Any trouble? Make it double!

Jak se to mohlo stát? - osmý díl

Jak se to mohlo stát? - díl OSMÝ

další díl je tady! Konečně jsem jej dopsala... ;_; Omlouvám se za VELKÉ zpoždění.

Celá promočená jsem zalezla do naší chatky a šla se osprchovat. Dávala jsem si na čas, poněvadž jsem už neměla v úmyslu chodit ven. Ještě by to zase skončilo nějakou katastrofou.
Když jsem vylezla ze sprchy, bylo už pět hodin. V šest jsme měli večeři a potom závěrečnou diskotéku, na kterou jsem se vůbec netěšila. Bude tam Thomas a spousta dalších lidí. Už jen při pomyšlení na hluk, který bude otřásat celou halou, se mi dělalo špatně.
Rozhodla jsem se ve volném čase zavolat Nyle, abych si trošku spravila náladu. Vytáčelo to asi dvě minuty a pořád nic.
„Ah,“ povzdechla jsem si a zmáčkla červené tlačítko. Určitě je zase s Michaelem a na mě kašle…
Chvíli jsem jen tak nafučeně ležela na posteli a koukala do dřevěného stropu. Spojovala jsem jednotlivé kazy ve dřevě, až jsem vytvořila obrazec netopýra a přitom přemýšlela, co si vezmu na sebe… Jelikož jsem očekávala nějakou blbost v podobě diskotéky, přibalila jsem si do kufru kolovou sukni a moji oblíbenou červeno-černou károvanou halenku s límečkem.
Začala jsem spojovat nový obrazec na stropě, když v tom do chatky přišly ty dvě.
„Čau, Viky,“ mávla na mě Zoe a zalezla do koupelny.
„Už bude večeře,“ přidala se do toho Elisa, „tak si pohni, ať nejsi poslední.“
Stejně budu muset zase zamykat já, tak nevím, oč jí jde…

Na večeři jsem seděla u stolu s Melanie a Thomasem, protože se ke Chrisovi přicucla (jako klíště) žirafí mamka a já neměla jinou možnost. Naštěstí na mě Chris od stolu házel omluvné pohledy a tak mi nezbývalo nic jiného než to brát tak, jak to je.

Nemohla jsem se pořádně ani najíst, protože mě Thomas permanentně zasypával různými otázkami. Na některé jsem ani nestihla odpovědět a už mi pokládal další… Naštěstí zanedlouho dojedl a šel připravovat do vedlejšího sálu diskotéku, na které se podílel společně s Natalie (žirafí mamkou).
„Nezapomeň přijít, Viky! Je to rozkaz,“ usmíval se.
Ukázala jsem na něj palec nahoru a křečovitě se zasmála. Když už konečně odešel pryč, znaveně mi klesla hlava do dlaní.
„To je hrozný,“ zabručela jsem.
„Říkala jsem, že všechno musí jít podle něj,“ odpověděla mi na mručení Melanie. „Přece tam nemusíš chodit.“
„Já vím, ale,“ zvedla jsem hlavu ke stolu, kde seděl Chris. Byl tam sám, poněvadž Natalie odešla chystat “párty“ společně s Thomasem.
„Aháá,“ zavrněla Melanie, „už to chápu.“
„Co chápeš?“ Rozzářila se mi očka, „už víš, jak se ho zbavím?!“
„Ne, ne. Teď z jinačího soudku, Viky.“
„O čem to mluvíš?“
„Líbí se ti Chris?“
Cítila jsem, jak rudnu.
„Neříkám, že není pěkný, ale,“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, „nemám v plánu s ním být něco víc než kamarádka.“ To jsem sice řekla, ale moc dobře jsem věděla, že se semnou něco děje. Chtěla jsem věřit tomu, co jsem řekla, ale skutečnost byla naprosto odlišná.
Za poslední dva dny, kdy jsem se měla sbližovat s novými spolužáky, se to všechno obrátilo. Rozhodla jsem se nechat vláčet osudem, i kdyby to mělo bolet. Jsem přesvědčená, že to takhle má všechno být a Chris do toho všeho zapadá. Oba do toho zapadáme, jako poslední kousek skládačky…

