Vše, co patří do blogu...

UPOZORNĚNÍ: Nic pro slabé žaludky! Opakuji, nic pro slabé žaludky!!

Připravte si pytlíček, protože za případné znečištění ručíte sami.

Utíkala jsem lesem a neslyšela jsem nic jiného, než své hlasité oddechování. Stromy se kolem mě míhaly tak rychle, že se vpily v jednu velkou černou čmouhu. Najednou jsem do něčeho prudce narazila hlavou, až mě to odhodilo dobrých pár metrů dozadu. Před očima se mi rozletěly třpitivé hvězdičky a zatočila se mi hlava. Ale i přesto jsem vyskočila zpět na nohy a prudce se kolem sebe rozhlížela.

"No tak, kde si frajere! Ukaž se mi!" řekla jsem vyhružně a v boxerském gestu poskakovala na místě. Pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale žádný pohyb jsem neviděla. Jen asi dva metry přede mnou stál strom, který byl uprostřed pocákaný krví. Přestala jsem poskakovat a promnula si čelo. Když jsem se pak podívala na ruku, byla od krve. Rozzuřila jsem se do běla a došla k onu stromu, který byl pokryt krví. MOU krví!

"Takže to ty, jo?" zavrčela jsem na něj a vrazila pěstí přímo do kmenu. Strom se ani nepohnul, ale na mé ruce se začala objevovat další krev.

"Do prdele! Dej si pohov!" skřížila jsem ruce v omluvném gestu a poraženecky se odploužila dál. Byl o dost silnější než já. Ten by mě složil raz dva.

Uslyšela jsem za sebou zašustění a tak jsem se ohlédla. Za mnou v keři jsem uviděla dvě žhnoucí oči, které mě probodávaly pohledem. Polil mě chlad a rozklepala se mi dolní čelist. Rozeběhla jsem se co nejrychleji pryč. Slyšela jsem za sebou dusot a tak jsem ještě zrychlila. Stromy se znova vpily do černé čmouhy, ale tentokrát jsem si dala pozor, abych do žádného nevrazila. Jiný by třeba nemusel být tak hodný jako ten předtím a normálně by ze mě udělal sekanou.

"Stát!" zakřičel na mě kdosi přede mnou a já jsem automaticky prudce zastavila. Bylo to těsné, protože asi stopu ode mě stál malý chlupatý králíček s vyceněnými zuby a vykulenýma očima.

"Sežeju tě!" řekl dětský pisklavím hláskem a vrhl se na mě. Zoubky mi zaryl hluboko do paže, kterou jsem si kryla obličej. Bolestně jsem vykřikla, i když jsem ještě žádnou bolest necítila. Králíček se zubama pevně držel a nehýbal se. Snažila jsem se ho setřást, ale nic. Klepala jsem se, skákala, mlátila rukou do stromu, ale on se ani nepohnul. Oči měl pevně zavřené a jeho sliny se míchali s mou krví. Zbývala jediná možnost... Natáhla jsem k němu volnou, nezraněnou ruku a dotkla se jeho kožichu. Byl teplý a zapatlaný od mé krve. Našla jsem jeho bříško a začala ho lechtat.

"Hihihi," začal se smát a konečně se ze mě "odhákl". Spadl na zem a válel se po ní smíchy. Neváhala jsem, otočila se a rychle utíkala pryč, co nejdál od něj. Ruka mě začala nepříjemné brnět, ale opravdová bolest ještě nepřicházela.

Běžela jsem pořád rychleji a rychleji až jsem o něco zakopla. Vymrštilo mě to do vzduchu a chvíli jsem letěla. Ani ne po pár sekundách jsem s pořádnou řachou dopadla na veliký kámen. Malé hroty se mi zapíchly do masa a z ranek začala téct krev. Se supěním jsem se zvedla a omámeně se dívala na své oblečení. Bylo celé nasáklé krví.

Když jsem se trochu oklepala z toho šoku, protože opět jsem necítila žádnou bolest, hledala jsem pohledem příčinu mého pádu. O kousek dál v trávě cosi leželo. Potichu jsem se k tomu přiblížila a zjistila, že to je malé dítě. Polil mě pocit viny a strachu o něj. Váhavě jsem k němu došla a sklonila se. Bylo to malinký nemluvně s růžovými tvářemi a zavřenýma očima.

"Promiň, prcku," začala jsem se mu omlouvat a vzala ho do náruče. Chvíli jsem ho pozorovala, když najednou otevřel oči. Začala jsem křičet. Měl je celé černé. I bělmo. Pustila jsem ho na zem a ono s žuchnutím spadlo do trávy. S neuvěřitelnou hbitostí se postavilo na nohy a skočilo na mě. Bezzubým dásnem mi hryzalo zdravou ruku. A i přesto mi ji prokousl až do krve. Naštvala jsem se a odhodila ho pryč.

Už zase jsem běžela lesem. Byla jsem neskutečně rychlá. Stromy kolem mě tvořily jednu velkou černou šmouhu. Najednou jsem do něčeho vrazila. Odhodilo mě to dobrých pár metrů dozadu. I přes hvězdičky, které jsem měla před očima, jsem vyskočila na nohy a ruce stáhla do boxerského úderu.

"No tak, kde si frajere! Ukaž se!" křikla jsem výhružně a stále poskakovala na místě. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale nikde nikdo. Jen asi dva metry přede mnou stál mohutný strom s kmen potříštěným od krve. už nějak podvědomě jsem věděla, že to je moje krev. MOJE!

*****

Já vím, já vím, je to naprostá kravina a ještě ke všemu to je nechutný, ale jestli sem se u toho bavila? Si pište! :D