Sense

Jako oheň 5/1

    Dlouho jsem nic nevydala, já vím, ale byla jsem pryč. Budu se snažit vydávat články trochu pravidelněji, ale ještě uvidím. 

    Zase jsem usnula. Když jsem se myšlenkama dostala k Ryanovi, bolelo to, ale pak už jsem nedokázala myslet na nic jiného. Nakonec jsem asi vyčerpáním usnula, což byla dneska aspoň už počtvrté. Vzbudila jsem se asi kolem páté večer. Bylo mi trapné přespávat u Teresy, ale k sobě jít nemůžu. Bála bych se, že přijde nebo že se nebudu moct vyhnout myšlenkám na něj. Bolí mě na něj myslet a bolí mě i dýchat. Nevím, co se děje, ale chci, aby to bylo pryč.
    „Sam?“ Ozvala se Tes ode dveří, ale dělala jsem, že spím. „Někdo za tebou přišel.“ Ryan? To je blbost. Ten by nepřišel až sem. Nebo možná jo, ale snad by ho Teresa nepustila dovnitř.
    „Kdo?“ Kňourla jsem na ni přes rameno.
    „Derek.“ Vzdechla.
    „Co chce?“
    „Tebe.“ Jasně, co jiného by taky Derek chtěl?
    „Hned jsem tam. Ať počká… tak hodinu, dvě. Nebo pár let.“ Nemám na něj náladu.
    „Nech toho a pojď.“ Převrátila jsem oči a vylezla z postele.
    Derek stál pořád ve dveřích a v ruce držel bílou obálku.
    „Ahoj, Sam.“ Rozzářil se, když mě spatřil.
    „Dereku?“ Převrátila jsem oči.
    „Přinesl jsem ti tohle… a taky bych si chtěl promluvit.“ Běž do háje.
    „Já to ale nechci. Myslela jsem, že ti to došlo, když jsem ti to poslala zpět.“
    „Promiň, ale můžeme si promluvit.“ Otočil se na Teresu a ta nejistě odkráčela do svého pokoje a zavřela dveře. A on je tak blbý, že si myslí, že to přes ty dveře neuslyší.
    „Nemám na tebe čas.“ Na tebe nikdy.
    „Ty na mě nemáš čas nikdy.“ Bingo.
    „Co chceš, Dereku? Myslím, že jsme si to už vyříkali. Já tě nechci. Seš kamarád a patříš mezi mé ostatní kamarády, proto si s tebou nemůžu a ani nechci nic načínat.“ Zdůraznila jsem slovo nechci, aby to i tomuhle idiotovi došlo.
    „Já vím, ale můžu ti nabídnout peníze.“ On měl kdysi podezření na Aspergera, ale já bych to teď už potvrdila. To ho omlouvá, ale už mě nebaví s ním mluvit jako s debilem. Připadám si pak sama jak debil.
    „Seš vypatlaný? Ty si myslíš, že bych s tebou byla, protože mi nabídneš peníze?“
    „A splatím ten dluh.“
    „Tak to by stačilo. Řeknu to naposledy a ty si to přeber, jak chceš. Já tě nechci a nikdy chtít nebudu. Svoje peníze si strč někam a dej mi konečně pokoj. Nestojím o tebe.“ Řekla jsem už docela rozčíleně a přibouchla mu dveře před nosem, než stačil něco říct.
    „Nemyslíš…?“ Ozvala se Teresa za dveřmi a mě bylo hned jasné, co chce říct.
    „Ne, nemyslím. Už by to mohl pochopit. Já chápu, že je to idiot a nemůže za to, ale zas takhle blbý není, ne?“ Nepřehnala jsem to, jak si Tes myslela. Spíš jsem se u toho docela zadýchala.
    „Fajn. Já musím jít spát. Ráno jdu do práce. Ty asi budeš chtít vypadnout, že?“
    „Vzbuď mě, vyprovodím tě.“
    „Ne, já vstávám ve čtyři. Nechám ti tu klíče a ty mi je pak necháš třeba pod kobercem, jo?“ Kývla jsem a zavřela se ve vedlejším pokoji. „Dobrou.“ Broukla na mě ještě, i když věděla, že jí neodpovím.
    Jak jsem vůbec mohla usnout, když jsem dnešek prospala jak mimino? Spíš jako důchodce. Kde se ve mně najednou bere všechno tohle? A tím nemyslím to, že pořád potřebuju spát. Kde se ve mně bere ta touha? Já ho nechci… teda… přesnější vyjádření asi bude, že ho nechci chtít. Ani ho nemám ráda. To je prostě sexuální přitažlivost. Vysmívalo se mi mé podvědomí. Já to přece vím. Ale nevím proč. Protože on je sexy a chce tě. Myslím, že už by stačilo. Hádám se se svým podvědomím, jako by to byla moje matka.
