Psychopatíkův Blog :33

Deník blázna

Zítra... Už zítra mě konečně propustí! Po třech týdnech, které jsme strávila na psychiatrii v Brně Bohnicích.Dnes odpoledne mě poslali domů na propustku a protože na vás myslím, první, co udělám je, že napíšu ten dlouho očekávaný a slibovaný článek. V tomhle článku se dozvíte všechno o psychiatrické léčebně, jaká je pravda, jak to tam opravdu probíhá, že to není žádná legrace, jak si lidé někdy naivně myslí a co to obnáší. Napíšu o dětském i dospělém oddělení, protože jsem měla tu čest navštívit obě...Mometnální stav? Depka jako prase. Důvod není. Takže jakmile tohle dopíšu, vezmu si ty driáky, co mi předepisujou, a jdu spát.Ráno 8.6 mě v 9 hodin ráno měli přijmout na dětské oddělení. Mamka šla se mnou a kupodivu na mě byla strašně hodná. Už jenom za tento okamžik to všechno stálo, dávalo mi to opravdu sílu a chci ještě napsat, že jsem jí za to vděčná....Převzala si nás jedna sestra z dětského oddělení a vzala nás na příjem. Netvářila se zrovna mile. Jakmile mě vzali do přijmací místnosti, hnali mě na váhu, což mě stálo nemalé nervy. nezajímalo je, že mám z vážení fobii. To jsme se hned uvedla jako ,,neposlušná". Katastrofa nastala ve chvíli, kdy mi prohrabali zavazadlo a zabavili půlku věcí. Léky, fén, žehlička na vlasy, žiletka, deštník, odznaky, náramky, nabíječka, mobil, i pásek z kalhot mi stáhliPsychicky jsme to nedala a zhroutila se. Bylo mi totiž řečeno, že když jdu dobrovolně, že mi věci nechají.Začala jsem brečet a vysvětlovat jim, že se nesebepoškozuju ani nemám sebevražedný sklony. Nedali si říct. Ptali se mě, jestli kouřím a když jsme řekla, že ne, naznačili mamce, že si myslí, že kouřím. Zahrnovali mě spoustou otázek, přestože viděli, že se klepu a nemám sílu mluvit. Pak mi ruplo v bedně a začala jsme na ně řvát, že chci právníka a takový věci. Už jsem to prostě neustála. 

DOSPĚLÉ ODDĚLENÍ

Takže mě sbalili, sebrali a táhli na dospělé oddělení. Ocitla jsme se zase někde jinde, ale jak jsme po sléze zjistila, měla jsem svým způsobem štěstí. Na dospělém oddělení mi sice zase prohledali věci, ale mobil jsme si mohla nechat a všechny věci, které mi zabavili, jsme měla v šuplíku na sesterně a mohla si pro ně chodit.Ubytovali mě na pokoj s jednou asi padesátiletou ženskou, která byla úplně mimo a když náhodou nespala, stála nade mnou a prudila mě. 

Pokoje:

Pokoje po dvou, po třech nebo po čtyřech. Já byla na pokoji pro dva. Bohužel, pokoj pro dva nebyl dost velký ani pro jednoho. To už bylo lepší být na vícelůžkovém pokoji, protože tam se dalo hnout a měli jste si kam položit věci.Ten pokoj jsem nesnášela, byly v něm nějaké negativní vibrace.Pak si mě vzala psychiatrička a zeptala se mě na pár věcí. A to bylo jediné vyšetření, kterého se mi tam dostalo...Sestřičky byly opravdu zlý. A když říkám zlý, myslím fakt zlý. Dva lidi dokonce chtěli volat policii, protože to bylo opravdu utrpení. Chovali se k těm lidem jako ke psům, to i k těm starým paním tam nebo k lidem, co na tom byli opravdu hodně špatně. A když se jim někdo nelíbil, prostě mu dali prášky na spaní, aby od něj měli pokoj... To se mi taky několikrát stalo.Co ale musím říct, ti lidi tam byli ti nejlepší na světě. Hned první den jsem zapadla do super party mladých lidí, která se tam sešla. Všichni jsme tam byli z nějakého důvodu, takže jsme pro sebe navzájem měli pochopení a soucit. Hlavně jeden člověk mi tam moc pomohl. Do teď jsem s těma lidma v konaktu a až budu volná, určitě se sejdem.:)Dny jsme trávili tak, že jsme hráli šachy a karty o pusu, koukali v povolené hodiny na filmy a nebo si prostě povídali a navzájem si tak pomáhali. 

