Na stopě emocím 7 (3)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Prásk! Zase jsem se objevila na zemi. Nechávala jsem ho schválně vyhrát a on to věděl, proto jsem mu ukázala svoje kombo. Seděl obkročmo na mně, a když nedával pozor, srazila jsem ho k zemi a vyměnila jsem si s ním pozici. Pak už to mezi námi zase jiskřilo. Políbila jsem ho. Ale on, jakoby všechno věděl. Jakoby věděl, že ho chci jen proto, abych měla výhody.
„Nepotřebuješ mě.“ Odbočil.
„Nepotřebuju. Já tě chci.“
„Proč?“
„Protože jsem žena. Tohle je normální.“
„Oba dobře víme, že tohle není ten důvod.“
„A jaký je teda důvod?“
„To mi řekni ty.“ Podíval se mi netrpělivě po dlouhé době do očí.
Sesedla jsem z něj. Trochu mi natrhl plán, ale bez překážek by to byla nuda.
„Proč ses o mě teda tak zajímal, když teď máš blbé kecy?“ Nemyslela jsem to špatně, jen mě zrovna nenapadlo, jak jinak by se to dalo říct.
„Věděl jsem, že jsi něco extra, tak jsem to chtěl zkusit.“
„Něco extra?“
„Řekli mi, že jsi dobrá a já… Jak to říct. Rád napomáhám těm dobrým, aby byli ještě lepší.“ Usmál se při tom.
„Jako že já jsem další v řadě?“
„Takhle bych to neřekl. Poslouchej… Jsou holky, respektive bojovnice, které jsou dobré, dobře bojují a mají smysl pro boj a chtějí to někam dotáhnout. A jsou typy, co se vysoko dostaly jen díky posteli, nebo díky mně. A pak jsou tu holky jako ty. Teda, jsi zatím první taková, kterou jsem potkal, ale jsi výjimečná. Jsi totiž obojí. Tvrdě na sobě makáš, aby ses dostala, co nejvýš, ale jak víme… Tvrdá práce mnohdy nestačí a musí se zapojit mnohem víc. A přesně to děláš ty. Není to ani dobře, ani špatně. Tohle je prostě tvůj styl.“
„Myslíš si, že mě tak dobře znáš?“
„Jsem starší, než ty…“
„To není odpověď.“ Postavila jsem se a rozhodla se cvičit sama, dokud si mě zase nějak nezíská. Myslí si, že mě má v malíku, ale je to přesně naopak. To já mám jeho.
„Na co přesně chceš odpověď?“
„Znáš mě pár minut a hned si myslíš, že mě máš přečtenou… Co ti dává tu jistotu? Už pro tebe tím nejsem tak výjimečná?“
„Ty budeš výjimečná vždycky sama o sobě. Ale věř mi. Dokážu tě dotáhnout docela vysoko, když budeš chtít a budeš spolupracovat. Ne vždy to pro tebe bude příjemné, ale teď se tě na něco zeptám. Jsi ochotná do toho s mou pomocí jít?“ Řekl, když už se taky postavil a došel až ke mně.
„Samozřejmě.“ Odpověděla jsem tak trochu svůdně. On si mě přitiskl k tělu a už mě chtěl začít líbat, když jsem za ním zahlédla Souheie, jak prochází kolem budovy a náhodou se podíval sem. Na chvíli se zastavil, ale pak bez výrazu pokračoval dál.
„Stalo se něco?“ Zeptal se Arata.
„Ne, jen… Jsem něco viděla.“
„Běž si odpočinout do svého stanu. Přijdu tě zkontrolovat.“ Překvapilo mě, jak dokonale dokázal poznat moment, kdy už na žádné hrátky nemám náladu.

