HryProDivky.cz
Funny historky a příběhy
Rebelka a kámoši
Takže řekla jsem si ,, nudím se tak proč nezačít psát povídku?'' No a je to tady. Nemám tucha kolik bude mít dílů ani jestli ji vůbec dopíšu, ale je to respektive pro odreagování. Díly budou trochu delší takže kdo nerad čte dlouhé povídky............. tak to radši nečtěte :D
Kapitola 1. Já mrzout
Už se schylovalo k večeru a já se svým chraplákem, červeným nosem a nepříjemně polomastnými černými vlasy seděla na gauči a nevšímala si zvuků sniperky z bráchova kompu ( nojo zapálenej hráč jehož sbírka her mi zabírá polovinu pokoje, protože milost pán potřebuje místo na vytváření své smyšlené a úspěšné kariéry.... Úplné fantasmagória ). Ale copak já... dítě ze kterýho matce vystoupaj vžycky všechny žíly ( i ty které nemá ) na čele, má právo na trochu prostoru?
Samozřejmě že ne, jelikož už od pradávna se sourozenci dělí na za A) na ty hajzlíky s nevinným kukučem a za B) na ty normální co všechno schytaj.
Jenom v naší rodině platí takový pitomý pravidlo, že za všechno může ten mladší.
Jediná místnost v tomhle tom cvokhausu, kde jsem mohla mít klid byla koupelna... celkem smutný, když útočištěm každýho teenegera by měl bejt jeho pokoj.
Akorát v mém uvažování jak je život nefér, zazněla velice známá znělka.
Simpsooooooon! Nojo na Simpsonovi není člověk nikdy starej... vlastně celkově na animáče.
,, Reno, nechceš to zlumit!?'' zaječela na mě mamka z kuchyně.( Máma nebyla špatná, jenom trochu mrzutá, když se špatně vyspala... asi by si měla koupit novou postel, protože poslední dobou spala asi hodně blbě. I když nedivím se jí... u ucha ji celé noci řvou v postýlkách dvojčata Thomas a Rendy, k tomu ještě otec se svým inteligentním nápadem hrát v pět ráno na elektrickou kytaru... bohužel ne fiktivní a já zatvzelej bručoun s černým hárem a nakonec s přiblblými připomínkami bráchy Dannyho, kterej by si mohl najít normální kámoše... život je prostě svině ).
,, Jo furt!'' Zabručela jsem, jelikož jsem věděla, že pravý důvod proč jsem to měla ztlumit byl, že Simpsonovi ve filmu jsem viděla minulou sobotu, pak dva dny před tím a před tím a před tím... ( no a co já ji taky nekecám do těch jejich třítisícedílných seriálů, kde víte i po roku nedívání se o co jde ).
,, Jdu do koupelny, chceš něco?'' Optala jsem se mrzutě mamky.
,, No mohla bys nechat nějakou vodu, ať se taky máme v čem koupat.'' Odpověděla surově matka ( to jen proto, že na týden pozastavili její oblíbený třitisícedílný seriál ).
,, Hmm.'' Navíc jsem se opravdu nezmohla.
Být nemocná má vlastně jednu výhodu. Můžete si napustit vřící vodu, lehnout si a číst si ( a mít vedle sebe roli toaleťáku na smrkání ) a je vám úplně jedno, že jste červení jak rajče... a skoro uvaření. A ještě lepší to je, když nejste mnou a nerozmočíte si knížku ve vodě... nebyl by to takový problém, kdyby nebyla z knihovny.
Jo mimochodem jak jsem zmiňovala, že jsem zatvrzelej bručoun, pravděpodobně jsem zapomněla dodat, že jsem taky výkonná továrna na průšvihy. Mám chvílemi pocit, že bych si měla založit firmu: Rena průsery s.r.o. jede dvacet čtyři hodin denně bez přestávky dokonce i přes prázdniny víkendy i svátky.
