme se valili z kopce jako šutry.“
„Pravda. Držela ses mě jako klíště.“
Při vzpomínce na to, jak jsem pevně svírala jeho ruku, jsem se trošku začervenala. Ale rychle ty pocity zase odvála. NESMÍM mu propadnout. Přátelství je VĚČNÉ, ale vztahy ne.
Chytla jsem se za modro - černý náramek, který jsem měla na levé ruce a v duchu si to opakovala jako mantru.
„Co noha?“
„Můžu chodit, takže cajk.“
„To je dobře,“ sedla jsem si do trávy a prsty pohladila jednotlivé stébla trávy. Byla studená a příjemná. Cítila jsem, jak mi dodává energii na celý den, a myslím, že jsem se i usmívala.
„Jsi zvláštní,“ posadil se vedle mě Chris a začal dělat to, co já.
„Jsem?“ Zasmála jsem se pobaveně, jelikož mě ještě nikdo takhle nenazval.
„Jsi jiná než ostatní,“ nepřestával hladit trávu stejně jako já, „Jsi sama sebou.“
„Chrisi,“ zakroutila jsem hlavou a cítila jsem, jak mi z drdolu vyklouzlo pár pramínků vlasů, „známe se teprve dva dny, nemůžeš o mě říkat takové věci.“
„Ale umím docela dobře odhadovat lidi.“
„Vážně? Tak jo,“ pozvedla jsem jedno obočí a usmála se na něj, „tak mě zkus popsat.“
„Takže… Jsi velice osamělý a stydlivý člověk. Máš strach z kluků, ale z nějakého důvodu ti nevadím. A taky to vypadá, že se později přidáš do nějaké sekty vyznávající přírodu, protože hladit trávu je fakt divný.“
„Stáhnu tě s sebou, ty barbare!“ Žduchla jsem jej do trávy. Chris se překulil dozadu, cestou mě chňapl za ramena a stáhl s sebou do náruče. Svalili jsme se společně do vlhké trávy a smáli se jako smyslu zbavení.
Štípala jsem ho do paže a prstem mu píchala do břicha, zatímco se svíjel bolestí, kterou jen předstíral.
„Už stačí! Vzdávám se!“

Opět jsme leželi v trávě. Tentokrát bylo ráno a my se nekoukali na hvězdy, ale na bělostné mraky plující po obloze. Krásně azurové nebe hlásilo, že dneska bude pěkně teploučko, ale mraky vypadali nacucané vodou.
Vydýchávala jsem námahu vynaloženou štípáním a lechtáním Chrise. Ten zase vydýchával stres, který prodělal, když mu tekly slzy zoufalství z mého nepřetržitého štípání jej do paže.
Stále voněl po pomerančovém čaji se skořicí. Začíná mě zajímat, kde takovou kolínskou prodávají.
„Jak jsi poznal to, že se bojím starších kluků?“ Zeptala jsem se jej, „nejsem žádná feministka… ale mám jen špatné zkušenosti.“
„Viděl jsem strach ve tvých očích, když jsi stála vedle mě v autobuse,“ otočil se na mě a zadíval se mi do očí, „ostatně, jaké špatné zkušenosti?“
„Vím, že všichni nejsou stejní, ale,“ odmlčela jsem se, „jednou mě udeřil. To byla moje první a poslední zkušenost.“
Nechtěla jsem to rozmazávat. Moc dobře si to pamatuji. Tenkrát z toho byl problém jako vrata a nerada na to zase vzpomínám.
Bylo mi asi dvanáct. Jedna holka, se kterou se ale už nestýkám, mě zatáhla k velkému dřevěnému altánu, kde byli její o čtyři roky starší kamarádi. Samozřejmě to byli nějací vyvrhelové a rebelové. Lahve alkoholu o sebe nepřetržitě cinkaly, cigaretový kouř se táhl na míle daleko a mě se to ani za nic nelíbilo. Začala jsem se s ní hádat, že chci odsud pryč. Byla jsem vyděšená k pláči a nevěřila vlastním očím, když ke mně jeden kluk přistoupil. Dal mi facku, až to mlasklo a já se hlavou praštila do dřevěné lavičky. Nechali mě tam v bezvědomí několik hodin prochladlou ležet.
Dál si to už dokážete představit. Moje tehdejší kamarádka z toho měla velké problémy. Začala mě nenávidět a uvrhla v zapomnění.
Tak jsem se seznámila s mou nynější nejlepší kamarádkou, na život a na smrt, Nyle. Byla jediná, která mě uměla podržet nad propastí a neházet mi klacky pod nohy.

