Psychopříběh - Epilog

Jmenuji se Kara Raduga, je mi 23 let, žiju v Moskvě s manželem a se synem Alexem a čekám další dítě. Možná bych se taky mohla jet ukázat rodině :D ale vůbec se mi nechce nikam letět. Jsem spokojená...

Když mi bylo necelých 15 let, přišlo za mnou dva zvláštní typy, že si mě vesmír vybral a že mám zvláštní úkol. Moje datum narození a jiné astronomické údaje to potvrdily.

Od té doby jsem všechno zasvětila přípravě. Naučila jsem se rusky, zbavila se strachu ze zabíjení a dokonce odjela z domova.

Abych mohla splnit úkol, musela jsem obětovat všechno. Dokonce život svého dlouholetého přítele i svůj vlastní dosavadní život. Posunula studium na vysoké škole. Zaplatila jsem obrovskou cenu za to, abych byla tam, kde jsem. Nikdo neví, co jsem si prožila, co jsem prožívala, když jsem se vetřela na večírek, kde jsem neměla co dělat a vyspala se tam s tím, koho mi vesmír přisoudil, přestože byl ženatý, nikdo neví, jak moc mi bušilo srdce, když jsem prořezávala krk ženě, která by jinak byla mou nejlepší kamarádkou, když se do krve pohádala s výměnnou studentkou z Bulharska, když mi krátce po porodu dali zákaz odjet ze země, když mě i s malým synem hnali na ambasádu a donutili všechno říct. Jak obrovská rána to byla, když mi přímo před očima zabili mojí lásku a já přestala na několik měsíců vnímat realitu a byla zavřená v ruským blázinci.

Přesto jsem se dokázala vzpamatovat a vychovávat svoje dítě a znova se vdát a žít život, který mi byl předurčen a za který by stovky holek dali život. A jsem štastná. Do Gríšy jsem byla vždycky blázen, ale doopravdy jsem se zamilovala až tady. Ted jsme jedna rodina. Všechno dopadlo tak, jak to vesmír chtěl.

Nepodceňujte mě. A nepodceňujte ty, kteří se zdají být šílení, možná že nejsou šílení, ale geniální. Nesuďte a nepodceňujte tyto lidi, protože mě taky soudili a podceňovali a podívejte se teď....