Tohle je...Mno, zapněte svojí fantazií.

«Nejnovější články | Zapomenutý blog

Vytvořit blog | Nápověda

Zdravím!

V tři ráno, můžete napsat cokoliv. Opravdu.

Zdravím všechny u tohoto článku. Tedy, jestli bude možné Tohle nazvat článkem. Jelikož, dnes to bude opět stupidní blábol vytvořený mnou. Spíše se to týká mé osobnosti. Dejte pryč tu sklenici s vodou! Čtěte na vlastní nebezpečí! Tento článek může lehce způsobit zástavu srdce!

-----------

Můžete začít nadávát v komentářích že Tohle nedává naprosto smysl. Ale vydat jsem to chtěla. Prosím nezabíjejte mě kvůli tomu. Přece chcete abych psala články? Ne? Ne?! * Odchází pryč *

Můžeme tedy začít. Vyhlašují začátek článku.

Plánovaní...

Od nedávné chvíle jsem si řekla, že si již nic nebudu plánovát. Jelikož pokaždé když si něco naplánuji, nikdy to nevýjde. ( Jaká to smůla,že Poli. )

Tak proto pokaždé již řikám: Čas ukáže. Jelikož, no není to nic příjemného když už máte něco naplánovano, a pokaždé Vám to prostě musí někdo zkazit. Jediné co si dokážu naplánovat je něco pěkně stupidního a naprosto primitivního, co by mi nikdo nemohl pžekazit. Čtení. Psaní. Heh. Mám dotaz: Proč mi to lidé prostě musí pokazit?!

A odpověděl nikde.

Nálada...

Proč se lidé ptají jak se máš? I když odpovíte dobře, neznemá to že se dozví jak se opravdu cítíte. Jelikož ne vždy odpovídáme pravdu.

( Vidíte to, tři hodný ráno, a já se zabývám otázkou, proč se lidé ptají jak se máš...)

*Sedí na posteli a trhá papír aby náhodou ne rozbila věci kolem sebe. Chce se ji řvát, a dát někomu facku. Nejlépe zabít. Na displeji mobilu se ukáže že jí prišla zpráva. Popadne mobil, a koukne se na zprávu: ,, Jak se máš? " zní. Bez zájmu odepíše: ,, Dobře. ". Zahodí mobil a opět začne trhat papír aby se dala do pořádku. *

Můžu jim to být přece jedno? Ale i přesto se tebe na to ptají. Nerada s někým zdílým svoje pocity. Taky proč. Není žádný důvod. Krom, jestli nepočítát několik lidí, s kterými si o svém životě dokážu popovídát, jelikož mě chápou. Ale, zas aby ti nebylo natolik pesimistické. Ráda se bavím o svém životě, to určitě. Ráda si s někým popovídat o svých problémech. A ty lidi, s kterými zdílým své pocity zde již jsou.

Co si jen myslí? ....

Lidé přikývují na znemení souhlasu. Říkají, že jim to vůbec nevadí, a že vše je v pořádku. Co si myslí v hlavě, nikdo neví:

-,, Jestli s ní budu ještě chvíli mluvit chcípnu. "

- ,, Ten odporný hlas! Už mi začínají krvácet uši! "

- ,, Určitě mi to nevadí. Ne, vůbec. Proboha, je taková kr***! "

- ,, Proč s ní vůbec mluvím!? "

- ,, Kdy už odejde? Její kecy mě nehorázně nebaví. "

A nikdy nevíte co si o Vás v danou chvíli člověk myslím. Často je to fakt nevýhodné. Přesto, lidé jsou svině.

Dnes jsem velmi milá,že.

Lidé se na mě koukají jako na blázna, když jim řeknu že mám ráda nože.

Neptejste se mě, jestli jsem v pořádku. Z této otázky je mi už na zvracení.

Lidé si dělají mnoho přátel, které na druhý den opustí. Není lepší mít jednoho který vám bude kamarádem dlouho?

Nedříve vám říkají, jak jste skvělí. A že s vámi budou přátele dlouho. Na druhý den na vás začnou nadávát. Krása.

Věřit lidemi?

Ano,už jsem dělala tuto chybu.

Když jsem v koncích, sním. Sním o tom co se nikdy nestane. A z toho je mi ještě hůř.

Krásný způsob jak sebe povzbudit,že.

Miluju když kniha začne takto: Dnes je prvního listopadů, takže někdo umře.

Krása.

Myslím to vážně.

Co se týče knih. Dnes jsem se přišourala do knihkupectví. V plánu jse měla koupit ihned pět knih, ale jelikož mi rodiče nedopřáli tento sen uskutečnit, byla jsem nucena vybrat si pouze jednu. A tak vyhrála. * Fanfáry *

Ve znamení Štírá

Od: Maggie Stiefvaterové

Dnes je zataženo.

Stejně jako ve mně.

Dívný?

Hej! Usmála jsem se!

Venku hřmí, a já poslouchám déšť jak dopadá na střehu, a cestu. Bouřka!

Mám ráda bouřky.

Lépe se dokážu vyjádřit těmi slovy které napíšu. Ne těmi, které vyslovím.

Ten pocit že ti někdo rozumí.

Je neuvěřitelný.

Když jdete po ulici s kamarádkou. A povídate si. Až moc nahlas.

Já: ,, Až mi bude víc. Koupím si kapesní nůž, a ti kteří mě na štvou, tak jim budu vyhrožovat s tímto nožem. Ano, a pošlu ti tu fotku s tím nožem jak jsem slíbila...."

A ty pohledy lidi kteří to všichni slyšeli. Když jsme zašli za roh. Začala jsem se nehorázně smát. No,občas si opravdu tak debilně povídáme, nemám co skrývat.

Lidi, jsem v pohodě. Nemusíte volat do Bohnic.

Děsí mě ty pohledy lidi.

Plné nenávisti.

Počkat...Nemám právě tento pohled?

Heh.

Projdu kolem.

Usmějí se.

Zajdu za roh.

Začnou mě pomlouvat.

Falešný úsměv. Mám ho každý den na tváři. Že ho máte taky? (Když vám mobil opraví taky na rakytník....) Právě teď?

Nechápu, proč se lidé ptají jestli se něco děje když se neusmívate. Mě osobně se na to ptají pořád. A mně je z té otázky natolik špatně...

Ten pocit když si pustíte píseň, a řekněte si že se máte soustředit na článek, a hudba vám v tom pomůže. Za chvíli zjistíte že místo psaní si zpíváte text...Když je tři hodiny rána...Heh

Slunce kouzlí úsměvy na tváři.

Fakt?

Hmmm, tak to tedy na mě neplatí.