Režim:

Ráno v půl osmé buzení na snídani, v mém případě v šest na krev, protože mám anémii.Snídaně: obvykle rohlík nebo chleba, k tomu máslo, jabko a taková ta náhražková káva, co se podávala i v koncentračních táborech. Pozor, snídaně byla nejlepší jídlo dne...Potom ranní léky. Taková mrňavá růžová pilulka, po které jsem trpěla spánkovou paralýzou a vždy okamžitě usnula tak na čtyři hodiny. Třetí den jsem jí schovala pod jazyk a vyplivla do šuplíku, abych se udržela vzhůru. Kdo dopoledne nespal, šel do ergonomické dílny. Taková dílna, kde jsme navlíkali korálky a vybarvovali protistresové omalovánky atd. atd. ,,Vyvolení" šli cvičit do posilovny nebo na zahradu. Od půl dvanácté volno.Ve dvanáct oběd, většinou taková stračka, že se k tomu nedalo ani čichnout, natož to jíst. Já přežívala jen na jídle, co mi máma nosila z domu. Po obědě někteří dostali léky a šli spát, já a naše parta jsme většinou hráli hry nebo si povídali.Od dvou se mohly zapínat televize, takže jsme si mohli pustit film přes počítač a dívat se. Televize byla oficiálně povolená do desíti, ale už v devět otravovali, ať to vypnemOd dvou do pěti byly taky návštěvy. Většina lidí mohla jít s návštěvami ven, ale mě nepustili za celej týden, co jsem tam byla. Mamka mi naštěstí nosila jídlo. Přišel za mnou i Matty a donesl mi knížky. V půl třetí šli vyvolení na hodinu na zahradu nebo do dílen.Když říkám vyvolení, myslím opravdu vyvolení, protože skoro za všechno byly tresty a jedním z trestem bylo rušení vycházek atd.V pět nebo půl šesté večeře, zase chleba nebo rohlíky a paštika nebo sýr a rajče. K večeři pečivo nejím, takže jsem většinou celou večeři někomu dala. Pak volno, sprchy pro ženy od 18:00 do 20:00, pro muže od 20:00 do 21:00. Jindy se sprchovat nedalo. ještě myslím v šest ráno, ale kdo by vstal...V devět večer nebo v půl desáté rozváželi léky. Dávali mi mnohem vyšší dávku, než jsme zvyklá brát, takže jsme po tom doslova vytuhla. Mohli jsme je poprosit, aby nám je dali v deset, ale to neviděli rády. První dny jsem po těch práškách slýchala divný zvuky, ale hlavní bylo, že jsme usnula.Od desíti jsme měli být na pokojích. Taky byl přísný zákaz navštěvovat se na pokojích navzájem, ani to se úplně nedoržovalo. A z toho byla pěkná kavalkáda... ale k tomu se dostaneme později.Druhý den jsem se cítila opravdu špatně, měla jsem strašnou úzkost a bylo mi zle, ale byla jsme moc hrdá na to, abych ty zlý sestřičky šla prosit o prášek.Ale očividně si všimli, takže jsme další den měla na talířku o pilulku navíc...Další dny byly docela v pohodě, jak díky lékům, tak díky těm super lidem tam. Jediná potíž bylo, že jsem se nesměla hnout z oddělení, nesměla na procházky a hlavně mě nikdo neléčil. žádnej psychiatr ani psycholog se mnou nemluvil, nechali mě tam týden trčet bez jakékoli léčby. Na oddělení jsme se stala mezi pacientama dost oblíbená. Ano, jediné místo, kde jsem populární, je blázinec. To o mě dost vypovídá :D O to hůř jsme na tom ale byla u sestřiček. Nechtěli totiž, abysme navazovali kontakt a aby vznikala přátelství. Byly úplně rudý vzteky, kdykoli nás viděli si povídat enbo spolu něco dělat. To se snažili vždycky někoho odehnat, zaměstnat nebo se ho prostě nějak zbavit. Teoreticky jsme tam jako nezletilá neměla co dělat, takže měli vztek, že tam za mě mají zodpovědnost. O to víc mě nenáviděli.A to se dostáváme k té situaci, o které jsme se výše zmínila...Jak jsem řekla bylo zakázáno se navštěvovat na pokojích. Já to samozřejmě nedodržovala. Jednou večer jsem seděla u kamaráda na pokoji a povídali jsme si. Předem upozorňuju, že jsme si opravdu jenom povídali. Nebyli jsme tam sami, byl tam ještě jeho spolubydlící. Navíc kamarádovi je 36 a má dvě děti.Jenže i přes tohle všechno to ty frigidní sestřičky viděli, jako kdybysme si to tam rozdávali nebo co. Vyhodili mě z pokoje, nacpali do mě prášky a vyhrožovali, že mi to zapíšou do karty, že bude strašnej průšvih a to a ono...Tomu chudákovi pak ještě vynadali 2x tolik... A rozšířili po celý nemocnici fámu, že jsme spolu něco měli. Ptala se mě na to o dva týdny později ještě doktorka na dětským, takže to asi slušně kolovalo. Od té doby jsem měla průšvih a sestřičky na mě byly svojnásob zlý. Tam jste opravdu nemohli ani ceknout, za všechno byl průšvih, všechno se hned řešilo a všechno bylo ,,zakázáno."Furt po nás štěkali, že tady nejsme v hotelu, že tady mají pravidla, která my musíme dodržovat. Moc rády nám dávali najevo, že nad náma mají moc. Což je skoro úchylný vzhledem k tomu, že tam byli i lidé mnohem starší, než ty sestřičky.Taky mi sebrali pásek. Jenže mě bez něj nedrží žádný kalhoty, takže jsem si ho po dni bez kalhot vydupala. Další průser...Jen jsem to ještě nevěděla.Jinak, zabavovali i tkaničky od bot a pásky od županu. Co kdybysme se chtěli oběsit, že? No hele, věšení na pásku nebo na kabelu od sluchátek je přece můj největší koníček :))