I když celej můj život byl jeden velký průšvih... člověk si zvykne. Je to jako vzbudit se a vědět, že se něco stane... jediné, co jste nevěděli bylo :
- Kde se to stane
- Kdy
- A proč
Jednoduše vám bylo jenom jasné, že se NĚCO stane. No jo satan to tak chtěl, tak ať jest jeho vůle ďábelská.
Když jsem vylezla z vany, ( samozřejmě nedobrovolně ) zjistila jsem, že jsem jen tak náhodou ztratila pěkné dvě hodiny ( hodinu a půl tím, že jsem lovila rozmočené listy knihy ve vodě ).
Zrovna mi začal hulákat mobil přes celej tento cvokhaus. Moje vyzvánění byla jediná věc, která dokázala zaručeně přezvučet tento barák ( a bráchův kompl ).
,, Kdo ti volá v deset večer?!!'' Zařvala mamka, když jsem zvedla hovor.
,, Ale nikdo.'' Odpověděla jsem a automaticky se jenom obalená ručníkem přesunula do pokoje.
Volala Abby... no nebo jak jsme ji všichni nazývali Brejloun. Proč brejloun? No, aby patnáctileté dítě nosilo stoleté Potterovské brýle ( které vypadaly úplně stejně jako ty, ve kterých minulé léto umřela má praprababička ) to by muselo bejt na hlavu. Vlastně Brejl... - Abby vypadala jako klasický šprt, kromě toho, že neměla rovnátka. Ale měla zrzavé vlasy, jenž byly neustále sepnuty do dvou zapletených copů, babičkovské brejle a ručně štrikované svetry, které byly Abby čirou náhodou až po kolena. No... opak je pravdou, tak tupého člověka jako je Abby jste ještě neviděli. Sice se s ní povídá celkem slušně na úrovni, ale jakej člověk může říct, že fotosyntéza je nový druh savce?
,, Ahoj Reno.'' Pozdravila mě Abby mile.
,, Nazdar Abb.'' Odpověděla jsem trochu mrzutě.
,, Co se děje, slyším reklamu na zubní pastu a ... Rolling Stones s ele kytarou????'' Zeptala se Abb.
,, Toho si nevšímej. Hej nechceš chvilku ven, tady je to šílený a hlučný.'' Vyzvala jsem ji v naději, že se tentokrát nevymluví na svého jednovokýho králíka Sandie.
,, Vždyť je tam pod nulou!!'' Ohradila se Abb.
,, Šak svetrů máš dost... Ne?'' Vytáhla jsem ze sebe a trochu se u toho zazubila.
,, Za pět minut u houpaček jestli tam nebudeš, obracím to a jdu zpátky.'' Zabručela Abb do telefonu a zavěsila.
Na chvíli jsem opravdu uvěřila, že jsem se sama od sebe usmála... ale já na takové věci nevěřím. Navlíkla jsem na sebe potrhané džíny ( samozřejmě proč si nevzít skoro celé potrhané džíny do mínus čtyř stupňů ), černou mikinu s logem Iron Maiden, kanady a vyrazila jsem. Nahrnula jsem si své černé vlasy do obličeje a cestou ještě vzala zásobu kapesníků.
Když jsem dorazila na místo, Abb tam ještě nebyla. Tak jsem si sedla na zamrzlou houpačku a čekala.
,, Nazdar koho to nevidím? Černovlasýho rebela, co zamrznul na houpačce?''
Otočila jsem se, kdo na mě volal. Byl to Jason ( Fireson ) a jeho blbý pošťuchování, ale jinak to byl dobrej kámoš.
,, No nazdar, nechceš tu zamrzat se mnou, přimrzat k houpačce sama je nuda.'' Pousmála jsem se lehce na pár vteřin a pak odvrátila pohled od Jasona. Po chvilce se ke mně přivalil celý obalený zimní bundou. Lenivě sedl na houpačku vedle mě a připitoměle se na mě podíval.
,, Problém?'' Zahuhlala jsem.
