Sense

Pouto 26

    Sedla jsem si na postel a zírala do prázdna. Jak nás mohli rozdělit? Udělali to schválně, nebo jim to tak prostě vyšlo? To se nejspíš nedozvím, ale jakmile budeme zase na pevnině, musíme se nějak dostat k sobě a na druhou stranu. Předpokládám, že za mořem je Galestinské království. Pojmenované po jednom z nejvýznamnějších králů.

    V noci jsem skoro vůbec nemohla spát. Měla jsem tak rozházené myšlenky a hlavně nervy. Ze stresu jsem začala lehce okousávat okraj postele, asi jsem se už zbláznila. Poslední dobou mám vůbec chuť něco pořád kousat.
Ráno mě probudila Madison, která seděla na mojí posteli a snažila se mě vzbudit.
„Co to prosím tě je?“ Prohlížela si okraj postele a přejížděla po ní prsty, jestli jí neklame zrak. Podívala jsem se taky a zhrozila jsem se. Měla jsem za to, že jsem to dřevo včera jen lehce okousávala, ale byly tam díry jak od nože a taky škrábance. Nedivila bych se, kdyby po mě chtěla tu postel zaplatit. Vypadalo to šíleně.
„To… já nevím.“ Zalhala jsem. „Vůbec to nechápu.“ Což byla pravda. Jak jí to mám vysvětlit? Měla jsem včera šílenou chuť do něčeho kousat, tak jsem vám rozkousala postel.
„Měla by ses připravit. Pomůžu ti.“ Nabídla mi. Normálně bych odmítla, ale připadalo mi to neslušné. Sice není moc čeho si na téhle ženě vážit, když překypuje promiskuitou, ale přece jen je to princezna.
Pomohla mi z těch šílených kožených kalhot a přinesla mi obyčejné látkové hnědé kalhoty. Bílou košili se zavazováním u krku jako vždy a pevné boty. Vlastně jsem jí za společnost byla celkem vděčná. Měla jsem o ní mnohem horší mínění.

Zničehonic prolomil ticho její líbezný hlas: „Ani se nemusím ptát, kdybych chtěla vědět, co se včera dělo, ale stejně… co spolu máte?“ Dívala se na mě se zájmem. Až teď jsem si všimla, že má modré oči.
Zakašlala jsem. Bylo mi nepříjemné mluvit o něčem, co ani není.
„Jsem tak trochu zvědavá. Já ho znám už jako malého kluka, díky jeho sestře. A vždycky jsem ráda sledovala, jak dospívá.“ Na chvíli mi ukázala svůj zasněný pohled. Dokázala jsem si představit Gitrila jako malého kluka, který je odjakživa ovlivňován činy jeho sestry, se kterou žil. Potom jako puberťáka, který si samozřejmě obhajuje své názory a snaží se prokopat se vlastní cestou, ale stín jeho sestry ho neustále pronásleduje. Když ale řekla, že ho ráda sledovala, jak dospívá, znělo to, jako by byla kdovíjak stará, a přitom máme hodně podobný věk. Nebo vypadá tak dobře, že by ji nikdo netipoval na víc jak dvacet.
„Mezi náma vlastně nic není.“ Zakroutila jsem hlavou. Oplatila mi to nedůvěřivým pohledem, tak jsem jí to řekla. Jak jsme se seznámili, jak jsme se spolu začali bavit, a že v té době nám o nic víc nešlo. Potom se mi tak nějak začal líbit a on mi řek, že mě nechce. „A zničehonic mě včera začal líbat. Nevím, co čeká, že si z toho vezmu.“
„Možná ho to zaskočilo tak jako tebe. I kluci mění názory.“ Čekala jsem nějakou sesterskou radu, že má pravdu, že se ke mně nehodí, že to není kluk pro mě, ale řekla jen tohle.
„Mám takovou hloupou otázku.“ Načala jsem to, i když jsem vůbec nechtěla. Tázavě se na mě podívala. „Blake je můj nejlepší kamarád… vlastně odjakživa. A já ho mám ráda, tak mě jen napadlo…“ Doufala jsem, že mi to ulehčí a zodpoví to za mě.
„Neboj, Blake odsud odcházel úplně neposkvrněný.“ Zasmála se. Já se začervenala, protože těžko odtud odcházel neposkvrněný, když z tábora tak určitě neodcházel. Všimla si mého výrazu. „Aha.“ Zarazila se. Očividně ji to pobavilo. Po zbytek dopoledne jsme spolu už nepromluvily.

