Jak se to mohlo stát? - šestý díl - Any trouble? Make it double!

«Nejnovější články | Any trouble? Make it double!

Vytvořit blog | Nápověda

Jak se to mohlo stát? - šestý díl

Tak jo, další díl i s obrázkem (konečně ._.) Snad vás to ještě nepřestalo bavit ;-;

ŠESTÝ DÍL - Jak se to mohlo stát?

Po snídani jsme šli na túru. Nevím, kam přesně jsme mířili, ale fakt, že to bylo do kopce, mi radost ani trochu neudělal. Pořád mě všechno bolelo z předešlé noci, kdy jsem se kutálela, společně s Chrisem, z kopce plného výmolů, o které jsem si dobila každičkou část mého těla.
Chris byl podobného ražení jako já. Táhli jsme se spolu sami úplně vzadu a funěli jako lokomotivy.
Bylo vedro, slunce nám pražilo do očí a to bylo teprve deset hodit ráno.
Moje dvě spolubydlící, ze kterých nemám šanci si udělat kamarádky (a ani nechci, proboha!), byly opět někde daleko ode mě. A byla jsem ráda. Jejich společnost mi začínala lézt na nervy.
Za to Melanie je hodná a není nafrněná, jako pudl našeho souseda, který ve svém domě každý den pořádá jakési orgie. Tu bych si jako svou novou kamarádku klidně i dokázala představit.
Sotva jsem si to v duchu dořekla, přihnala se k nám.
„Vy teda vypadáte,“ začala se smát, „trochu života do toho umírání!“
„Nechci být nezdvořilý,“ odpovídal ji Chris, „ale připomínám, že mě ještě bolí kotník, takže bych ocenil trochu soucitu.“
„Žádný takový,“ drbla jsem do něj, „mě bolí každý kousek těla, taky šlapu a ještě se usmívám!“
„Fajn, tak soucit za soucit.“
„Já se soucitem neobchoduju,“ zafuněla jsem a zastavila se ve stínu, „s kým jsi vůbec na pokoji, Melanie?“
„S Natalie,“ zatvářila se podivně, což mi připadalo v pořádku. Taky bych nechtěla být na pokoji s tou protivkou.
„S Natalie?“ Podivil se Chris.
„Jo, už na mě nezbyl nikdo ze třídy,“ pokrčila smířeně rameny, „tak jsem musela zůstat s ní.“
Užuž jsem ji chtěla podpořit, abych s ní navázala co nejpřátelštější kontakt. Jenže na ni zavolal Thomas: „Melanie! Kde jsi, pojď za námi!“
Melanie se na něj usmála, rozloučila se s námi a běžela za ním. Když odběhla, já a Chris jsme se opět rozešli do kopce. Terén byl nepříjemný – samý kámen, klacík a výmoly.
„Chrisi?“
„Copak, Viky?“
„Jak vycházíš s Natalie?“ Otázala jsem se zvědavě, „víš… nepřipadá mi zrovna moc… přívětivá.“
„Však taky není,“ zavrtěl Chris znechuceně hlavou, „je to mrcha. Hnusná mrcha.“
„Co udělala?“ Odtušila jsem z jeho reakce. Musela mu něco provést, jinak by o ni tak nemluvil.
„Sama jsi ji odhadla, no ne?“ Podíval se na mě, „potopila na dno mého nejlepšího přítele.“
„Jak to myslíš…?“ Vyzvídala jsem dál. Chtěla jsem o něm vědět víc. Mnohem víc.
„Někdy ti ho ukážu,“ usmál se na mě nostalgicky, „budete si spolu rozumět.“
„Jen aby, když je o dva roky starší,“ zadívala jsem se na Thomase, který na mě zrovna upřeně civěl. Přívětivě jsem se na něj usmála, jelikož jsem nechtěla vypadat, jako zasmušila babka. Úsměv mi oplatil a dokonce na mě mávnul.
„Taky jsem o dva roky starší a rozumíme si,“ pronesl Chris trošku jiným hlasem než obvykle - hrubším. Otočila jsem se na něj, abych jej utěšila, že ráda uvidím jeho kamaráda (očividně mě mu chtěl ukázat), ale jeho pohled mě zamrazil až na zadku. Koukal tak mrtvě a smutně. Musela jsem se zase otočit zpátky.
„No, to ano, ale-“
„Ještě se z těch sraček nevytáhl,“ rozpovídal se, „a já mu nedokážu pomoct… tak jsem myslel… že bys mu pomohla. Víš, dokážeš lidi přimět myslet na pozitivní věci. Odvést pozornost.“
Tohle jsem nepředpokládala. Jak to říci? Byla jsem příjemně vyvedená z míry. V rozpacích.
To, co řekl, mě zahřálo a vyděsilo zároveň. Bojím se starších kluků bez ohledu na to, čí je to kamarád.
„Viky!“ Křikl na mě Thomas, „pojď k nám! Už jsme tady!“
Letmo jsem mrkla na Chrise, jestli můžu jít. Ten se na mě usmál a kývnul.
Vyběhla jsem těch pár metrů za nimi do kopce a ocitla jsem se tváří v tvář obrovské a rozlehlé zelené louce, která ve mně vyvolala nepopsatelný pocit uspokojení.
„Wow,“ vydechla jsem, „to je nádhera. Přestávám litovat toho, že jsem zpocená jako prase.“
„Jsme na tom stejně,“ dloubla do mě Melanie a zasmála se, „myslím, že po tobě Thomas jede.“
„Cože?!“ Vyprskla jsem nekontrolovatelně, ale poté se pokusila ztišit. Promítla jsem si zpětně všechny pohledy na Thomase. A ano. Melanie měla pravdu… pokaždé, co jsem se na něj letmo podívala, se usmíval jako měsíček na hnoji.
„Chtěla jsem tě před ním varovat,“ zvážněla, „Chodili jsme spolu na základku a doporučuju ti, aby sis na něj dala bacha.“
„Nejeví se jako špatný člověk,“ zajela jsem očima ke Chrisovi, který seděl osamoceně na trávě a zíral do prázdna.
„Není to špatný člověk, tak jsem to nemyslela, ale,“ odmlčela a chvíli uvažovala, jestli mi o něm povědět víc, „je docela agresivní, když něco nejde podle jeho plánu.“
Při slově agresivní se mi natáhlo, jelikož jsem si vzpomněla na svou nemilou zkušenost s kluky.
„Agresivní,“ zopakovala jsem nepřítomně a zírala na Chrise, „budu si dávat pozor. Děkuju, Melanie.“