,, Začínáš měnit barvy.'' Pousmál se Jason.
Měl pravdu, byla jsem celá modrá, kdo by se divil, když mě vítr šlehal do obličeje a zbytku těla.
Z ničeho nic na mých zádech přistála cizí bunda.
,, Vypadáš zmrzle.'' Zazubil se lehce Jason.
,, Ale s takovou dopadneš jako já, nemocnej a přimrzlej k houpačce.'' Snažila jsem se o dráždivou připomínku k tomuhle však velmi milému gestu.
,, Já poslední dobou dělám i větší blbosti.'' Usmál se Jason a ještě po chvíli dodal...
,, Hej není to Brejloun?''
,, Jo je, proto tu mrznu.'' Odvětila jsem rozklepaně ( zimou ).
,, Na... díky za bundu'' Poděkovala jsem.
,, Jo jo nemáš za co, zatím zdar.'' Řekl Fireson a odešel.
Byla jsem na Abb naštvaná, to já jsem měla být ta, kdo přijde pozdě a místo toho jsem tu seděla nemocná a s beznadějí, že se ještě někdy od tý blbý houpačky odlepím.
,, Jdeš pozdě.'' Zahuhlala jsem svým chraplákem.
,, Jo sorry nemohla jsem najít bundu. Hej nebyl to Fireson?'' Snažila se Abby změnit ( úplně nenápadně ) téma.
,, Hej neměň téma.'' Odpověděla jsem mrzoutsky.
Chvíli jsme si povídali a nakonec jsme usoudili, že je už opravdu zima. Doprovodila jsem Abb na začátek Levákovi ulice, otočila se na patě a šla domů.
První co po návratu nastalo, bylo matčino nekonečné kázání, které dokázalo přehlušit jenom bráchovo ječení na spoluhráče. Když kázání skončilo, vyšla jsem po schodech do výšin, kde nejsou obyčejní smrtelníci a práskla dveřmi ( které jsem mimochodem tímto vyhodila z pantů... ,, super'' ). Pomalu jsem se začínala vysvlékat, až jsem byla jenom ve spodním prádle. Potom jsem se na sebe podívala do zrdcadla. Nebezpečně jsem se blížila k anorexii. Velké erbegy ( všichni víme o čem mluvím ), tenké ruce a nohy ( nedalo se tomu říkat ,, ruce a nohy'' , ale ručičky a nožičky ), výrazně vystrčené klíční kosti, břicho nevypadalo moc podviživeně..... i když, žebra se mi rýsovat nemusely.
Nebylo to tak, že bych nechtěla přibrat, ale zkuste si přibrat v rodině, kde pokud nejste rychlý, tak se na vás nedostane ani kůstka.... Protože váš starší brácha toho spořádá jak bagr ještě dřív, než jídlo doputuje na stůl ( a ani nepřibere, hajzlík jeden ). Mohl by se krotit, jelikož o mé nezdravé podvýživě ví. Jenomže jediná možnost, jak se najíst je všechno si schovat ( kdyby samozřejmě nebylo bráchova stupidního psa, kterej mu všechno jídlo najde a přinese ).
Švihla jsem s sebou na postel a snažila se ( i se svým mrzoutským výrazem ) zhasnout lampu. Místo toho se mi do ruky dostala fotka, jak tříleté já padá ze stromu. Nojo normální otec, když vidí padat své dítě, pokusí se ho aspoň chytit, ale ten můj musel vytáhnout foťák a vyfotit to. Pravděpodobně se mu zrovna honilo hlavou tohle: ,, Hmm moje dítě padá ze stromu, to bude super fotka, to musím vyfotit.''
Rozhodně bych si nestěžovala....... kdyby mě potom chytil.
Po namáhavém vzpomínání na mé ,, úžasné'' dětství jsem konečně zhasla a šla spát, abych se mohla vzbudit do dalšího ,, fantastického'' dne plného průšvihů, dementních obličejů ostatních a mé mrzuté vychrtlosti.
