Příběhy, články, recenze

Veronis, život italské vlkodlačice..5. kapitola

  Veronis se v posteli převracela. Polštář si přidržela u ucha. Asi po dvou minutách toho měla plné zuby, vztekle odhodila polštář a vstala z postele. Bušení bylo silnější, div nerozrazilo dveře.

,,Nójó, už jdu!'' křičela.

  Byla celá rozcuchaná a ospalá. Když otevřela, unaveně padla na otevřené dveře, který naštěstí držela. Ve dveřích stálo několik starších mužů v napudrovaných parukách a krajkách.

,,O co jde?! Daně jsem zaplatila, tak proč takhle po ránu budíte slušný lidi?!'' měla otrávený hlas.

,,Ticho! Vy jste Veronis?'' promluvil nejstarší z nich v černém obleku.

,,Ne, jsem královna Stefanie...no jasně že jsem Veronis! O co jde?!'' na její drzost nikdo z nich nereagoval.

,,Jsme ministři od královny Stefanie a dostalo se k ní, že jste zachránila život šlechtici.''

,,No to jsem sice udělala, ale ani poděkování se mi nedostalo, takže co může po mně chtít královna?!''

,,Cení si vaší odvahy, chce abychom vás přivedli ke dvoru, chce aby jste žila s ní v zámku.'' když to na Veronis vybalili, zůstala jí pusa otevřená dokořán a vyvalené oči...tudíž vypadala jako leklá ryba.

,,No že královna chce...ale co když já nechci?!''

,,Berte to jako příkaz!''

,,Od včerejška jsem zanevřela na šlechtu, zklamala jsem se v ní. Nikam nejdu! I když to nařizuje sama královna!'' byla opřená o futra a měla založené ruce.

,,Když nepůjdete po dobrém, půjdete po zlém!'' 

,,Jéžiš nójó...tak momento...za chvíli jsem hotová!'' protočila oči.

  Vevnitř si zkusila vzít na sebe to nejlepší co našla...jenže ona měla jenom ty svoje hnědé otrhané šaty a hnědou kápi. Uklidila v chalupě, nasadila si kápi a z podlahy vytáhla zavinovačku s prstenem. Otočila se do sednice, vylezla z chalupy. Několik metrů před ní stál bordový kočár zdobený zlatem a tažený dvěma bílými oři. To snad není možný! Buď za záchranu dostanu vynadáno nebo dostávám moc chvály! Říkala si Veronis v duchu, podle toho vypadal i její výraz. Jeden z lokajů otevřel dveře do kočáru, ostatní muži dali Veronis přednost. Něco jí na tom nesedělo, ale oni měli docela přátelské tváře. Sedla si do kočáru, uvnitř bylo sametové potažení sedaček světle hnědé, na dotek příjemné a sedačky byly pohodlné. Ostatní muži se posadili do kočáru k ní.

  Cestou od nich Veronis odvracela pohledy, cítila jak se na ní někdo z nich dívá, bylo jí to nepříjemný. V rukou pevně tiskla zavinovačku, nikdo z nich nevěděl co drží. Koukala se chvílema z okna, jeli jiným městem...jiným než byla Verona. To město bylo zničené, špinavé, lidé byli velmi chudě oblečení, měli na sobě něco podobnýho jako Veronis (jenže ta žila v ''divočině''). Byli špinaví a seděli zkroucení v rohu, vypadali zoufale, byli hodně pohublí a měli propadlé tváře. A když Veronis viděla děti, nahrnulo jí to slzy do očí.

,,Zastavte!'' vykoukla z okna a zakřičela na kočího. Ten v tu chvíli zastavil.

  Veronis se nenávistně podívala na toho nejstaršího.

,,Co se stalo?'' nejspíš dělal, že o ničem neví.

,,Co to má jako znamenat?!''

,,Co přesně?'' 

,,Madonna mia! Co je to za město?!''

,,Nejchudší město v Itálii, toho si nevšímejte.''  Veronis překvapilo jak je klidný.

,,Jak si toho nemám všímat?! Proč jim nepomůžete?!''

,,Není to přece naší povinností.'' tohle už Veronis dorazilo. Vstala, otevřela dveře od  kočáru a vystoupila. Mířila zpátky k vesnici, najednou ji někdo chytl za paži, z kočáru vystoupil ten nejstarší.

,,Nikam nesmíte, máme vás dopravit ke královně Stefanii.!'' pak ji táhl zpátky ke kočáru. Veronis se vzpírala, ale věděla že jim neunikne. Tak se znechuceně a otráveně zase posadila a založila ruce. Byla hodně naštvaná a takhle se tvářila celou cestu...

  E. J.

Pokračování...6. kapitola

+7

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 31.08.2015   |   Zobrazeno: 538x