    Zdál se mi sen. Teda aspoň doufám, že to byl sen. Ryan byl u mě. V mojí posteli se mnou. Spali jsme spolu a on mi tolikrát řekl, že mě miluje a dělal se mnou spoustu dalších věcí. Já ta slova tak nesnáším. Stejně jako láska a další. Prostě se mi hnusí a hnusily se mi i teď. Nikdy si nezvyknu, že to někdo komukoliv říká. A od Ryana to zní… vlastně ne tak špatně, ale myslím, že spolu nejsme tak dlouho, aby si mohl dovolit mi něco takového říkat. Vy spolu ani nejste. No a co? Já to přece vím. Myslela jsme, že se neznáme tak dlouho. Jasně. Nenávidím dvoje podvědomí, což mě přivádí k menšímu dilema. Nenávidím sebe nebo jen své podvědomí? Moje podvědomí je přece moje. Je mou součástí a bez něj jako bych ani neexistovala, tím pádem nenávidím i sebe? Nebo to není nenávist? Dokážu nad takovou prkotinou přemýšlet i hodiny, než mi dojde, že vlastně není nad čím přemýšlet. Ztrácím kvůli tomu můj cenný čas. Nenávidím se za to. A jsme u toho. Zdá se mi, jako bych ve svém těle měla dvě osoby. Ne jakože mám rozdvojenou osobnost, prostě jen dvě osobnosti. Něco jako ve filmu Neřízená střela. Ale se mnou to zatím jen mluví, díkybohu. Nebo to už mi hrabe a mluvím sama se sebou? Možná bych s tím měla za někým zajít.
    Ráno jsme udělala přesně to, co mi Teresa řekla. Samozřejmě jsem jí ještě předtím vyplenila kuchyň a nechala jsme jí tam jen lístek, že jí za to pošlu peníze. Kolikrát Teresa takový lísteček už obdržela? Sklapni. Pak jsem jí nechala klíč pod kobercem a odešla domů. Ale cestou jsem se stavila v kavárně. Musela jsme se pořádně nalít kofeinem, než se dovážím vstoupit do mého bytu. Bylo mi v něm divně. Už když jsem otevírala dveře, jsem cítila něco divného a ono to tak přece bylo. Nevím, co se to se mnou děje, ale Ryanem to určitě není. Je to buď mnou, nebo tím bytem. Je mi špatně. Asi omdlím. Podlomily se mi kolena a já se řítila k zemi. Dopadu a bolestivé rány jsem se ale nedočkala, protože jsem zkolabovala.
    Bylo tu ticho. Světlo a ticho. Přirozené světlo zvenku, nebyla to márnice. Otevřela jsem oči a spatřila bílou stěnu nemocničního pokoje. Nenávidím nemocnice. Všechno tu mají tak bílé. Ta barva se dá tak snadno zašpinit, což bych nejraději udělala. Pořád mi bylo trochu šoufl a bolela mě hlava. Ležela jsem na pokoji sama. Po chvíli někdo zaklepal na dveře a vešel do pokoje. Kdo jiný, než můj věčný pronásledovatel?
    „Jak je Vám?“
    „Matete mě.“ Vypustila jsem to jen tak, ale kdybych se na něj předtím podívala, neřekla bych to.
    „Matu?“ Lehce naklonil hlavu tak, že mě to zase rozhodilo. Škoda, že nejsem radši opilá. To bych mu mohla rovnou do obličeje vmést, že je to chudák a nemusela bych se sama za sebe stydět. Ne, jen za své podvědomí, že? Pf.
    „No… chováte se velice nevyzpytatelně?“ Odkdy jsem tak formální?
    „Jako například?“ Provokuje. Nechce po mě snad, abych mu to celé odvyprávěla, že ne? Určitě ne. To byl sarkasmus? Ode mě, mířený na mě? Neměla bych radši spáchat sebevraždu, abych zavřela zobák?
    „No tak… já nevím. Začala bych tím, jak jsme se poprvé líbali.“ Chceš říct, muchlovali. Ne, je to spíš jako film Hostitel. „Pak jste se naštval, ale já vážně nemůžu za to, že jsem narušená.“ Vychrlila jsem to na něj s docela nebezpečnou dávnou paniky.
    „Ne, to nemůžete. Pokračujte.“ Řekl to snad ještě víc svůdně, než říkal cokoliv až do teď.
    „A pak… pak jste se znovu objevil a…“ Ne, vážně nemám sílu na to to říct. „A pak… teda… tykali jsme si, ale teď… zase děláte, jakoby se nic nestalo.“ Celou tu dobu jsem se na něj dívala a měla jsem sakra co dělat, abych znovu nezkolabovala.