Popis oddělení: 

červený gauč, kde byl super koutek, kde si člověk mohl v klidu číst nebo hrát šachy. Ženská část chodby. Pokoje 12 až 6, myslím. Jídelna, okýnko s čajem ( ten tam byl nonstop - hrníčky pouze plastové)Pak mužská číst chodby, jejich pokoje, místo s televizí a rotopedem. ( tam jsme chodila cvičit, když jsem nebyla sjetá práškama).Mříže v oknech i na wc. okna se nedala otevřít, jen na ventilaci. Koupelna byla hrozná. nedala se ani zamčít a ani úplně zavřít. A některý babky měly tendenci tam lézt, když tam někdo byl. Nebyly tam kabinky, byly prostě dvě sprchovací místa vedle sebe bez jakékoli zástěny, jen mezi dvěma byla taková úzounká zeď, ale aby vás zakryla, museli by jste se nalepit úplně na zeď. Takže soukromý žádný...Každý myslím úterý, byla komunita. To jsme se sešli v kroužku a doktoři nám řekli, co a jak. Každý den nám měřili tlak a mě každých pět dní brali krev. Aspoň že mi začali dávat železo a léky na chudokrevnost.

Perličky na oddělení:

Tím myslím lidi. Měli jsme tam holku, kterou byl zázrak vidět oblečenou. Zřejmě tam byla kvůli exibionismu. Když jste měli štěstí, měla na sobě košili, no ale o kalhotkách nemohla být ani řeč.Sedmý den se ovšem rozhodli, že mi dali ještě málo zabrat. Přestože byli obeznámeni s mojí diagnózou a věděli, co mi některé situace vyvolávají, došli ke mě na pokoj a na tvrdo mi oznámili, že jdu zpátky na dětský. Pak dědek, co vždycky šel, pozapínal všechny televize a odešel na pokoj :D Já jsme je po něm vypínala. le ten byl jinak v pohodě. Sice hodně ukecanej a strašně si vymýšlel, ale prodala jsme mu kresby za 200. takže jsme si tam i vydělala :D Jako další taková paní, co od rána až do doby, kdy jí dali večerní prášky, chodila po chodbě tam a zpátky. pořád.Opět jsme to neustála a tentokrát totálně. Cítila jsme se hrozně. po týdnu, kdy mě nikdo neléčil a kdy mě z dětskýho vykopli s tím, že jsem nebezpečná, jsem se cítila totálně nechtěná  a beznadějná. Prostě mi ruplo v bedně a nedokázala jsem se s tou změnou vyrovnat v klidu. Což oni ale věděli. A přesto se hrozně divili, když jsme se sesypala. Nechtěla jsme pryč od kamarádů, pryč z místa, kde jsem si konečně zvykla a přizpůsobila se.Řekla jsem, že nikam nejdu. Okamžitě začali vyhrožovat, že mě odvedou násilím, že dostanu injekci a že mě přivážou atd atd. Takhle se totiž jedná s někým, kdo je tak zranitelný, že skončil na psychiatrii...úplně mi hrklo v bedně. Seděla jsem venku a klepala se tam v slzách a nebyla schopná mluvit. Přijela mamka, totálně naštvaná a chtěla hned mluvit s primářem. Dál si to moc nepamatuju, ale vím, že jsem ten den jela domů. Vzala jsme si léky a usnula jsem.. Další den jsem byla doma na propůstce a spala.Den poté jsem se vypravila na dětské oddělení, ovšem s jednou velkou výsadou. Máma chtěla žalovat nemocni o dva miliony a podat žalobu na sestry, co mě tak zřídily a ještě pomluvily...Takže jsme dny měla trávit na dětském oddělení a večer na noc jít domů pod podmíkou, že každý den na sedmou zase přijdu a že budu brát léky jak mám. 

Pokračování příště

+23

Zajímavosti

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 26.06.2017   |   Zobrazeno: 824x