Any trouble? Make it double!

Jak se to mohlo stát? - čtvrtý díl

Už čtvrtý díl :) jste senzační! 

Jak se to mohlo stát? - díl čtvrtý

Svalila jsem se ke Chrisovi zpět do vlhké a měkké trávy.
„Zlomený kotník,“ zopakovala jsem po něm, abych si pořádně uvědomila naši nynější situaci. Byla jsem unavená a všechno mě z pádu z kopce bolelo – hlava, ruce, záda…
Nevěděla jsem, co budeme dělat. Chris určitě nemohl chodit a škrábat se zpátky do kopce se zraněným, kterého ani neuzvednu, je pošetilé. Jít dlouhé kilometry k silnici, nebo aspoň k supermarketu (který v tomhle ptakopyskově určitě nebyl), je ještě větší hloupost než má minulá myšlenka.
„Co budeme dělat, Chrisi?“
Byla tma jako v pytli. Ležela jsem na zádech a koukala se na nebe plné hvězd. Bylo čisté, neposkvrněné a dokonce jsem i viděla hned několik souhvězdí. Najednou jsem si připadala tak bezmocná a zranitelná, když jsem si připustila, že jsme v pěkném háji.
„Neboj se,“ uslyšela jsem, jak tráva pod Chrisem zašustila. „Chvíli budeme jen tak ležet.“
„Ležet,“ opakovala jsem jako papoušek a snažila se zamáčknout slzu, která se mi drala z pravého oka.
„Jen ležet,“ zašeptal. „Není ti zima?“
„Ne, je mi dobře.“
„Bolí tě něco?“
„Trochu.“
„Vážně? Máš něco zlomeného?“ Posadil se prudce a přitom sykl bolestí.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou a uvnitř sebe jsem byla potěšená, že má o mě starost. „Jak moc tě bolí ten kotník?“
Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem šustění trávy a to, jak se Chris snažil přijít na to, jestli kotník bolí, nebo nebolí.
„Myslím, že zlomenina by bolela daleko víc,“ konstatoval nakonec a potichu se zasmál.
Cítila jsem, jak se mi úleva rozlévá po celém těle a srdce přestává hlasitě bušit. Přestávala jsem být nervózní. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuku šumících stromů, do kterých se opíral vítr. Do cvrlikání broučků v jeteli a čichala voňavý večerní vítr, který jemně ohýbal stébla květin.
„Vždycky jsem si přála ležet na louce a pozorovat s někým hvězdy,“ pronesla jsem úsměvně.
„To znělo osaměle,“ řekl. „Ale je to krásné přání. Jsem rád, že jsem ti ho mohl splnit.“
Potichu jsem souhlasila a dál se koukala na sytě černé nebe poseté miliony svítivých hvězdiček.
„A jaké je tvoje přání?“
„Hmm,“ zamyslel se nahlas Chris. „Já si vždycky přál najít svou spřízněnou duši.“
„Jak to myslíš?“ Otočila jsem se k němu čelem, i když jsem viděla jen jeho siluetu.
„Prostě člověka, který se mnou bude sdílet radost, odhodlání,“ odmlčel se a taky se ke mně otočil čelem. „Smutek…“
Viděla jsem, jak se jeho krásné vlasy jemně chvějí v letním vánku a cítila, jak mě jeho oči upřeně pozorují.
„A někoho, kdo ti bude rozumět a dokončovat za tebe věty?“ Zasmála jsem se a potlačila chuť jej pohladit po bledé tváři.
„A taky někoho, kdo bude mít stejné myšlenky a zájmy,“ odpověděl mrzutě. I když jsem v té tmě nic neviděla, věděla jsem, že ze mě nespouští oči.
Uvažovala jsem, co by se stalo, kdybych Chrise přemluvila na koupání se v jezeře. Možná by se tohle nestalo a my teď nečekali na zázrak.
Ale možná se to mělo stát.
„Věříš na osud?“ Optala jsem se jej opatrně, abych nevypadala jako nějaká čarodějnice.
„Na osud?“ Podivil se Chris, ale poté souhlasil. „Pokud jde o setkání s tebou, tak ano. Nejprve společné místo v autobuse, potom stejné datum narození a teď tohle.“
Tiše jsem se zaradovala, že má stejné pocity, jako já. Byla jsem nepopsatelně šťastná. Ani nevíte jaký je to pocit, když má někdo stejné pochodové myšlení jako vy.
Vůbec nikdy bych nečekala, že někomu někdy splním takové přání. Chris už svou spřízněnou duši našel. Byla jsem jí já.