Když Melanie viděla, že mi její otázka byla nepříjemná, radši otočila směr. Povídali jsme si o zvířatech a normálních všedních věcech. Takový nezávazný pokec.
Pak se ale rozpovídala o Thomasovi. Říkala, že spolu chodili na základku už od první třídy, takže jsou teď nejlepší přátelé už desátým rokem.
„Vždycky to byl sukničkář,“ povzdechla si smutně. „Myslím, že ani neví, že ho celou tu dobu tajně miluju.“ Teď jsem se cítila trošku provinile a překvapeně zároveň. Viděla jsem, jak se k sobě hezky chovají, ale tohle jsem zkrátka nečekala.
„A on… nic?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, abych jí lépe slyšela.
Zakroutila hlavou: „Myslí si, že jsme jen nejlepší kamarádi, což taky jsme, ale…“
„Tak mu to řekni,“ zamračila jsem se, protože jsem si vzpomněla na svou zkušenost. „Nebuď hloupá. Promarníš šanci.“
„Taky jsem si to říkala,“ promnula si oko, ze kterého se jí pomaličku drala slza. „Ale nejen, že by to poničilo naše krásné kamarádství, ale i to, co by mohlo být víc.“
Najednou jsem si uvědomila, že přátelství k tomu, aby si vás člověk vybral, nestačí. Lauren byla tehdy prostě jen lepší než já. Ve vztahu se musíte cítit dobře oba, a jestliže je to pouze jednostranné, nemáte šanci. Tak jako já.
„Víš, Viky… On mě prostě bere jako svou blízkou osůbku. Nic romantického v tom není a ani nebude.“
„Jak to můžeš vědět, když jsi to ani nezkusila?“
„Ne, to nejde. Mám strach a nechci ho ztratit.“
„A co kdybych ho odmítla?“ napadlo mě. „Podle tvého vyprávění ho ještě žádná k vodě nepustila.“
„A co myslíš, že se stane?“ setřela si kapesníčkem slzu. „Půjde za jinou.“
„Nepůjde,“ řekla jsem odhodlaně, jelikož jsem měla v plánu Melanie pomoct. „Nechej to na mě.“
Začala se smát a smířeně se na mě podívala: „Tak dobře. Promiň, že jsem s tím otravovala.“
„Tím se vůbec netrap. A na diskotéku si obleč něco pěkného,“ s těmito slovy jsem vstala a odnesla své jídlo.

Diskotéka byla hned po večeři. Oblékla jsem si svou černou sukni a kárované tričko s límečkem a vyrazila tam. Šla jsem na boso, protože večerní rosa je na holé nohy neskutečně příjemná a já se tak cítím svobodně.
Když jsem došla ke vstupu do haly, zůstala jsem tam stát a čekala na Thomase, který zanedlouho přišel. Hudba už hrála na plné pecky a zábava byla v plném proudu. V zadní místnosti se hrála flaška, barman nám u pultu míchal nealkoholické nápoje a jinak se tančilo.
„Jen jeden tanec,“ nahnula jsem se k němu.
„Když jinak nedáš, tak jeden,“ vzal mě za ruku a dovedl až do středu veškerého dění, což mi bylo docela nepříjemné, ale musela jsem to vydržet. Pro Melanie.
Tančili jsme na nějaký dubstep remix. Držela jsem Thomase za ruku a snažila se co nejatraktivněji vlnit do rytmu. Celkem se mi dařilo. Nechávala jsem se Thomasem vést, aby to vypadalo, že se na jeho udičku chytám, ale přitom jsem v davu hledala Chrise. Nikde tam nebyl.
Zato Melanie tam byla. Stála u vchodu a moc ji to slušelo. Sice měla kalhoty, ale pěkně úzké tak, aby jí to vytvarovalo zadek. Halenku měla volnou a zastrčenou v černých džínech, což vypadalo velice vyspěle a elegantně.
Trošku jsem se od Thomase posunula, aby musel dohopkat blíž ke mně. Tím pádem krásně viděl přímo na Melanie, která se krčila u vstupu. Podívala jsem se mu do tváře, ale on na mou ne. Koukal přímo na ni a dokonce vůbec neslyšel, že změnili hudbu.
Dobrá práce, Viky!
„Už je konec.“
„C-cože?“ Vyhrkl ze sebe, jakoby právě teď vstal.
„Že si máš jít zatančit s Melanie,“ opravila jsem svou předchozí větu. „Čeká na tebe.“
„Er… jo…“ vykročil směrem k ní, ale pak se ještě naposled otočil. „Dobře tančíš!“ A byl fuč. Došel až k Melanii a vyzval ji do tance. Ta na mě spokojeně mrkla a nechala se jím táhnout někam pryč. Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou. Mám z krku Thomase a pomohla jsem nové kamarádce. Dneska je to dobrý den.