    „Já už jsem Vám to ale opakoval, Samantho.“ Přibližoval se ke mně, a čím byl blíž, tím mluvil tišeji a svlékal mě pohledem. Nikdy předtím jsem nic takového necítila, ale tahle jeho reakce se jinak popsat nedala. „Neměli bychom míchat soukromý život s prací.“
    „Tím pádem ale porušujete pravidla.“ Polkla jsem. Nemůžu uvěřit, že jsem ze sebe vůbec něco dostala. Byl už úplně u mojí postele.
    „Na co jinak jsou?“ Popadl mou tvář do dlaní a drsně mě políbil. Nemohla jsem uvěřit, že tohle se mnou dělá někdo jako je on. Vymahač dluhů. Z mých úst se přesunul na krk, a jelikož jsem na sobě měla jen lehkou nemocniční košilku, snadno se pod ní dostal. Moje tělo by málem explodovalo, kdyby mě bleskovou rychlostí zase nepustil. Položil mě zpět na polštář a trochu mi uhladil vlasy a vrátil košili do jejího původního stavu a pečlivě mě přikryl. Někdo zaklepal.
Dovnitř vešla sestra, a aniž by se na kohokoliv z nás podívala, mi položila na noční stolek tácek se sklenicí, nejspíš vody a nějakým práškem. Možná na bolest hlavy. Nechala u toho nějaký lísteček a zase odkráčela z pokoje ven.
    „Jak jste to věděl?“ Otočila jsme se na Ryana. Protože i když všude bylo hrobové ticho, neslyšela jsem ani kroky, ani hlasy. Haló! Žiješ ve Finsku. Těžko uslyšíš kohokoliv na chodbě, jak mluví.
    „Myslím, že už jsme přešli do fáze, kdy si můžeme tykat.“
    „No…“ Asi jo.
    „Je mi líto, ale musím jít. Jen mě zajímalo, jestli je Vám dobře a očividně…“ Tak a jsme zase zpátky u vykání.
    „Jen… mohla bych se na něco zeptat? Na pár věcí?“
    „Je mi líto, spěchám. Jindy, Sam.“ Zašklebil se škvírou ve dveřích, až jsem z toho cítila v břiše motýlky a pak zmizel.
    Na lístečku u prášku bylo napsané, na co to je a jak si to mám vzít. Logicky si to nebudu strkat do prdele, ale do pusy. I když… Běž se bodnout. Vzala jsem si ho a zapila ho vodou. Pak jsem si lehla zpátky a chvíli se dívala z okna. Vdechovala jsem ten otravný pach nemocnice a vzpomínala, co se to vlastně stalo. Nebylo to nic tak strašného, prostě jsme otevřela dveře do bytu a zkolabovala. Ale… z toho bytu šla nějaká záře, jako kdyby tam byly zase odtažené závěsy a prudce svítilo slunce, ale já je neodtahovala. Možná se mi to jen zdálo, ale mám divný pocit. Hlavně z Ryana. Přijde si v dobré náladě a pak, když je ta naše nálada pryč, hrozně pospíchá. Co si o tom pak mám myslet? Že mu za nic nestojíš. Ignorovala jsem své podvědomí, které bylo v poslední době až moc proti mně a znovu si vybavovala tu chvíli, jak jsme se líbali poprvé… Ehm. Muchlovali. Opravilo mě. A pak taky, jak mi řekl, že mě chce a to v té přízemní chodbě a pak… tohle. Jak poznal, že sem jde ta sestra? Jako chápu, že to mohl slyšet a já jsem možná byla víc mimo, ale tohle prostě slyšet nešlo. Skoro jsem neslyšela, jak otevřela dveře a ještě, abych slyšela, jak jde po chodbě. Nevím, možná už nad kravinama přemýšlím až moc.
