Vše, co patří do blogu...

Jednou šla žena po plážila a uviděla, jak tam nějací velcí kluci mlátí malýho, bezbranýho kluka. Hned se na ně obořila a oni zděšeně od ní utekli. Dítě jí chtělo poděkovat, ale když uvidělo její obličej, s křikem odeběhlo. Žena si sedla do písku a smutnýma očima pozorovala šplouchající vodu. Bylo jí líto lidského chování. Bylo jí líto, že se lidem hnusí.

Najednou za sebou uslyšela tiché pobrukování. Otočila se a uviděla to dítě, které prve s křikem odeběhlo. Zvědavě si prohlíželo její zohyzděný obličej, ale na tváři se mu nezračil ani odpor ani znechucení. V očích mu blískala zvědavost. Zvědavost a pochopení. Fascinovanost.

Mile se na ni usmálo a jemně ji pohladilo po tváři. "Jste krásná." Vyslovilo tu nejkrásnější větu, jakou ta žena kdy slyšela. Vyslovilo pravdu. Ta žena byla krásná. Byla krásná svými skutky, svým jednáním, svou vnitřní krásou. Byla hvězdou mezi černou temnotou. To dítě ji ještě jednou pohladilo po tváři a odhopsalo pryč.

Ale ženě se tímto změnil celý život. K lidem se chovala mile a usměvavě, a i když ji s odporem hrubě odmítali, ona stále čekala. Čekala až jednou potká člověka se stejnou hodnou duší, jako mělo to dítě. Čekala na... Lentilkovou Árii S Kondicí Uragánu.

P.S.: Nic není takové, jak na první pohled vypadá!