Když jsem vyšla z budovy, zastavil mě u prahu za rohem Souhei.
„Ari…“
„Co chceš? Nemám čas. A tady jsem pro všechny Tai, tak mi tak říkej.“
„Nebudu ti tak říkat, protože to nejsi ty. Ari, pojď se mnou. Musíme si promluvit.“
„My dva už spolu nemáme o čem mluvit.“
„Co se stalo? Odešla jsi. Byli jsme v klidu, ale ty jsi to zase celé zničila.“
„Já jsem to zničila? Aha… A nebyli jsme vůbec v klidu, teda já ne.“
„Ari, poslouchej mě. Nemá to cenu, když mě nebudeš chvíli poslouchat.“
„Fajn, ale dělej, nemám čas.“ Odvedl mě za budovu.
„Hele, vím, že mě budeš i tak nenávidět, ale já jsem za to nemohl. Nic jsem o tom nevěděl. Byl jsem do toho nevědomky zatažen. Těžko se to vysvětluje, ale já jsem pro to byl předurčený už od narození. Nebo spíš jsem se narodil kvůli tomu.“
„Ale mě už tohle přece vůbec nezajímá.“
„Tak proč si na mě naštvaná?“
„Nejsem naštvaná. Prostě je konec. Mám nové cíle a skvěle naplánovanou novou budoucnost, ve které už ty nejsi.“
„Vždycky budu ve tvé budoucnosti, ať už budeš chtít nebo ne. A navíc… S Aratou? Vážně? Myslel jsem, že máš na víc.“
„Co ty o něm víš?“ Odfrkla jsem si.
„Dalo by se říct, že téměř všechno. Je to děvkař. Spí s holkama, většinou s bojovnicemi a předstírá, že to dělá proto, aby je dostal výš. Jednou zabil jednu svoji milenku, protože ho nechtěla poslouchat. Proto ho přeřadili sem. Doufali, že se zlepší nebo něco takového, když z něj udělali jen pouhého důstojníka.“
„Jen důstojníka? Víš, co je to za významnou pozici?“
„Oproti veliteli armády levého křídla docela nic moc.“
„Lžeš.“ O krok jsem ustoupila.
„Proč bych měl? Dělám to pro tebe.“
„Co jako? Donášíš? Na něj? Kvůli mně? Kvůli mně si udělal už tolik věcí, ale všechno se to smazalo tou jedinou chybou, za kterou si můžeš sám. Nemůžu ti věřit, ale ani nechci. Nestojíš mi za to. Mám lepší plány.“
„Arata Dante má možná velký vliv na velitele, ale tobě ublíží a ještě mnoha dalším. Znám ho moc dobře.“
„Osobně pochybuju.“ Už jsem byla na odchodu.
„Má tajemství měla své důvody. Neříkal jsem ti hodně věcí, abys byla v bezpečí, a najednou přijde tenhle blb a všechno zničí. Až se dozvíš pravdu, vzpomeň si na mě.“
„Proto se ti taky nedalo věřit. Nic jsi mi neříkal, neměla jsem v tobě nikdy oporu, jakou jsem potřebovala. Ty o něm nevíš vůbec nic a nějaké drby já neposlouchám, protože už jsem jich slyšela tolik, proto se s lidma nebavím. Protože dokážou jen lhát, jako ty. A ti, kteří to myslí vážně mezi ně nepatří. Jako Arata… A já. A mnoho dalších.“ Čím víc jsem mluvila, tím víc jsem zvyšovala hlas.
„Ari, já vím, že mě máš pořád ráda.“
„To bylo kdysi. Možná by to dneska bylo jiné, kdybys neudělal tolik pitomostí na můj účet. Víš co? Trhni si Souhei.“ Slzy mi znenadání vtrhly do očí, když jsem se otočila, abych odešla. Dneska jsem si přála, abych ho nikdy nepoznala. Dneska už žádného chlapa nechci ani vidět.
„Proč na to prostě nezapomeneš tak, jak jsi zapomněla na všechno ostatní?“
„Zapomenout na minulost? Sedmnáct let jsem žila na jednom místě se stejnými lidmi, kteří zemřeli tvou vinou. A ty po mně chceš, abych na všechno zapomněla? Co by mi potom zbylo za vzpomínky? Vůbec žádné. Jenom ty špatné, které mám díky tobě.“
„Díky mně máš i ty dobré.“
„Které jsou překryty těma špatnýma. Co bylo, bylo. Já už tě nemiluju.“ Utekla jsem. Daleko od všech. Vlastně jen do svého stanu, ale ten byl díkybohu prázdný, protože mám svůj vlastní.

Lehla jsem si a zaslzené oči mi na ně hned přilepily víčka. Usnula jsem a v tom spánku jsem si přála zapomenout. Na všechno…

Zanedlouho mě vzbudilo něčí hlazení. Lekla jsem se a rychle jsem otevřela oči. Arata.
„Ty pláčeš?“
„Ne.“ Utřela jsem si rychle zaslzené oči.
„Nechtěl jsem tě vzbudit. Jak je ti?“ Chtěla jsem mu to všechno vyklopit, ale radši jsem nervózně uhnula pohledem. „Co se děje Tai? Jsi nesvá.“
„Nic. Jsem unavená.“
„Ne. Tím to není. Co ti je?“ Vzal mi tvář do svých dlaní, ale já jsem opatrně uhnula. „Něco jsem udělal? Něco, co se ti nelíbilo? Řekni mi to.“
„Nic jsi neudělal, jen…“ …jsi pěkný hajzl!!! Měla jsem chuť to na něj zařvat, ale neudělala jsme to. „Něco jsem slyšela…“
„A bylo to o mně…“ Odhadoval. Nepatrně jsem přikývla.
Odtrhla jsem se od něj a vstala jsem z postele, abych měla sílu mluvit.
„Nebudu s tebou spát, jestli ti jde o to. Vím to o tobě a nebudu ti dělat kurvu.“
„Ale zlato… Nedělal bych nic, co bys sama nechtěla.“
„Tak jako to nechtěla ona?“
„Koho jako myslíš?“ Už nebyl tak úplně ve své kůži.
„Rin. Zabil jsi ji, protože tě neposlechla.“
„Ách ty drby… Ty o mně zdaleka nic nevíš, kotě.“ Podíval se na mě jak na malou holku, co si hraje na dospělou a odešel. „Až tě ta nálada přejde, víš, kde mě najdeš.“ Ozvalo se ještě.
Jsem zmatená, ale ne natolik, abych tu jen tak stála bez vysvětlení. Pěkně si pro něj dojdu.

Dneska trochu delší díl, ale snad se mi povedl. Mám z něj takový divný pocit, jestli jsem tam náhodou něco nepodělala až moc, tak mi napište jak se líbil. Díky

Vaše LaySeiss

plus odkaz na blog: http://brokenstroies.blog.cz