HryProDivky.cz
Ztraceni v hlubinách časoprostoru -Kapitola třetí
Zdravím!
Třetí kapitola příběhu je zde! ↓ Pro první kapitolu klikni TADY a pro druhou TADY
···································································································································································
Kapitola třetí
Své přátele málem nepoznám, když se všichni převlékneme do dobového oblečení měšťanů z období Zimní války a učešeme se podle oné módy. Trochu problém je s Alrikovými dlouhými vlasy, kterých se nechce ani za nic vzdát, ale nakonec mu je s Astrid spleteme do copu, aby byly kratší a schováme pod kabát. Když si dá na záda ještě batoh, na krk šálu a na hlavu čepici, nepůjde nic poznat.
Utvoříme půlkruh okolo časoprostorostroje. Joonas vytáhne ze stroje kabel, který si zapojí do svého kontrolního panelu, stejně jako spojovací kabel. Jeho druhý konec mi podá. Rozklepanou rukou odklopím titanovou západku v týlu, která chrání můj kontrolní panel a zapojím si jeden konektor propojovacího kabelu do panelu. Na dolním okraji zorného pole se mi zobrazí oranžový text:
Propojit s uzivatelem 'Joonas Aaltonen'?
Ano, pomyslím si zřetelně. Text zezelená a zmizí.
Svět je teď jiný. Nevidím ho jen svýma, ale i Joonasovýma očima.
,,To je šílený, že? Pokaždé mě to dostane.” ozve se mi v hlavě, ale není to můj hlas, co slyším. Je Joonasův.
,,To teda jo. Vlastně jsme si propojili mozky.” Pak se chci poškrabat na lokti, ale ve výsledku to nejsem já, kdo se drbe, ale Joonas.
,,Promiň...” omluvím se.
,,To nevadí. Hlavně už si zapoj i ten druhý kabel, chci už mít tuhle nepříjemnou část z krku. Nesnáším, když mi někdo leze do hlavy, ale to ostatně my všichni. Jenže je to nezbytné.”
Tentokrát se soustředím na to, abych to byla doopravdy já, kdo hýbe s rukou. Druhý kabel zapojím taky a jeho konec podám Astrid, která stojí po mé levici. Za chvíli ucítím ve své hlavě i její nervózní vědomí. K ní se o pár okamžiků později přidá Alrik a na něj se napojí Timothy, který celý okruh uzavře a zapojí svůj kabel zpět do časoprostorostroje. Pevně se chytneme za ruce, a stáhneme svoje vědomí do stroje. Stále cítím svoje tělo, ale vnímám ho jakoby zvenčí. Začne automatické odpočítávání. Rudé číslice mi lítají před očima.
30, 29, 28, ... 10, 9, 8, ... 3, 2, 1 -
Zařvu, když mě nasaje prostor a roztočí čas, ale ve skutečnosti se neozve ani hláska. To nekřičí moje tělo, ale jen má mysl. Cítím, jak mě něco obrovskou silou tlačí vpřed. Nemohu dýchat, dusím se. A pak, když už si myslím, že to nepřežiju, přistanu obličejem v trávě. Cítím v ústech hlínu. Zhluboka dýchám a třu si naražený nos. Cítím, že je mé vědomí opět v mém těle. Cítím ale i pocity ostatních. Alrik si tiskne čelist, která mu po nárazu vibruje a kontroluje zuby, Astrid stejně jako já plive hlínu, Joonas se drží za levé zápěstí a křiví obličej bolestí a Timothy se snaží zastavit krvácení z rozseknutého obočí a rtu.
Vypojím si z panelu dráty a zavřu ho. Ignoruji upozornění, že jsem mimo dosah sítě, zvednu se ze země a až teď si začnu uvědomovat své okolí.
,,Něco je špatně. Takhle přeci nemůže vypadat východní Finsko v polovině ledna roku 1940.” Prohlédnu si výhled, který se mi naskytl. Sedíme na louce s vysokou trávou, na východě jde vidět dům a několik menších stavení. Na západě se táhnou jen další louky a pole. Je docela teplo, můj kyborgský systém hlásí 21°C.
,,27.4.1942. To snad ne.” Astrid drží v rukou časoprostorostroj - titanový kvádr s jednou stranou sloužící jako displej a nevěřícně a vyděšeně na něj hledí. ,,Tohle není Finsko.” zamumlá.
,,To nám všem myslím už došlo.” řekne huhňavě Alrik, kterému napuchla část úst.
,,Podle souřadnic je tohle Protektorát Čechy a Morava. A my jsme v neuvěřitelném maléru.” mumlá dál Astrid. Po tomhle jejím prohlášení se rozhostí ticho.
,,Tak se prostě vrátíme zpátky do naší doby, ne? Něco podobného už se nám při testech přeci stalo...” přeruší ticho Timothy, který má celý obličej, krk i ruce od krve z obočí a rtu, z nichž mu krev pořád nechce přestat téct.
,,V tom je ten průser. Nepůjde to.” Astrid vysune z ukazováčku své pravé kovové ruky šroubovák a odmontuje zadní kryt. Z přístroje se vyvalí pára a já už vím, co je špatně. Přehrálo se to. A doslova uškvařilo součástku, kterou jsme sháněli ze všech nejhůř - železný poměděný plíšek se silnou pružinou z titanu.
,,Lidi... Jsme v pořádný kaši. Máme měsíc na to tu věc opravit.” zděšeně konstatuje Astrid.
,,Proč měsíc?” zeptá se zaraženě Alrik.
,,Protože přesně za měsíc bude spáchán atentát na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, který na následky atentátu o osm dní později zemře a nastane šílené řádění. Heydrich už řádí teď, ale až ho zabijou... Půjdou po komkoliv podezřelém.”
Cítím, jak mi až do morku kostí prostupuje hrůza. Před očima mi blikají varování na zvýšené hladiny různých hormonů a doporučení, co udělat. A pak se mi zatmí před očima, když mě můj systém uvrhne do bezvědomí.
···································································································································································
A tady končí předem připravená část, čtvrtá kapitola doposud není dopsaná, takže příběh nebude pokračovat tak rychle...
Každopádně se mějte hezky a...
Zdarec!
