HryProDivky.cz
Povídka mušle - pokračování č. 2
Ahoj! Po veeelmi dlouhé době jsem konečně napsala dokončení příběhu Mušle. Začátek najdete zde a 1. část pokračování zde. Tak doufám, že se bude líbit ♥.
Teď už mi došlo, že to bude asi vážné, a že se to nevyřeší jedním přestěhováním.
Vzala jsem botu do ruky a pečlivě jsem ji prozkoumala. Byla to ta samá, kterou jsem tehdy našla na pláži a která se pak objevila i v mém bývalém bytě. Když jsem z boty vytáhla stélku, něco z ní vypadlo. Je to vzkaz od toho chlapce, blesklo mi hlavou ani nevím proč. Rozevřela jsem papírek a začala jsem číst.
Chci, aby si vzala botu, tenhle dopis a přišla dnes o půlnoci na náměstí, potřebuju ti něco říct.
Žádný podpis, nic víc, jen ta jedna podivná věta. Nevěděla jsem, co dělat. Na jednu stranu se chci dozvědět, co se to děje, ale nic o tom klukovi nevím, nehledě na to, že by to mohla být nějaká past nebo blbý žertík. Ale touha odhalit tajemství a pravdu o tom, proč se dějí tyhle divné věci byla silnější. Tu noc jsem se na náměstí vypravila s pepřovým sprejem v kapse. Věděla jsem, že mě těžko zachrání, ale dodával mi aspoň kousek odvahy. Na náměstí na mě opravdu čekal ten samý chlapec jako na pláži. Viděla jsem ho už zdálky. Ve svitu měsíce jako by zářil podivným světlem.
"A..ahoj," zakoktala jsem. "Ahoj, rád bych ti vysvětlil pár věcí a omlouvám se, že jsem tě několikrát vyděsil." Nevěřila jsem svým uším: "NĚKOLIKRÁT VYDĚSIL?!! Vždyť jsem kvůli tobě utekla ze své vysněné dovolené a odstěhovala se z bytu! Mohl by ses aspoň představit?" "Promiň, nečekal jsem, že ti na tom bude tak záležet...jsem Robert...lidé mnou opovrhují a bojí se mě, protože je straším. Ještě nikdy nikdo na schůzku se mnou nepřišel. Ty jsi první." "Aha," nevěděla jsem, co na to říct. Ani jsem nemusela, protože Robert pokračoval: "Kdysi sem byl šťastný. Měl jsem rodinu a všechno, co jsem potřeboval. Pak jsme jeli na mou vysněnou dovolenou k moři. Jenže z té jsem se už nevrátil. Byly velké vlny, rodiče mě ve vodě nechali samotného, protože jsem nechtěl vylézt. Najednou se přese mě převalila vlna a já nemohl popadnout dech, pomalu jsem cítil, jak mi ubývají síly...pak jsem se objevil na druhé straně pláže. Viděl jsem své rodiče, jak mě volají a hledají. Pak přišel plavčík a vytáhl z vody moje bezvládné tělo. Bylo to neskutečné. Přiběhl jsem k rodičům a volal jsem: Mami, tati, já jsem tady, ale oni mě neviděli. Nikde okolo sebe jsem nezahlédl svůj stín. Podíval jsem se na své tělo. Bylo průsvitné. V tu chvíli jsem to pochopil...zemřel jsem a je ze mě duch."
Celou tu dobu jsem zadržovala dech: "To je mi líto, ale co ode mě potřebuješ?" Byla to hloupá otázka, jak jsem vůbec mohla tak klidně přistoupit na to, že je duch? Nevím, prostě jsem mu to věřila. "Chci, abys tu botu předala mým rodičům a řekla jim, ať se kvůli mě netrápí. Uděláš to pro mě?" Přikývla jsem, a ještě než jsem se stačila zeptat, proč je tak důležité donést tu botu jeho rodičům a jak to, že já ho vidím, když ostatní ne, byl Robert pryč. Prostě se rozplynul ve vzduchu.
Následující den jsem se vydala s botou v ruce na adresu, kterou mi Robert stihl říct. Když jsem jeho rodičům popravdě řekla všechno, co se stalo ani jsem se nedivila, že mi neuvěřili. Sice mi poděkovali a řekli, že jsou rádi, že jsem jim botu přinesla, ale z toho, jak se po sobě dívali, mi bylo jasné, že mi nevěří ani slovo. S vědomím, že jsem splnila to, co po mě Robert chtěl a že se víc asi nikdy nedozvím, jsem si své tajemství nechala pro sebe a pokračovala ve svém vcelku ucházejícím životě.