    Snídaně byla stejně vydatná jako včerejší večeře. Jídlem pro jeho Výsost tady samozřejmě nešetří. Král s námi tentokrát i posnídal. Já s ním vůbec nemluvila a na první pohled mi nepřipadal tak hrozný, jak se o něm mluvilo, ale o to nejspíš šlo. Když jsem si ho prohlédla zblízka, překvapilo mě, že ještě vůbec nešediví. Vlastně má čistě hnědé vlasy, ale jde poznat, že je starší. Bradu má zarostlou, ale i přesto jdou vidět dokonalé rysy jeho tváře. Když se mně řeklo král, vybavila jsem si přitloustlého bělovlasého dědu, který je na všechny milý. Takhle blbly děti pohádky. Protože on ve skutečnosti nebyl vůbec tlustý. Měl skvělou postavu, skoro bych si troufla říct atletickou. Atraktivní muž ve středním věku.
Po snídani nás opět jako vězně dovedli s několikačetnou armádou do přístavu, kde ještě nechyběla ani Patricie. Měla jsem za to, že včera odjela, ale nejspíš si chtěla vychutnat ten pohled, jak se zbavuje svých důvěrníků a svého bratra.
Jako první její pohled přistál na mě. „Myslela sis, že mě převezeš, ale já byla vždycky o krok napřed.“ Začala mi vyprávět, jak pokaždé věděla, co udělám. Věděla dokonce i o tom balíku, ale jí se nepodařilo přijít na to, co v něm bylo. Jen kusy roztrhaného papíru. Říkala jsem si, že nemůže být tak hloupá, aby neposkládala pár kousků papíru, ale nejspíš jo.
„Jestli jsi tak dokonalá, proč jsi nás teda nechytla dřív. Utekli jsme tak daleko. To jste se za námi celou dobu plížili?“ Opovrhovala jsem každým slovem, které vypustila. Obdivovala jsem jí díky jejím činům, ale podlé zacházení s tím nemělo co dělat.
„Nebuď hloupá. Hned ráno, aniž bych si ověřovala, že jsi skutečně pryč, jsem se sebrala a jela na hrad. To faux pas o tom, jak jste skončili v bordelu, vynechám, a přejdu rovnou k tomu, jak zábavné bylo vás pozorovat cestou lesem.“ Očividně si to vychutnávala. „Byla jsi tak neohrožená. Ale pořád jste měli nadosah jídlo a vodu. Po pár hodinách chůze jste se dostali do míst, kde se nacházel jen hmyz a možná tak myši. Voda taky nikde, tak nám bylo jasné, že tohle bude to nejlepší místo, kde vás chytit. Chyby, které jste cestou udělali, vynechám. Bylo jich požehnaně a vy musíte stihnout loď.“ Byla na odchodu, když se k nám ještě spěšně otočila. „Ou, vlastně lodě.“ Usmála se a zmizela v houfu vojáků. Já ji ještě sledovala, jak si vykračuje cestou k hradu a pak mi zmizela za stromy.