Mysl mi pořád připomínala ten okamžik, kdy jsem dostala pěstí přes obličej. Od toho kluka, kterého jsem ani neznala. Táhla z něj whisky, nebo možná brandy… a cigarety, rozhodně cigarety. Myslím, že do mě ještě kopl, ale pak se všichni rozutíkali pryč. Báli se, že jsem mrtvá. Možná jsem měla štěstí, že si to mysleli, jinak bych možná skončila znásilněná.

„Viky? Dneska večer prý bude diskotéka,“ vyrušil mě Thomasův hlas z dumání. Najednou mi připadal nebezpečný. Můj mozek vysunul blokádu, která jasně říkala: NESAHAT, „tak jsem si říkal, jestli bys nešla se mnou?“
Dostala jsem z něj strach. Najednou se mi usmívající se Thomas zdál jako ten kluk, který mě kdysi uhodil.
Tělem se mi rozlil známý pocit úzkosti, který jsem prožívala při každé vzpomínce na to. Žaludek se mi stáhnul do uzlíčku bolesti a myslela jsem, že se pozvracím.
„Uh,“ vydala jsem ze sebe a ani se na něj nepodívala, „já nevím, uvidíme.“
„Slovo: „Ne“ pro mě není odpověď,“ zasmál se, ale mě to připadalo jako zlomyslný škleb, „tak večer.“
Zůstala jsem stát na místě. Pozorovala jsem Chrisovi vlasy, které se jemně vlnily ve svěžím vánku, a snažila se uklidnit. Chytla jsem se za žaludek a mírně se předklonila.
„Prosím, uklidni se. Uklidni se. Uklidni se,“ šeptala jsem se zavřenýma očima a zadržovala slzy. Zdálo se mi, jakoby se mi celý svět drolil pod rukama. Kluk, kterého jsem opravdu milovala, si vybral jinou. Nikdo se ke mně dlouhou dobu nehlásil a teď se roztrhne pytel s nabídkami.
Nyle tady není, aby mě utěšila. Není tady nikdo. Jsem tady sama se svými úzkostmi – ostatně jako vždycky.
„Ne, ne, ne,“ pokárala jsem sama sebe, „mysli na pěkné věci. Mysli třeba na to, jak s Nyle půjdeš do kina.“
Tentokrát jsem si dřepla a složila hlavu do dlaní. Zhluboka jsem dýchala a vzpomínala na úžasně prožité léto s Nyle – třeba to, jak jsme se byly okoupat v přehradě. Nebo jak jsme si užívaly skvělý program na fesťáku.
„Viktorie?“ Uslyšela jsem Chrisův známý hlas, který mě uvedl do stavu, kdy jsem byla alespoň schopna odpovědět, „jsi v pořádku?“
„Jo, jo,“ zakřičela jsem a stvořila jsem na svém obličeji nucený úsměv, „jen je mi vedro, víš? Tak odpočívám.“
„Mám ti koupit vodu?“
„Cože? To ne, v žádném případě,“ vyhrkla jsem ze sebe s falešným francouzským přízvukem a postavila se, „nemám ráda, když jsem někomu dlužná, víš?“
„Tak dost,“ chňapl mě za zápěstí a táhl do ústraní tak, aby nás nikdo neviděl, „myslíš, že jsem hloupý, nebo co?“
„Nezvyšuj na mě hlas, prosím tě,“ řekla jsem roztřeseně. Bylo toho na mě strašlivě moc. Hrk, hrk – ráz naráz. Neměla jsem šanci se uklidnit a tím, že na mě Chris zvýšil hlas, mi jen opět připomněl Thomase a s Thomasem to vedlo k agresivitě a od agresivity to vedlo k TOMU dni, kdy se úspěšně rozvinul můj strach z kluků a vlastně obecně k CELÉMU násilí.
Navíc je tady kolem mě tolik lidí, které neznám. Jsem z toho nesvá. Nejsem společenský typ. ANI TROCHU.
„Myslíš, že když se známe jenom dva dny, tak na tobě nepoznám, že se něco děje?“ Chytil do rukou můj obličej z obou stran, abych mu nemohla uhnout pohledem, „tvůj falešný francouzský přízvuk tě dokonale prozradil.“