Vyběhla jsem ven a začala shánět Chrise, kterého jsem uvnitř nenašla. Dění diskotéky nejspíš nenávidí stejně, jako já. Nedivím se.
Proběhla jsem snad všechna místa, ale nemohla jej najít. Byla jsem dokonce i nahoře na kopci, kde bylo malé posezení.
„Eh… Garsone?“ zeptala jsem se zrzka, který stál u vchodu do haly. „Ty jsi s Chrisem na pokoji?“
„Jo,“ vzdálil se od partičky svých podivných kamarádů. „Co od něj potřebuješ?“
„Nevíš, kde je?“
Garson se zatvářil překvapeně, ale pak se zasmál a přiklonil se ke mně: „Nevím, ale jestli ti chybí společnost, můžeš tady být s námi.“
„Ne, děkuji,“ zasmála jsem se nervózně a rozutíkala se bosky zase pryč. Taktak jsem se zbavila Thomase a žádné další nápadníky už nemám zapotřebí!
Šla jsem to obejít kolem chatek, jestli tam náhodou nebude někde sedět Chris na schodech. Neseděl. Nikde tam nebyl a tak jsem to vzdala.
Na boso jsem se prodírala mokrou trávou a pořádně se do ní prsty bořila. Mířila jsem k jezeru, do kterého jsem předtím spadla, abych se podívala na hvězdy.
Když jsem došla k onomu molu, čekalo mě tam příjemné překvapení.
„Chrisi?“ usmála jsem se. Ležel tam na dřevěném molu a vypadal zaraženě. Kočičí oči mu na obličeji zářily jako dvě svíčky a vlasy zase zanikaly v šeru.
„Viky…?“ posadil se. „Všude jsem tě hledal.“
Zastavila jsem se a zaraženě na něj zírala: „Ty jsi mě hledal? Já tebe taky, ale nikde jsem tě nemohla najít.“
„Heh,“ zasmál se pobaveně, „já tě taky nemohl nikde najít…“
„Ale nakonec jsme se našli.“
„To zní jako pohádka.“
„V tom případě tomu chybí: “A žili šťastně až do smrti“.“
Začal se smát a lehnul si zase zpátky do trávy. Taky jsem se smála a vykročila k němu. Má bosá chodidla se jemně otírala o stébla zelené traviny, až se nakonec setkala s tvrdým dřevem. Sedla jsem si vedle Chrise na molo a usměvavě mu pohlédla do obličeje.
„Lehni si,“ natáhl ruku tak, abych si na ni mohla lehnout. Poslechla jsem jej a položila si hlavu na jeho nastavenou ruku.
„Myslel jsem, že jsi naštvaná,“ otočil ke mně hlavu. Jeho oči nabíraly jantarový nádech, protože kolem nás už bylo šero a žádné slunce mu nesvítilo do obličeje.
„Proč bych měla být naštvaná?“
„Že jsem nechal Natalie, aby ti zasedla místo…“
„Ah,“ usmála jsem se a podívala se na nebe, kde se začaly objevovat první hvězdy, „trochu mě to vyvedlo z míry… ale vím, že jí nemáš rád. Nebyla jsem kvůli tomu nějak naštvaná, nebo něco takového.“
„To jsem rád.“
