Sense

Na stopě emocím 10 (2)

    Asi mi to někdo nahoře přál, že se nám celou dobu nic nedělo, když jsem byla těhotná. Putovali jsme další měsíc bez jakýchkoliv problémů, hádek, bolestí a přepadení. Se Souheiem jsme se pořád nějak sbližovali. Bylo to až kouzelné. Milovala jsem ho. Právě teď už ano. Nejde jen o to, jak je sexy a že jsem se nechala zbouchnout zrovna jím. On je tak starostlivý, hodný a zodpovědný, co se týče jiných lidí. A není to srab, prostě chlap. Asi mám velké štěstí, že jsem našla někoho tak dokonalého, oproti mně. Je ve všem dokonalý, sice není ta otevřený, ale možná je to i dobře… Nevím, už nad tím moc přemýšlím.
    „Ari, je ti dobře?“
    „Jo, jen… Je mi špatně.“ Zamotala se mi hlava, tak jsem konec věty tak divně usekla.
    „Asi budeš těhotná.“ Zasmál se, ale mě teď moc do smíchu nebylo. Ale líbilo se mi, že dokáže být pozitivní, i když já ne.
    „Vylez mi na záda.“ Natočil se ke mně a snížil se, abych na něj dosáhla.
    „To je v pohodě, chodit ještě můžu, jsem teprve ve druhém měsíci.“ Uklidnila jsem ho.
    „Dělej, trvám na tom, protože jestli se ti něco stane, budu si to dávat za vinu.“ Znělo to vážně, ale já vím, že to myslí ze srandy.
    „Nevyhrožuj.“ Usmála jsem se na něj.
    Souhei ke mně došel, vzal mě za nohy, vyšvihl je do vzduchu a vzal mě do náruče. Dělal jakoby nic.
    „Pusť mně, unavíš se.“ Začala jsem sebou v protestu házet, ale Souhei mě držel pevně.
    „Nepustím, mám tě rád a chci, abys odpočívala.“ Jsem ve druhém měsíci, ne v devátém.
    „Zvládnu to, nejsem dítě.“
    „Ještě ti není osmnáct a tak za tebe beru plnou zodpovědnost já, rozumíš? Mám o tebe strach, a i když mě to víc unaví, pořád budu mít lepší pocit, když tě mám u sebe, než když jdeš někde vedle mě a dělá se ti špatně, i když za to nemůžeš.“ Umlčel mě. Totálně. Jen jsem se na něj usmála a povolila jsem zaťaté svaly. Lehla jsem si do jeho náruče a odpočívala. Byl to fajn pocit, když můžete někomu věřit. Takhle věřit.     Asi mám štěstí, ale pořád mě trápí takové „něco“ ve mně, co mi říká, že o to štěstí můžu klidně přijít. Asi jsem moc paranoidní, ale každý může mít takový pocit, když je moc šťastný.
    Souhei šel už hodinu se mnou v náručí a i když jsem se ho tolikrát ptala, jestli není unavený, jestli nemám slézt, pokaždé řekl ne. Přitom jsem sem tam ucítila cuknutí v jeho rukou. Chtěla jsem to už nějak ukončit, tentokrát jsem se bála já o něj. Byl až moc starostlivý, až mi to nahánělo strach.
    „Odpočiň si.“ Chtěla jsem slézt, ale chytil mě ještě pevněji a nepustil mě.
    „Ne! Lež, prosím.“ Znělo to dost zoufale. Co s ním je?
    „Zlato odpočiň si. Jsi úplně zesláblý, prosím, pusť mě na zem.“
    „Nepustím tě!“ On je úplně mimo, co se děje?
    Čekala jsem na vhodný okamžik a vyskočila mu z náruče. Asi se zbláznil, protože se na mě začal dívat, jako bych mu ublížila. Nevím, co to s ním bylo, ale bylo to nechutné.
    „Zlato uklidni se, prosím, uklidni se.“ Vzala jsem jeho tváře do dlaní, dívala se mu do očí a čekala, až se uklidní. Jeho pohled byl nepřítomný. Najednou zprudka zamrkal a podíval se přímo na mě.
    „Co se děje?“ Vykulenýma očima se na mě tázavě díval.
    „Co? To mi řekni ty.“
    „A kde to už vlastně jsme? Byl jsem chvíli trochu mimo.“
    „Souheii, ty býváš náměsíčný?“ To bylo první, co mě na padlo. Jiné vysvětlení nebylo.
    „Ne, teda nevím… Jen když bývám hodně unavený, ale to už se mi dlouho nestalo. Hodně dlouho.“
    „Měli bychom si odpočinout.“ Navrhla jsem opatrně.
    „Jestli to tak chceš…“
    „Jinak bych se neptala.“ Usmála jsem se.
    „Hm.“ Kývnul Souhei.
    „Podívej, je důležité, abychom byli vyspaní oba dva. Sám říkáš, že budeš radši, když budu v bezpečí, ale nebudu v něm moct být, když nebudeme oba silní.“
    „Dobře.“ Přikývl, ale znělo to spíš, jako by mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Ani se mu nedivím, je docela vyřízený už napohled.
