Jak se to mohlo stát? - první díl - Any trouble? Make it double!

«Nejnovější články | Any trouble? Make it double!

Vytvořit blog | Nápověda

Jak se to mohlo stát? - první díl

Tak jo, negři. Rozhodla jsem se napsat takový menší příběh/povídku pro vás, i když vás vůbec neznám (panebože zmlkni).

Takže, snad se vám to bude zamlouvat, protože romantické žánry jsou většinou takové utahané, nemastné-neslané a téměř VŽDY postrádají nějaký pořádný DĚJ, nad kterým by mohl natěšený čtenář dojít k vrcholu. Přeji pěkné počtení :)

Jak se to mohlo stát? PRVNÍ DÍL

Rozhodla jsem se… což u mě není úplně dobrý nápad být rozhodná. Jsem totiž schopná jít i “přes mrtvoly“. Ne, že bych byla nějaká sobecká mrcha, to ani v nejmenším. Ba naopak. Lidi mě mají rádi, cítí se semnou dobře, baví se v mé přítomnosti, dokážu si vzít tajemství do hrobu a mám hodně velký smysl pro humor (kraviny většinou pocházejí z mých úst).
Vzpomínám si, jaké bylo mé poslední “chození přes mrtvoly“. Zapřísáhla jsem si zhubnout. Pokoušela jsem se nejíst a pít pouze čistou vodu, což mi samozřejmě nepomohlo, jelikož mé tělo nemělo odkud brát energii. Máma mě málem přizabila (jelikož jsem nebyla vůbec tlustá), tak jsem toho nechala. Za cenu toho, že bych mohla umřít, se snažím dosáhnout různých věcí. Proto jsem parazitem sama na sobě a děje se to stále. Je dobré mít pevnou vůli a být na sebe přísná, ale na druhou stranu jsem pěkně pitomá. Chybí mi sebevědomí, které je hodně důležité a to je taky důvod, proč jsem se rozhodla.
Rozhodla jsem se, že si nikoho na střední škole nenajdu. Jedině přátele, protože ti jsou navždy. Ale láska? Nějaký vztah? Ani náhodou. Po minulé zkušenosti je mi ze slova “láska“ na zvracení.
Zamilovala jsem se do svého spolužáka ještě na základce (už jsme nebyly malé děti). On mě měl taky rád, ale pořád se k ničemu neměl. Samozřejmě, že mě pozíval ven, doprovázel mě domů a na velikonoce byl dokonce i na hody, hody doprovody.
Rozhodl se pro svou nejlepší kamarádku, protože ta mu zůstane navěky. Já odejdu na střední, on taky. Každý jinam. Nechtěl přítelkyni, nechtěl vztah. Jediné, co chtěl, byla Lauren. Malá blonďatá holčička se stala jeho princeznou a já musela každý den pozorovat, jak na sebe koukají.
Proto všechno jsem se rozhodla: „Když kluka, tak jenom jako nejlepšího kamaráda,“ řekla jsem své kamarádce Nyle, když jsem si usrkla kávy na vzpamatování (Nyla zůstala na čaji).
„Viky,“ zamračila se. „Myslím, že tohle je ten nejhorší nápad, co jsi kdy měla.“
„Tobě se to mluví, když máš šťastný vztah s černým koťátkem,“ vztyčila jsem dva ukazováčky nad hlavu, aby to vypadalo, že mám rohy. Nyla protočila očima, ale dál se mi to rozmlouvat nepokoušela. Věděla, že bych ji stejně poslala do hájička zelenýho.

Když jsem přišla domů, máma mě přivítala s otevřenou náručí a papírem v ruce. „Přijali tě!“
„Vážně?!“ Odhodila jsem tašku na zem a vrhla se mamce do otevřené náruče.
Díky bohu. Tak tvrdě jsem se nadřela, abych se na to gymnázium dostala. Učení mě stálo krev, pot a slzy, ale přesto jsem to zvládla. Poprvé za svůj dosavadní život jsem na sebe mohla být opravdu a nefalšovaně pyšná.
Máma mi dala pusu na čelo a pohladila mě po kaštanově hnědých vlasech.
Byla jsem šťastná, že mi spadl kámen ze srdce, ale sotva jsem vzala ten papír do rukou, usadil se tam ten kámen znovu. Najednou jsem si vzpomněla, že už nebudu chodit do stejné školy, jako Nyl. Dohodly jsme se, že se budeme pravidelně scházet, což mě zase uklidnilo. Protože my dvě spolu zůstaneme už navždy. Usmála jsem se a šla Nyle zavolat.

Poslední čtyři měsíce školy uběhly jako voda a byly tu letní prázdniny, které jsem prožila s rodinou, a Nyle na výletech.
Když jsem otáčela list kalendáře, který ukazoval poslední týden v srpnu, tlouklo mi hlasitě srdce. V pátek jsem totiž odjížděla na adaptační pobyt (poznávací pobyt, chcete-li) se svou novou třídou, kterou jsem vůbec neznala. Všichni jsme se tam měli vidět poprvé. Byl to zájezd do hor na tři dny. Během tří dnů máme možnost se nějak poznat a trochu se ucelit, jako třída. Na programu jsou nějaké společenské hry, ale i výlet do lázeňského rekreačního města v horách, což by mohlo být i docela fajn… Bohužel jsem tak stydlivá, že pravděpodobně zůstanu sama celý pobyt a všichni si o mně budou myslet jen to nejhorší. Potřebuji, aby se někdo dal do řeči se mnou. Pak už zvládnu polemizovat, smát se nebo rozesmát ostatní.