    Myslela jsem, že mezi škodné bych mohla zařadit i Madison, ale on byla jen loutka, se kterou si král pohazoval z jedné postele do druhé, aby si zajistil výhody. Vlastně vůbec nebyla tak špatná. Bylo mi jí líto, ale její postavení jí nejspíš nevadilo. Ještě, že jsem neměla tu čest jejího otce poznat blíž. A já myslela, že by si měl král svou dceru šetřit pro zetě. Nebo má o sobě tak vysoké mínění, že posadí dceru na trůn, proto nebude žádný král potřeba. Ale to není moje věc. Moje věc je jen sesadit krále, čímž automaticky sesadím Madison. Teď mě jen napadá… Král na trůnu nesedí právem. Není to pokrevní linie. Co se tedy stalo s předchozím dědicem? Král je mrtvý, ale musel mít potomky. Co si pamatuju, měl syna a dceru.   Nikdy jsem ale neslyšela, co se s nimi stalo. Musím to zjistit. Nejlepší bude je najít, abychom měli koho na trůn dosadit.

    „Nastupovat!“ Křičel kdosi. Na dalších lodích se ozývalo to samé. Všimla jsem si zlatého nápisu na dřevěné lodi Santa Carla. Tohle je jejich loď.
„Madison?“ Promluvila jsem na ni, dokud tu ještě byla. Otočila se na mě, za což jsem jí byla neskonale vděčná. „Nešlo by nějak zařídit, abychom byli na stejné lodi?“ Doufala jsem. Tak moc jsem doufala.
„Je mi líto. Já se snažila s tím něco dělat. Není to schválně kvůli vám, ale kvůli pracovní síle na lodích. Promiň.“ To byla poslední slova, která jsem od ní slyšela, než mě nějaké svalnaté špinavé ruce popadly a postrčily směrem k lávce. Za chvíli už jsem stála na palubě lodi L250. Ani jsem se nerozloučila s klukama.
„Zet!“ Otočila jsme se za hlasem. Byl to Blake. Upřímně jsem doufala v Gitrila, ale ten se na mě jen nuceně usmál a šel dál.

    Chci, abys věděla, že tě miluju. Budeš mi moc chybět. Ozval se hlas v mé hlavě a mě vhrkly slzy do očí. Jakmile to bude možné, najdu si tě. Jen nedělej hlouposti. Vzala jsem ta slova vážně. Nebudu nesmyslně utíkat. Počkám na Blaka. Navíc, měli bychom jet do stejného přístavu, takže nebudeme daleko od sebe. Možná se ještě uslyšíme.

    Taky tě miluju. Poslala jsem mu láskyplný pohled. Pozdravuj Gitrila. Napadlo mě, ale než jsem si stačila uvědomit, že jsem tu myšlenku vypustila, už dávno dorazila k Blakovi. Ten se jenom usmál a šel za Gitrilem.
    Jaké to asi bude na moři? V životě jsem na lodi neplula ani po řece. Jak to zvládnu na moři?
„Necourej se a pomoz s nákladem.“ Křikla na mě žena černoška. Nejspíš tu měla hodně vysokou autoritu, protože jí každý uhýbal z cesty, když procházela. Měla na hlavě námořnický klobouk a zpod něho jí vylézaly černé husté vlasy. Vzadu je měla sepnuté do dlouhého copu, který jí končil až těsně nad zadkem. Měla vysoké kožené boty s trochu vyšším tlustým podpatkem, ale vedle Madison nebyly ani do půlky tak vysoké jako její boty. Kalhoty měla stejně jako já a košili taky. Až na koženou vestu, která v sobě nejspíš ukrývala spoustu tajným kapes pro zbraně.

    Když bylo všechno na lodi, muži to odnesli do podpalubí a my mohli vyplout. Zmocňoval se mě divný pocit. Podlaha pode mnou se lehounce houpala a všude kolem nebylo nic, než voda. Žena, která mě před chvílí chlácholila, nyní stála za kormidlem. Takže to není ledajaká žena.
    Naposledy jsem se podívala na pevninu, než se jí loď vzdálila z dohledu.  

+2

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 17.02.2017   |   Zobrazeno: 500x