HryProDivky.cz
Navštívil mě déšť... (10,11)
Čau!
Mám tu závěr příběhu. Jdeme na to?
Kapitola 10
Mia
„Mňam! To je, ale dobrota.“ Pochválila jsem si jahody a podívala jsem se na své červené ruce.
„Neujídej!“ Napomenula mě Mona a praštila mě klackem přes prsty. Zatřepala skleničkou od kofoly, která byla plná lesních jahod a malin. Už skoro půl hodiny pročesáváme okolí a sbíráme. Teď jsme zrovna v chatařské vesničce. Je to místo v lese, kde jsou různé mýtinky a louky. Jsou tu různě roztroušené chatky. Kousek od tuť je sídliště a za ním začíná město.
„Kam půjdeme teď?“ Zeptal jsem se a olízala jsem si prsty.
„Šla bych k chatce se dřevem.“ Řekla Mona.
„Ne!“ Otřásla jsem se, při představě staré oplocené chatky, stojící v lese.
„Ale, no tak!“ Zaprosila Mona. „Jsou tam ty nejlepší maliny a ty to víš!“
Tak jsme zamířily k chatce. Za chvíli jsme se vrátily na mýtinu, kde jsem si dnes odpoledne četla. Byli na ní celkem čtyři stany a uprostřed ohniště.
Ten největší stan měl čestné místo pod vrbou.
Hned jak nás Michal s Adamem zpozorovali, rozběhli se k nám a začali prosit o jahody. Mona jim vysvětlila, že jsou pro nás a, že si je sníme v noci ve stanu.
„Letos to musíme vyhrát.“ Sdělila mi Mona večer při opékání špekáčků. „Sice jsme vyhrály už třikrát po sobě, ale to s námi stanovaly i Klára s Kájou. Ty se bojí všeho. Letos tu budou tvoji bráchové a ti jsou mimořádně odolní. Na to, že je jim sedm.“ Dokončila svou řeč Mona.
„Neboj se. Jsme jedničky. Ten stan máme v kapse.“ Snažila jsem se ji uklidnit. Pak, ale přišel Bratranec Eathan. Stoupl si před ohniště a odkašlal si.
„Myslím si, že stezka odvahy může začít! Prosím všechny soutěžící, aby se rozdělili do dvojic, ve kterých budou soutěžit. A teď pravidla. Všechny vás rozestavíme po lese. Až uslyšíte zatroubení, můžete se vydat na cestu. Kdo jako první najde bílé trenky, zařve „Konec,“. Všichni si vytáhnou baterky a vrátí se do tábora. Je to jasné?“ Všichni jsme přikývly.
Eathan si od nás vybral mobily a všem nám rozdal baterky, které použijeme na konci, abychom se vrátily na mýtinu. O pár minut později jsme s Monou stály uprostřed lesa a čekaly jsme na začátek. Mněly jsme jednu velkou výhodu: Tenhle les jsme znaly jako svoje boty.
„Myslím, že jsme kousek od studánky,“ Ozvala se Mona. Přikývla jsem. A opravdu, nalevo od nás se leskla hladina louže, napájené podzemním pramenem. S Monou jsme si ji jako malé překřtily na ‚studánku‘.
„Půjdeme směrem k řece,“ Rozhodla jsem. Tentokrát přikývla Mona.
Někde na námi se ozval hlas trubky a obě jsme se rychlím krokem vydaly k řece.
Kapitola 11
Talulah
Pozorovala jsem Miu a tu brunetku, jak pročesávají les. Vedle mě stál déšť. V dálce jsem slyšela výt psi.
„Mono?“ Zeptala se Mia té hnědovlásky.
„No?“ Opáčila tiše bruneta (očividně se jmenuje Mona).
„Myslím si, že u řeky nic nebude. Půjdeme spíš ke skále.“
„Fajn,“ Souhlasila Mona a obě se vydaly patřičným směrem. Zanedlouho se asi deset metrů před nimi objevily bílé trenky, visící na stromě. Obě dvě se k nim rozběhly a Mona je sundala ze stromu o chvíli dříve, než Miin bratr Adam.
„Konec!“ Zařvaly Mia a Mona současně. Za chvíli, už ležely v největším stanu a dívaly se na Monině notebooku na horor.
„Tak to bylo děsivý…“ Konstatovala Mia po skončení filmu.
„To jo,“ Přikývla Mona. „Mám nápad. Zahrajeme si hru. Každá z nás řekne jednu věc, co se stal u něj ve škole. Po tomhle,“ ukázala na počítač, „Asi stejně neusneme.“
„Tak já začnu,“ Řekla Mia a podrobně popsala incident mezi ní, Kit a mojí partou. To zabolelo. Mluvila o nás jako o „Postrachu“ nebo „Samozvaných vládkyních“. A když vysvětlovala, že nechápe, proč jsem s nimi zrovna já, měla jsem na krajíčku.
„To se doopravdy děje? Nebo je to jenom sen?“ Zeptala jsem se okouzlující bytosti vedle sebe.
„To je na tobě,“ Odpověděla. „Můžeš si vybrat. Budeš to považovat za sen, nebo za skutečnost? Budeš to ignorovat, nebo s tím něco uděláš.“ Dokončila svou řeč.
„Ale já nevím jak…“ Zlomil se mi hlas. To je pravda. Nevím. Mia je skvělí člověk, který si jde za tím čemu věří. Já ne. Já jsem v tomhle příběhu ta zlá.
„Ale v dobrých příbězích,“ Řekl déšť, jako by mi četl myšlenky, „Se ze zlých, stanou dobří.“
Když jsem se s křikem probudila, už do pokoje pronikaly první sluneční paprsky.
„Talulo! Co se děje?“ Optala se rozespalá Bella.
„Jen zlí sen.“ Odpověděla jsem, „Jak dlouho jsem spala?“
„Usnula jsi včera ve tři odpoledne,“ Řekla sestřička, „A teď je devět.“
„Díky,“ Poděkovala jsem a vyšla z pokoje. Na stole v kuchyni ležel můj mobil. Zvedla jsem ho, našla jsem v kontaktech požadovanou osobu a stiskla jsem tlačítko „Volat“.
Zvedla to po třetím zazvonění.
„Co se děje?“ Zeptala se.
Zhluboka jsem se nadechla. „Ahoj Mio. Můžu s tebou na chvíli mluvit?“
KONEC
Líbilo?Doufám, že ano.
Vaše Angela
