Psychopatíkův Blog :33

Nůž v duši

Starost a trápení.Obě pociťuju často, momentálně denodenně. Už asi týden nebo dva se cítím fakt mizerně. Psychicky i fyzicky. Mě všechno bolí a furt se mi motá hlava a je mi zima ( ale nemocná si nepřipadám, spíš strašně unavená), asi to bude z psychiky.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit tohle. A to není jen tenhle problém, prostě se cítím fakt strašně mizerně. A už je to vyčerpávající. Ráno to jde, jsem utlumená, ale během dne se to zhoršuje a večery jsou noční můra. Vím, co přesně by mi pomohlo, někam vypadnout, jít třeba tancovat. Ale nemám na to sílu. Ve škole se se spolužačkou o volné obvykle procházíme, ale dneska jsem neměla sílu ani chodit, hned se mi zamotala hlava tak, že jsem si musela sednout.
Proč mě tak trápí zrovna tohle? A hlavně proč s tím nedokážu nic udělat. 
Jde to všechno ruku v ruce, jak zdravotní problémy tak psychika a oboje souvisí s obojím a prolíná se to a nevím, jak z toho vybruslit. Jediné, co mi dokáže vykouzlit úsměv na rtech je jeho přízeň. Snad příští víkend budu s ním a budu štastná. To je jediná naděje.
Ale co s tímhle zatraceným problémem? A situace doma tomu taky zrovna moc nepřispívá...

Nejhorší na tom je, že já pro to něco dělám. Fakt se snažím, už jsme tomu podřídila většinu věcí v životě a spoustu věcí si odepřela, ale výsledek nikde. Vlastně nepracuji skoro na ničem jiném, investuju do vyřešení tohohle problému prakticky všechnu energii i čas, ale nikam se to neposunulo. V podstatě se v tom problému plácám už od léta. A od léta se to, pravda, trošku posunulo, ale ted jakoby to narazilo na překážku a prostě to nejde dál. I když proto udělám úplně všechno. Je to tak strašně demotivující a hlavně vyčerpávající. Cítím, že mému tělu se to moc nelíbí. Že moje imunita neimunita a moje nespolehlivý zdraví mi prostě hází klacky pod nohy. A když je člověku skoro pořád zle fyzicky, bude i psychicky. 

Do toho mámino chování, neustálé urážky, nadávky a vyčítání, řeči ve stylu že mi po porodu měla omlátit hlavu o zeď... Se nedají poslouchat. 

Ani pozvání od něj na ples mě nedokázalo vytrhnout z těhle pocitů. Z těch vnitřních nožů, co řezají do duše, bez pádného důvodu ( až na ten problém), ale řezají. Nic se nedaří nic. Bez ohledu na to, co všechno udělám. Nic..

Co ještě udělat? musí být možnost! Vždycky přece je! Tak proč  ten strach? proč ta beznaděj? Proč ta hrůza, že mi jektají zuby? těším se jenom na spánek. Na který navíc nestačí to, co dřív. taková koňská dávka. Vím, že si toho tolik nemůžu brát pořád, ale na tu psychiatrii se mi fakt nechce, kdo ví, co by mi zase napsali, znám je, jací jsou tam mamlasové...Kéž by šlo spát pořád. 

+14

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 12.01.2018   |   Zobrazeno: 743x