„Nechci se o tom už bavit, Chrisi,“ otočila jsem hlavu zpátky a pozorovala mraky, „támhle ten vypadá jako dvouhlavý drak.“
„Ten?“ Ukázal na úplně jiný mrak, než jsem myslela.
„Ne,“ zamračila jsem se, „vždyť to jasný koberec.“
Chris se začal smát a opět se na mě otočil. „Koberec?“
„Létající koberec,“ zasmála jsem se. Jeho žluté kočičí oči byly tak nádherné, proto jsem se na ně nemohla přestat dívat.
„Zkusíš teď popsat mě?“
Při vzpomínce, kdy řekl, že jsem jiná než ostatní mě zahřálo u srdce. A tak jsem kývla.
„Ale nejsem tak dobrá jako ty.“
„Jenom to zkus.“
Dlouze jsem se na něj zadívala a přemýšlela, jestli říct, co si myslím, nebo raději pomlčet.
„Připadá mi, že se dokážeš vypořádat s vážnějšími situacemi,“ řekla jsem nakonec a přehrávala si ten večer, kdy jsme se skutáleli z kopce. Chris byl úplně v klidu a vůbec nebyl nervózní, „jsi vtipný, přátelský, ale něco skrýváš,“ přimhouřila jsem oči.
„No vidíš,“ usmál se, „neměla jsi ani jednu chybu.“
„Oh,“ zamručela jsem, „takže něco skrýváš?“
„Strašáka ve skříni,“ foukl mi do obličeje. Byl tak blízko, až jsem cítila, jak se mi do tváří vlévá horkost. Líčka mi musela přímo žhnout. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem v obrovské pasti, jako poraněný zajíc.
„U-už mám docela hlad,“ posadila jsem se prudce, „nepůjdeme se nasnídat?“

Na snídani to bylo peklo. Všichni se tlačili jeden přes druhého a já se nemohla dostat ke stolu s kakaem. Kdo kdy vůbec vymyslel švédský stůl na snídani? Lidé jako já se k tomu nemají šanci prorvat.
Chtěla jsem jedno blbé kakao, když už se všichni semkly ke stolu s rohlíky a salámy. Ale né. Zase mě musel někdo předběhnout, jako bych snad byla nějaký vzduch.
S prázdným hrníčkem v ruce jsem poodstoupila od chumlu hladové zvěře a cítila jsem, jak se moje zlomená část probouzí. Tělem mi šlehl známý pocit nebezpečí.
Necítím se mezi mnoha lidmi dobře.
Nemám ráda velké hloučky lidí.
Já přímo nenávidím bezohledné tlačenice ke stolu s kakaem!

„Viky?“ Vrátil mě Chrisův hlas zpět na zem, „všechno v pohodě? Stojíš tady s tím prázdným hrnkem, jako bys čekala na almužnu.“
Potichu jsem zabručela a podívala se na něj.
„Mohl bys…“ špitla jsem, jelikož se mi trošku natáhlo, „mi prosím načepovat kakao?“
„Určitě,“ usmál se a hrníček mi jemně vypáčil z pevného sevření. Přitom se schválně dotkl mé ruky.
Samovolně jsem se usmála a sledovala jej. Všichni ho s respektem ke stolu pustili jako prvního a nechali načepovat plný hrnek kakaa.
Pozorovala jsem jej, jak ke mně majestátně nese můj oblíbený nápoj a byla na něj hrdá.
„Jsi úžasný!“ Vyhrkla jsem na něj a natáhla se po hrníčku, „děkuji.“
„Ne,“ odtáhl ode mne kakao a povytáhl obočí, „radši ti ho donesu až ke stolu.“
Stáhla jsem ruce zase zpátky a pokorně se posadila ke stolu, který jsme si vybrali na společnou snídani. Chris přede mě konečně položil mé vysněné kakao a sedl si naproti.
„Úžasný?“ Usmál se na mě a pozoroval, jak se oblizuju, „načepovat kakao není žádná věda, Viky.“
„No, ano, ale dostat se tam byl výkon,“ udělala jsem na něj škleb, „jsou jako orlosupi.“
Chris se zasmál, ale pak se na mě zvláštně zadíval. Hluboce, jakoby se snažil vidět skrz do mojí duše, což se mu dařilo. Už od včerejška, ať jsem dělala, co jsem dělala.
„Máš čokoládu na rtu,“ přimhouřil kočičí oči.
„V-vážně?“ Zpanikařila jsem. Chris se ale zase jen usmál a nahnul se ke mně přes stůl. Palcem mi ze spodního rtu jemně setřel kapičku čokoládového kakaa a prst si olízl: „Páni, to kakao je dobré… asi si taky zajdu načepovat,“ zvedl se a odešel ke stolu s várnicí.
Najednou jakoby celá jídelna utichla. Všichni se bavili a smáli dál, jen jsem všechno přestala vnímat. Připadala jsem si rozpůlená na dvě části. Jedna mě nabádala, abych mu propadla. Druhá mě varovala, že jsem přišla hledat přátele, ne lásku, která jednou vyhasne.
Ale přesto všechno jsem se cítila nádherně. Měla jsem chuť zakřičet na celou jídelnu radostí a jít se okoupat do jezera. Místo toho jsem si jen sáhla na spodní ret a potichoučku se zasmála.

+5

Příběhy a povídky

Autor: Fiča007   |   Publikováno: 24.03.2016   |   Zobrazeno: 556x