    Z nemocnice mě pustili docela brzo. Hned další den ráno. Řekla jsem si, že musím něco udělat se svým bytem, když jsem došla ke dveřím a začala je otevírat. Počkat… jak mě tady mohl někdo najít? Sousedi těžko, ti sotva vylezou a kdo ví, jestli tu nějací žijí. Takže ty můžu vyloučit rovnou. Prostě ne. Ryan Todd. Napovědělo mi mé podvědomí. Prvně jsem to ignorovala, ale pak jsme se k té teorii musela zase vrátit. Ale došlo mi, že pořád stojím u dveří mého bytu. Otevřela jsme tedy dveře a čekala nějakou ztrátu rovnováhy a další kolaps, ale nic. Závěsy byly zatažené. Byla jsem v pohodě. Až teda na ty pocity, které ve mně vyvolával můj byt, což je docela na hovno, protože pak nebudu moct myslet na nic jiného. Třeba ale nebudu muset, když se s ním budu vídat častěji. Jak to provedu? Mám jeho číslo? Můžu mu zavolat. Ne! První se musím trochu napít, abych byla uvolněná. Nalila jsem si štamprli vodky a najednou zapomněla, co jsem chtěla udělat, tak jsem si nalila další a další… Jéžiš! Ryan. Chtěla jsem mu zvolat. V tomhle stavu? Moje podvědomí, jako moje matka. Našla jsem kupodivu jeho číslo docela rychle, aniž bych si pamatovala, že jsem si ho kdy ukládala. Začalo to vyzvánět. Dvě zazvonění nic.
    „Tady Ryan.“ Věděl, že jsem to já.
    „Ryane.“ Dalo by se říct, že jsem to zařvala. Ale radostně.
    „Samantho.“ Řekl káravým hlasem.
    „Nechceš si se mnou hrát?“ Zasmála jsme se svému dvojsmyslu a snažila se přehodit si nohu přes nohu, ale skopla jsem si skleničku z ruky. Ta se sice nerozbila, ale vodka byla na zemi. „A jéje.“ Škytla jsem.
    „Samantho, proč piješ? Sotva jsi přišla z nemocnice.“ Jak může vědět, že jsem doma?
    „Ale já piju v nemocnici.“ Snažila jsem se zažertovat, ale ani mně to nepřišlo vtipné, načež jsem se zasmála.
    „Nechceš, abych za tebou přijel.“ Říkal výhružně a zároveň svůdně.
    „Ano chci, Ryane. Přijeď za mnou a dělej si se mnou, co chceš.“ Zašeptala jsem a snažila jsem se ho tak svést, ale zase jsem škytla.
    „To bych velice nerad bez tvého vědomí.“
    „A proč ne, Ryane?“ Pokaždé, když jsem vyslovila jeho jméno, snažila jsem se, aby to znělo provokativně.
    „Protože já nerad dělám věci, které by pak musely mrzet mě i tebe. V tomhle případě tebe.“ To jako, že jich má víc?
    „Kolikpak už jich to mrzelo, Ryane? A kdy naposledy? Ještě včera?“ Zasmála jsem se a s dalším škytnutím si lehla na gauč.
    „Nech toho.“ Neříkal to tónem, který by říkal to samé, co Ryan.
    „Tak přijedeš si pro mě nebo si mám říct Finovi?“ Jestli jsou to bývalí kámoši, museli se kvůli něčemu pohádat a tohle většinou bývá kvůli holce. Možná se pletu, ale zkusit to musím.
    „Neovládnu se. Chceš to risknout?“ Provokoval.
    „Myslím… že už nejsem tak nějak psychicky narušená. Nebo…“ Udělala jsem dramatickou pauzu před návrhem. „Můžeš ze mě tu poruchu zkusit dostat sám.“ Dala jsem důraz na slovo sám a čekala na jeho reakci.
    „To bych možná mohl.“ Ale najednou se uklidnil. „Ne. Myslím, že bychom neměli. Seš opilá, Sam.“
    „Ryane.“ Protáhla jsem tónem malého dítěte, které si něco vynucuje.
    „Promiň. Ozvi se, až budeš plně při smyslech.“
    „To se ale neozvu.“ Řekla jsem to nahlas?
    „Pak si tě najdu sám.“ Poslední slova mě vzrušila. Možná to bylo tím jeho tónem. Už ani nevím, jestli se dal popsat jako svůdný. Když zavěsil, uklidila jsem tu vodku a šla si lehnout.
Řekla jsem si, že bych mohla nastavit tu kameru, když jsem dneska na mol. Ale kde ji jenom mám? Já ale přece nemám kameru. Zasmála jsem se. Teda spíš zachrochtala. To je fuk. Prostě si teď půjdu lehnout a třeba se i vyspím. Třeba se mi o něm bude zase zdát. Ne. Já ho chci, teď a tady. Nechci, aby se mi o něm zdálo. Proboha. Mlč a spi. Zavolám mu znovu. Ty seš kráva. Ignorovat své podvědomí jsem v tomhle stavu zvládala skvěle. Najednou se mi nějak zamotala hlava a já jsem se skácela na svoji postel.  

    Sad se vám tenhle díl líbil. Možná jste ze začátku někteří nechápali, proč se to jmenuje Jako oheň, tak snad už je to jasnější. Jinak... těšíte se už do školy? Já teda upřímně, docela jo. 

+4

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 18.08.2016   |   Zobrazeno: 560x