    „Měli bychom si někde obstarat nějaké koně, nebo něco. Nemůžeme furt chodit pěšky.“
    „Hm.“ Nejspíš mě už neslyšel, protože na trávě usnul ještě dřív, než jsem stihla vytáhnout stan.
    Nebylo ještě ani šest hodin a my jsme leželi vytuhlí ve stanu. Byla to ta nejpodivnější únava, co jsem kdy zažila. Možná to bylo tím malým ve mně. Už jsem se na něj tak těšila, ale ne, že bych se těšila na porod.
    Nevím, jestli jsem ještě spala, ale zdál se mi divný sen. Ležela jsem na louce plné květin a svítilo slunce. Lehce foukal vítr a já jsem ležela v trávě úplně nahá. Měla jsem už i velké břicho a byla jsem tam sama. Bylo krásně a já byla zase tak šťastná. Říkala jsem si, že to nemůže nic pokazit, ale mýlila jsem se. Zničehonic začala šílená bouře a vítr foukal o hodně silněji. Zatáhlo se a já už jsem se necítila ta dobře. Začalo i pršet a mně byla zima. Podívala jsem se na svoje břicho a bylo fuč. Byla jsem zase hezky hubená, ale všude kolem mě tekla krev. Proudy krve, která nepřestávala téct. Tekla ze mě. Nepřestávalo to a já ze zoufalství zavřela oči a křičela jsem, jak nejvíc to šlo. Vtom už jsem se probrala a oči jsem měla plné slz. Bylo mi hrozně a dobrá nálada ze snu se vytratila. Nepřestávala jsem plakat, i když jsem nevěděla proč. To už byl vzhůru i Souhei a utěšoval mě.
    „To nic, šš… To byl jen sen, nic se nestalo. Jsem s tebou, nic se ti nestane.“ Objal mě a obklopil mě téměř celým svým tělem. Bylo mi už mnohem líp, mnohem. Nechápu, kde vzal tenhle cit a schopnost tak dokonale člověka uklidnit, ale bylo to dokonalé. On byl dokonalý.
    Už mi bylo dobře, ale pořád jsem vzlykala. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco hezkého.     Nedivím se, že se mi to nedařilo, měla jsem tak rozházené myšlenky.
    „Co se ti zdálo?“ Zeptal se, když už jsem se uklidnila.
    „No… První jsem ležela na krásné louce, ale pak začala bouře a moje břicho zmizelo. Všude byla krev, skoro jsem se v ní topila. Nevím, co mě tak rozbrečelo.“
    „Asi ti to jen připomnělo to minule. Byl to jen zkrat, ale i tak jsi o to dítě mohla přijít. Nestalo se, pamatuješ? Skončilo to dobře, tak se už uklidni a jez. Musíme sehnat ty koně.“
    „Tys mě slyšel?“ Vyvalila jsem na něj oči.
    „Samozřejmě, jsem přece dokonalý.“ Smál se na mě, protože věděl, že přesně to si o něm myslím. Taky jsem se usmála, ale musela jsem nad tím snem ještě přemýšlet.
    „Až dojíš, uklidila bys to tu, prosím tě? Já půjdu do města. Pro ty koně. Hned jsem zpátky.“ Ještě mě políbil a pak odešel. V jeho očích šly vidět obavy. Bál se o mě, ale věděl, že se o mě nemůže donekonečna bát. Musí to prostě risknout. A navíc jsem přece jedna z nejlepších bojovnic ne?
    Uklidila jsem naše věci a na chvíli si lehla do trávy. Souhei chvíli na to přišel i se dvěma koňma. Upřímně mě překvapil.
    „Za co jsi je dostal? Vždyť už nemáš žádné peníze.“ Divila jsem se.
    „Je odjakživa známo, že ženě by se nikdy nemělo svěřovat, kolik má chlap v peněžence.“ Smál se, hajzl jeden.
    „Seš na mě hnusný.“ Řekla jsem hraně.
    „Ne, já tě přece miluju, jinak bych ti je nesehnal.“ Objal mě.
    „Mně? Snad nám, ne?“
    „Samozřejmě, ale rád to udělám pro tebe.“ Musela jsem mu dát pusu, i když t myslel… Tak jak to myslel. Není to ten starý Souhei, už dávno ne.

Omotala jsem mu ruce kolem krku a líbala ho. On mi podebral nohy a vzal mě opět do náruče. Tuhle pozici si v poslední době obzvlášť oblíbil.

     Tenhle díl se nepovedl asi tak jako ten minulý, ale ne že bych se z toho hroutila. No, každopádně tahle série bude mít víc dílů, než jen deset. Snad se obrázek líbí a můžete se těšit na popříští díl, tedy na 12. Teda nevím, jestli zrovna těšit, ale bude to zajímavé. 

+5

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 04.04.2016   |   Zobrazeno: 627x