Po chvilce příjemného ležení v trávě jsem to už nevydržela a zavelela k odchodu.
„Dostaneme takového sprda od pana učitele Kafrana, že se týden neposadíme, Chrisi,“ nadávala jsem. „Pojďme už.“
Ten tiše zabručel a pokusil se zvednout. Sice syčel a prskal bolestí, ale s mou pomocí se nakonec na nohy dostal. Pokusil se na poraněný kotník několikrát postavit a dokulhat se bez pomoci alespoň na pár centimetrů. Moc se mu nedařilo.
„Mohla bys mě podpírat?“ Sáhnul rukou do prázdna a já k němu rychle přiskočila, aby se nevybulil zpátky do trávy. Dopadl na mě skoro celou vahou. Tak, tak jsem se udržela na nohou, když se do mě zapřel a obtočil mi kolem ramen jednu ruku. Pořád voněl jako pomerančový čaj se skořicí. Potají jsem mu do mikiny, kde vůně byla nejsilnější, zabořila nos a přičichla si. Chris si toho všiml, ale jen se zasmál.
„Neboj, určitě nás už hledají.“
„Jen aby,“ zafuněla jsem pod jeho vahou.
„Nebuď pesimistická.“
„Nejsem,“ udělali jsme jeden krok, poté druhý.
„Uneseš mě?“ Zeptal se, když už jsme se plynule šourali zpět ke kopci, ze kterého jsme předtím spadli.
„V pohodě,“ zalhala jsem. Už jsem ho nemohla unést, jelikož mě nohy nechtěly vůbec poslouchat. Navíc člověk, který je o hlavu vyšší než vy, se těžko podpírá. Opravdu těžko.
„Kdybys nemohla, tak řekni.“
„Neptej se pořád, prosím,“ zakňourala jsem. „Nedá se to nějak obejít? Na takový kopec, a ještě k tomu ve tmě, se nevyškrábeme.“
Vůbec jsem nevěděla, kde šlapu. Pořád jsem s Chrisem zakopávala o nějaké hrboly, kameny a výmoly. Hlava mi duněla, jako na nějaké párty s orgiemi a měla jsem pocit, že mám halucinace.
Začínala jsem být opět zoufalá. Ten strmý kopec nemáme šanci vylézt. Nemáme jak zavolat pomoc a k tomu všemu jsem slepá jako slepec.
Opět záblesk halucinací v podobě světel a hlasů volajíc naše jména.
„Slyšíš to taky, nebo mám halušky?“ Dloubla jsem do Chrise.
„Nemáš halušky,“ zasmál se pobaveně slovu, které jsem vyřkla. „Podívej se nahoru.“
Zaklonila jsem hlavu dozadu a zaradovala se. Nahoře stálo několik lidí z mojí třídy, volali naše jména a hulákali na celý les. Moc jsem je neviděla, jelikož světlo z jejich baterek mě oslepovalo, ale Thomase jsem poznala hned.
„Thomasi!“ Zakřičela jsem. „Tady jsme! Dole!“
„Viky! Co tam děláte?“
„Spadli jsme,“ zamávala jsem. „Chris má vyvrtnutý kotník.“
„Dojdeme pro Kafrana, hned jsme zpátky!“
A tak jsem se ještě dneska spásy dočkala. Díky bohu! 

+6

Příběhy a povídky

Autor: Fiča007   |   Publikováno: 19.03.2016   |   Zobrazeno: 543x