Sense

Nevím

    Znáte to, když jdete večer brzo spát, protože by bylo fajn se konečně ráno vzbudit dřív, ale nakonec se stejně vzbudíte ještě později, než normálně? Jo... tak začal dnešní den. Říkala jsem si: Šla jsem spát dřív, třeba mi bude dneska dobře. Jsem vyspaná. Hovno.

    Byla jsem fakt jak jebnutá po hlavě a celou dobu se mi v hlavě přehrával ten šílený sen, kde mě babička lživě obvinila z toho, že jsem tu flašku vychlábala já, přitom to byla ona a její kamarádky drbny. Tak jsem ji zjebala, že je kráva, že se snažím, aby ve mně rodiče měli v mojí zasrané pubertě důvěru a ona mi ji zjebe. Jo, takže jsem se dneska ráno nemohla k babičce ani přiblíži, i když bydlí s náma. Bylo mi z ní špatně, ale nakonec to byl jenom sen. 

    Pár věcí, co jsem dneska měla udělat jsem totálně zazdila. Až teď večer jsem díky mamce zjistila, že jsem měla udělat snad milion věcí. Nebo dodělat. Po obědě jsem vyrazila do práce. Atmosféra tam je vždycky úplně na hovno, ale dneska dvojnásob. Lidi furt otravovali a mě to vytáčelo jako jindy, i když je to náplní mé práce obsluhovat lidi. Tak jsem tam tak seděla a říkala, že mám hlad. Bohužel nemám v práci nic lepšího, než křupky a brambůrky. Tak jsem si dala ty křupky a zjistila, že já nemám hlad. Nemám ani chuť, nemám nic. Jenom jsem pila (vodu). Furt dokolečka a nebylo mi z ní blbě. 

    Po zavíračce jsem všechno uklidila a přišli za mnou naši. Ve dřezu měla mamka nějaké maso a jako první mě seřvala, že jí na ňho cákám, že ho nevyndám ven. Vyjela na mě, že bych měla někdy přemýšlet, že se chovám jako blbec. Já na ni vyjela, že jí do toho nebudu jebat, že kdybych to vyndala, stejně mě seřve, co na to sahám, nebo něco podobného. A že jako blbec se nechovám já, ale brácha. Vím, že tohle jsme přehnala a já drzá nebývám, fakt ne. Ale tohle ze mně vyletělo tak přirozeně jako nic. Byla jsem unavená jak blázen, sotva jsem se plazila. Ale z čeho jsem sakra furt unavená, když celé dny nic nedělám? Dneska jsem na to přišla. Jsem unavená z toho, jak věčně nevím, co mi sakra je. nejsme depkař nebo pesimista, ale občas mám divné nálady. Pocity prázdnoty, které nemají absolutně nic společného s něčím, co se mi děje. Protože mně se nic neděje. Už dlouhou dobu tohle zašlapávám a nedokážu si přiznat opravdovou příčinu, proto mám výmluvu. Výmluvu, která u mě fungovala spoustu let, a věřím, že bude fungovat dál. Kluk. Kdyby se mě mamka zeptala, pořád jsem špatná z toho kluka. To by si myslela ona a já bych tomu potom uvěřila taky. Ale není to pravda. Už dávno jsem se od něj mohla osvobodit, ale nemůžu, protože si ho zatím udržuju jako výmluvu, kdyby se lidi ptali. Nemůžu jim přece říct: "Hele já fakt nevím, co mi je." Chci říct něco, čím je odbydu a oni mi dají pokoj. Ne rozebírat, co se se mnou děje, protože já nevím...

    Takže dneska jsem se konečně osvobodila od někoho, kdo mě dlouhou dobu sužoval a chudák o tom ani sám nevěděl. Nemám výmluvu. Právě jsem o ni přišla, takže co mám teď dělat? Propadám do flegmatické temnoty a cítím se v ní dobře. Až nepřirozeně dobře. Nechci nic cítit, nikoho milovat, jen prostě být. Vím, že to zmizí, ale bude se mi po tom sakra stýskat a nevím, kdy to přijde znovu. Prý je to nějaká část hormonální změny či co. Takhle si to teda puberťáci dneska vysvětlují? Ok, takže už mám výmluvu. Dost ubohá, ale bude muset stačit. Lepší, než to svádět na někoho jiného.

    Teď se upřímně omlouvám všem, kdo tohle začali číst a uprostřed si řekli: "Proč jsem to já idiot začal číst? Je to nuda." Fakt sory. Ale občas se ze své temnoty člověk potřebuje vypsat. A bacha! Je to temnota, ne deprese. Gigantický rozdíl. Díky všem...

+1

O mně

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 17.08.2017   |   Zobrazeno: 568x