Chvíli bylo ticho. Vlastně… Hodně dlouho bylo ticho a jen jsme se mlčky koukali na nebe poseté hvězdami. Šero se rychle změnilo v nefalšovanou zubatou temnotu a jediné, co nám dodávalo alespoň trošku světla, byl měsíc a vzdálená lampa u rekreačního střediska.
„Chybí tomu hudba z osmdesátých let,“ promluvila jsem nakonec a začala se smát.
„Taky jsem si říkal. Když hipíci, tak pořádně!“ Začal se smát taky a nenápadně se posunul blíž ke mně.
„Máš nějaké sourozence?“ Optala jsem se jej a dělala, že jsem si jeho posunutí blíž ke mně nevšimla.
„Míval jsem staršího bratra,“ řekl neutrálně.
„Jak jako „míval“?“ Posadila jsem se prudce a podívala se mu do tváře. Nerada slyším něco takového…
„Chápeš správně,“ posadil se taky. „Zemřel. Ale je to už dávno.“
„T-to mě mrzí… promiň, že jsem…“ zaťala jsem zuby a proklínala sama sebe. „Nemusel jsi mi to říkat…“
„V pořádku, Viky. Kdybych nechtěl, tak ti to přece neřeknu.“
Pokývala jsem dvakrát za sebou hlavou a neodvažovala se na něj podívat. Přece to jenom bylo nepříjemné… Nevěděla jsem, co mu na to mám říct.
„A co ty…?“ snažil se to zamluvit. „Máš nějaké sourozence?“
„Mám… dva starší bratry,“ položila jsem si hlavu do jedné z dlaní a koukala před sebe. „Jeden má už dvacet osm a ten druhý dvacet pět let.“
„To je pěkné.“
„Ani ne, když se na tebe vrhnou oba dva a zabalí tě do deky, aby ses nemohl bránit.“
Chris se začal smát a opět se ke mně nenápadně přiblížil. Já se stále koukala před sebe, protože jsem se na něj neodvažovala podívat.
„Chybí mi…“ zašeptal. Píchlo mě u srdce, když to dořekl.
„Promiň,“ přisunula jsem se k němu tak, abychom se dotýkaly rameny. „Neměla jsem se na to vůbec ptát.“
„Nemohla jsi to přece vědět, Viktorko,“ zašeptal přívětivě. Moje jméno vyklouzlo z jeho úst s takovou něhou a smutkem až jsem to nemohla vydržet a objala ho. Zabořila jsem se mu hlavou mezi rameno a krk a nasála jeho vůni. Jeho ruce mě pomalu tiskly víc a víc k sobě, jako by to byla věc, která jej drží při životě a nehodlal mě pouštět.
Voněl jako domácí limonáda se skořicí a jeho teplo ve mně vyvolávalo příjemný pocit bezpečí. Klečeli jsme na dřevěném molu, objímali se a neměli žádný pojem o čase nebo vesmírném prostoru. Byli jsme jen my dva a nikdo jiný.
„Jsi tak maličká,“ zašeptal mi do vlasů. „Tak křehká.“
Rozpačitě jsem mu vydechla do hrudi a ještě pevněji jej sevřela. On udělal to samé. Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstali, ale připadalo mi to jako několik let. Kéž by to tak bylo navždy…  

+7

Příběhy a povídky

Autor: Fiča007   |   Publikováno: 13.05.2016   |   Zobrazeno: 608x