-středa-
Začala jsem se balit už ve středu a každou minutu jsem volala Nyle, která ze mě už byla úplně na prášky.
„Viktorie,“ začala. „Nikdo tě nenutí s nimi být velká kamarádka. Stačí, aby tě tam nikdo nenáviděl, a bude to v pohodě.“
„Proč jsi vždycky tak klidná?!“ Křikla jsem nechápavě do mobilu. „Vždyť ty taky pojedeš na adapťák.“
„Jo, ale až v září.“
„A to se nebojíš?“
„Viděla jsem nějaké svoje spolužáky v den přijímaček a všichni vypadali dost v pohodě. Takže ne. Nebojím se.“
„A proč já jo?“
„Viky, ty seš fajn,“ odmlčela se. „Ale moc se stresuješ dopředu.“
„Protože vím, jak to skončí!“ Zakňourala jsem. „Jsem až moc velký tichošlápek.“
Musela jsem chvíli počkat, až se Nyle dosměje, protože výrazem “tichošlápek“ ji pokaždé dostanu do kolen.
když se dosmála, musela ukončit náš rozhovor, protože měl přijet její přítel. Popřála mi hodně štěstí, já ji popřála hezky prožitý den s jejím klukem a rozloučily jsme se.

-čtvrtek-
Už byl čtvrtek večer, já se klepala v koutě se sluchátkami zabodnutých v uších a poslouchajíc hudbu odpočítávala hodiny do pátku ráno, kdy mě taťka má hodit na nádraží a já mám odjet někam s lidmi, které vůbec neznám.
Celou noc jsem nespala, a jelikož se Nyl teď věnovala svému příteli, nikdo mě nemohl uklidňovat přes mobil. Psala jsem ji na facebook, ale byla aktivní naposled včera, když přijel její kluk. Takže marná snaha.

-Pátek-
Ráno jsem do sebe nemohla dostat ani sousto, ruce se mi potily jako blázen a myslela jsem, že vyzvracím celotýdenní jídlo, nebo rovnou celý žaludek.
Táta s mámou mě uklidňovali a Nyle mi psala povzbuzující SMSky, ale vůbec mi to nepomáhalo a cítila jsem se pořád hůř.
Když mě táta vyhodil na nádraží a já se připojila k hloučku svých nových spolužáků, myslela jsem, že se rozbrečím a uteču. Křečovitě jsem svírala rukojeť kufru a sledovala ostatní děcka. Všichni vypadali poměrně klidně, až na pár jedinců, jako jsem byla já.
Obzvlášť nepříjemná mi byla vysoká blondýna, která se tvářila jako pupek světa a bavila se tam s nějakým klukem a našim novým třídním učitelem. Vypadalo to, že budou ze třeťáku nebo druháku na výpomoc. Asi aby jako starší jedinci našeho gymnázia působili respekt na mladší jedince (na nás).
„Ahoj,“ ozval se za mnou hlas dívky, která mě vyrušila z upřeného koukání na tu arogantní žirafu ze třeťáku.
„A-ahoj,“ pokusila jsem se usmát, což se mi téměř podařilo. Vedle mě stála holka, která mohla být stejně vyděšená jako já (ale jak se později ukázalo, zase tak nervózní nebyla). Byla vyšší než já (každý je vyšší než já. Jsem prcek). Její vlasy nabíraly jemný nádech do zlatavě hnědého odstínu a její oříškové oči mě upřeně sledovaly.
„Jsem Elisa,“ usmála se na mě. Vypadala jako milý člověk, a já za to byla nesmírně vděčná.
„Já jsem Viktorie,“ kývla jsem hlavou a pár pramínků vlasů mi lehce spadlo do obličeje. „Těší mě.“
„Mě taky.“
Pak už jsme mlčely, protože se zdálo, že už jsou všichni tady a můžeme jet. Pan učitel Kafran si všechny svolal k sobě k červeně zbarvenému autobusu, který nás měl pravděpodobně dopravit na místo určení. Spočítal nás a pak pronesl: „Rozhodl jsem se udělat zasedací pořádek v autobusu. Jelikož je vás lichý počet, někdo bude muset sedět s Christopherem /čti „Kristoprem“/.“
Nikdo nic nenamítal, ale bylo jasné, že se všechny holky modlily, aby to nepadlo na ně. Tedy… já se modlila, aby to nepadlo na mě. Nechtěla jsem sedět s nějakým klukem ze třeťáku, který je o dva roky starší. A vůbec! Proč nesedí s tou žirafí mamkou? Když spolu chodí do třídy?
Pan učitel četl jméno po jménu, jak a kdo spolu bude sedět. Nakonec se ukázalo, že žirafí mamka sedí vedle samotného pana učitele a bude s ním vymýšlet aktivity na dnešní den a že nás bude provázet celou cestou. Asi bude mluvit nějaké zajímavosti, nebo novinky o daném místě, kterým budeme projíždět. Zajímavé.
Nakonec se mnou Elisa neseděla… moje štěstí dneska zabodovalo na plné čáře! A zlatého bludišťáka vyhrává… KDO JINÝ, NĚŽ JÁ? Samozřejmě, že na mě zbyl Chris. Věděla jsem to od samého začátku. Paráda.
Jsem zvědavá, co bude dál.