Vše, co patří do blogu...

Rudou krví psaný příběh lásky...

Jak hořká je samota. Hořká, jako stoletá mandlička na dně oprýskané misky..Říkal si, jak moc ji miluješ. Že je tvoje láska silnější než jakýkoliv jiný cit, který člověk může cítit. Snad překonal by i smrt. Smrt…co znamená to slovo? Věčná tma a ticho? Myšlenky, které se rozpouštějí v prázdnotě nicoty? Nevyřčená slova, která putují tichem a vrací se bez odezvy? Věčná samota? Možná je smrt vysvobozením. Odpuštění pro tvé hříchy. Slitování nad utrpením žití.

Ležíš tu, z tvých očí odchází život. Zhasíná poslední plamínek tvého bytí. Srdce už utichlo,krev stydne a do stěny šedého pokoje naráží poslední vyřčená věta:,,Proč?"

Proč – nic víc než prázdná slova si za svůj život nedokázal? Byl si jen strojem života. Miloval si za svůj život? Tomu něvěříš sám. A teď tu ležíš v moři rudé krve a život už z tebe dávno odešel.

Nůž září svou ostrostí. Jeho čepel se, jak ostré zuby žraloka, zakously do tvé hrudi. Probodla tlukoucí srdce a ukončila jeden zbytečný život. Krev z něj stéká na mou ruku. Zradil si mě. Té druhé si slíbil víc a přitom jen se mnou si měl být. Já byla tvým osudem. Už tolik let jsem čekala na svou odplatu a teď…jakto, že se mi neulevilo? Proč pořád cítím tu zášť a osamění? Snad ještě oči, co na ní se tak zálibně dívali, ti nožem vydloubnu a nechám je koulet se po podlaze. Jazyk, co milostnými slůvky jí zahrnoval, vyříznu. Rty co líbali ji po celém těle, vypálím plamenem svíčky. Byla jsem dítě, když jsem o tobě začala snít. A ty? Ani sis mě nevšiml. Možná málo jsem se ti zdála hezká. Ale teď je to už jedno. Teď už jen hlína bude tvým ložem a odporní červy tvou milující družkou. Mám na rukou tvoji krev a pomalu ze mě odchází nenávist k tobě cítěná. Snad ta tvoje kurva ležící tu vedle tebe dokázala ocenit tvoji přítomnost ve svém životě. Skončilo to…

A teď…přetnu svoje zápěstí a odejdu tam, kde mi už konečně bude líp. Krev potřísní mi halenku a dovrší můj čin. Tak sbohem, končím tady a po sobě zanechávám rudou krví psaný příběh lásky.