Ještě jsem to neporazila...

Myslela jsem, že ano. namlouvala jsem si to. Ale ne. Neporazila jsem to, jen bolest z rozchodu byla větší, než všechno ostatní, ale neuzdravila jsem se...

Pokaždé, když mám pocit, že jsem to konečně porazila, zjistím, že ne. Že jsem jenom svojí posedlost přenesla jinam nebo jí postrčila jiným směrem...

Možná už tím, co dělám neohrožuju svůj život a zdraví na takové úrovni...ale teď to dělám jinak.A nejde ani tak o to, co dělám, protože to samo o sobě špatné není, ale spíš o samotný vztah k tomu...Když vlastně nemyslím skoro na nic jinýho. Když o tom pořád přemýšlím, neustále. Ani si to neuvědomuju, ale je to tak. A kdybych to někdy musela udělat jinak, kdyby mi v tom něco bránilo, bylo by zle a to sakra zle.

Asi bych se z toho pomátla. Moc nevím, co s tím dělat. Je to vyčerpávající. Uvědomit si, že jsem nad ničím nevyhrála, jen to posunula tak, aby to bylo snesitelné a abych měla dostatek síly na to normálně fungovat.

Jsem ze sebe trošku zklamaná. Měla jsem pocit, jak jsem to porazila, jak jsem se uzdravila...No možná jsem zase chtěla moc, uzdravit se z toho za 2 měsíce... Něco, co bývá záležitost několika let. Ale dneska mi zas došlo, jak moc to pořád ovlivňuje a ovládá můj život a jak moc se mi hnusí a děsí mě ta představa, že bych...Ani to nemůžu napsat, protože nedokážu veřejně přiznat, o co jde, tak se z toho vypisuju aspoň takhle.

Budu to muset někomu říct, to bude asi nejrozumnější, ale stejně jako před tím, nic víc, než pevná vůle a to, ujasnit si to v hlavě, mi nepomůže. Jenže v tý hlavě to pořád je, pořád mě to otravuje, a i když to na jednu stranu dokážu ignorovat, v té druhé fázi to pořád poslouchám. Už dělám z těch dvou šílených a sebedestruktivních věcí jen tu jednu a ta druhá už je lepší...ale pořád musím mít všechno tak naplánované a slepě to dodržovat... Jinak je zle.

Jsem pořád v pasti, nedokážu přemýšlet o ničem jiném. Už je to právě rok, co jsem si poprvé uvědomila, že vlastně celý den myslím jen na tu jednu věc... Jenže před rokem to celý začalo a teď už to mělo skončit. Už to mělo být pryč. A myslím, že na chvíli i bylo.

Jenže není. Není a nechce se mě to pustit úplně, pořád ten iracionální strach a neustálá potřeba mít všechno pod kontrolou a přepočítávat, plánovat, detailovat a vůbec, všechno, co dělám, o čem přemýšlím...Všechno se vlastně pořád týká jen toho jednoho, i když se to tak nezdá, pořád je to o tom.

I když jen vzdáleně, nějak to s tím souvisí. a když si to uvědomím a chci své myšlení a konání přesměrovat jinam, vždycky se nevědomky vrátím dřív, než si to stihnu uvědomit. Asi jsem opravdu závislá...Je to závislost stejně jako alkohol nebo drogy. Jenom jiná.

A nejhorší na tom je, že nemám důvod se toho zbavit, Ne opravdový. Ten důvod jsem měla, ale jaksi se rozhodl zdrhnout ( a já se mu ani nedivím) Jenže pokud si ten důvod nenajdu sama v sobě, pokud to nedokážu udělat pro sebe, tak se toho nikdy nezbavím. Měla jsem vůli to udělat kvůli někomu. Pro druhého, aby se netrápil a nestrachoval. Ale jen kvůli sobě to asi udělat nezvládnu. Jenže s takovou budu vězeň své vlastní hlavy...Napořád.

Komentáře