ღCreative blogღ

Bojovnice - 5. Kapitola

,,Ani si nedokážeš představit, jak jsem šťastná, že už s tebou nemusím bloudit lesem a poslouchat ty tvý kecy," odfrkla si Shamin, když se zvedla ze země a oprášila si z kalhot imaginární prach.
,,Ha, takže to přiznáváš! Bloudili jsme!" řekl Sebastian vítězně.
,,Přesně o tomhle mluvím," odsekla rusovláska.
,,Pojď, ať tam jsme co nejdříve. Ještě stihnem oběd," dodala při pohledu na slunce, a opět se dala do kroku, princ se vydal hned za ní.

Po chvíli konečně dorazili ke kraji vesnice. Před nimi se táhla kamenitá cestička, vedle níž stály jednoduché dřevěné domky. Dále za nimi šlo vidět na tržiště, které tvořilo několik stánků, ať už s pečivem, zeleninou, nebo keramickým nádobím. Kdyby stáli blíže, uslyšeli by také, jak na své stánky prodavači a prodavačky energicky upozorňují různými zvoláními.

Úplně vzadu se tyčila vysoká stavba, která by se dala nazvat hradem - i když, zas tak velká nebyla. Přesto ale ostatní domy značně převyšovala. Část velkého domu, který zářil jasně bílou barvou, byla také pokryta zeleným psím vínem, které se táhlo až k vršku budovy, kde byla navíc ještě postavena vlajka červené, fialové a světlounce modré barvy. Celkově dům působil velmi majestátně.

,,Tak, a jsme tady. Pojď," pronesla spokojeně Shamin a pokynula rukou, ať ji Sebastian následuje. Procházeli kolem domků, ze kterých sem tam někdo vykoukl, nebo kolem nich proběhl hlouček dětí. Každý vždy Shamin s úsměvem pozdravil, ona jim pozdrav a úsměv vždy ze zdvořilosti oplatila.

,,Proč nejsi takhle milá i na mě?" odfrkl si hnědovlasý princ. Občanům, kteří je zdravili, ale úsměvy také oplácel. Bojovnice se jen ušklíbla a dál procházela vesnicí.

Nakonec prošli i přez tržiště a stáli přímo před velkým zelení porostlým domem. Rusovláska si kousla do zeleného jablka, které zdarma dostala od jedné milé stařenky u stánku, a do druhé ruky vzala mohutný kruh na dveřích, který sloužil jako klepadlo. Vycházel z tlamy mosazného lva, který byl jeho součástí.

Párkrát ním bouchla do dveří, které vydaly dunivý zvuk, a vyčkávala. Po chvíli se ozval další, tentokrát slabší zvuk, jako by někdo vevnitř scházel schody. kroky osoby však nebyly těžké a dunivé, nýbrž lehké a tiché.

Po chvilce osoba vevnitř dorazila až ke dveřím. Jejich otevírání doprovázelo tiché zavrzání. Nakonec ve dveřích, které byly otevřeny dokořán, stála vysoká dívka s dlouhými, blonďatými vlasy a velkýma světle modrýma očima, ve kterých jí zářily jiskřičky. Na tváři jí pohrával milý úsměv. Mohlo by se jí tipovat přibližně dvacet let.

Shamin najednou nevypadala tak nepřístupně, jako obvykle. I její rty se zkřivily do upřímného úsměvu.

,,Sabrielle!"