„To znělo pěkně hloupě,“ špitla jsem a byla se nucena koukat do jeho očí, které připomínaly žluté safíry.
„To s tím, že se známe jenom dva dny?“ Zasmál se, ale pořád ještě trochu odměřeně.
„Jo, přesně to,“ zasmála jsem se taky a už neudržela slzu v oku, která mě zastuděla na tváři.
„To ne,“ zamračil se Chris a palcem mi slzu z líčka setřel, „neplakej, prosím tě. Neumím utěšovat.“
„Tak mě neutěšuj. Jinak se rozbrečím ještě víc,“ zafoukal mi do zad vítr. Stáli jsme za kioskem, který tady na kopci provozovali, a fučelo tu jako blázen.
„Viděl jsem tě mluvit s Thomasem,“ pohladil mě nenápadně ve vlasech, „tak co tě tak rozesmutnělo? Děje se to nějak často?“
„Jen… jen mi připomněl věci z dětství,“ potlačila jsem chuť Chrise pohladit, „snadno se dostanu do úzkosti. Ale to je jen pubertou.“
„A řekneš mi, co ti připomněl? Asi to nebylo nic příjemného, jinak bys z toho přece nebyla tak vyvedená z míry.“
„Já… já nevím, jestli ti to chci říkat,“ zavřela jsem oči, abych si chvíli odpočinula od jeho pronikavého pohledu, „potřebuju s tebou strávit ještě trochu času…“
„Víš, připadá mi to, jako bych tě znal už věky,“ zakroutil hlavou, „možná i dřív, než jsem se narodil.“
Měl pravdu. Sotva to dořekl, zdáli se mi jeho oči obvykle neobvyklé, jako bych se do nich snad už v minulém životě koukala. Pravou ruku jsem mu zabořila do havraních vlasů, které ale nebyly úplně havraní (spíš onyxové). Cítila jsem, jak je má jemné, poddajné a voňavé.
Srdce mi divoce poskakovalo v hrudníku, jako andulka lapená v kleci a tep mi vystoupal až někam do nebes. Připadala jsem si, jako bych jela na kamikadzi – prudce nahoru a pak zase dolů.
Byla jsem svými pocity tak zaskočená a zároveň potěšená, až jsem zapomněla na všechny potíže. Zapomněla jsem na minulost, budoucnost a dokonce i přítomnost.
Chris měl stejný zastřený pohled jako já a dlouhou chvíli se nemohl ani pohnout. Dívajíce se mi do očí mu ruce sklouzly z mých tváří na ramena. Myslím, že ani nevěděl, co dělá. Byl to takový reflex nebo spíš potřeba.
Potáhl mě za ramena k sobě blíž a já se mu zabořila přímo do náruče. Obtočil kolem mě ruce, jako by mě chtěl skrýt před tím hrozným světem a položil si ztěžklou hlavu do mých vlasů. Já jen tiše vydechla překvapením a nasála jeho vůni – pomerančový čaj se skořicí.
„Hej vy dva,“ ozvalo se za námi otevření dveří, ze kterých vykoukl starý a milý pán, „nechci vás rušit, ale vaše třída už odchází.“
Neochotně se ode mě Chris odtáhl a vykoukl za roh kiosku: „No fakt. Pojď, nebo se zase ztratíme,“ vyběhl za nimi.
„Děkujeme,“ řekla jsem ještě celá omámená z předešlé situace a urychleně sebou mrskla za Chrisem, „na shledanou!“

„Panebože, to byl trapas,“ začala jsme se smát, když jsem ho dohnala. Slunce zašlo za mraky a teplota se příjemně snížila o několik stupňů.
„No to mi povídej,“ zašklebil se na mě, „snad si nás nenatáčel.“
Pleskla jsem jej do ruky a zasmála se na něj: „To neříkej ani z legrace!“