Příběhy, články, recenze

Bez křídel..14. kapitola

  Ráno jsem se probudil a u mojí postele seděla Gabriela. Tep se mi zrychlil, jakmile jsem spatřil její hnědé oči. Opět se smály a já moje se s nimi smály taky. Viděl jsem její úsměv na tváři, byl nádherný. Přál jsem si aby její úsměv nikdy nezmizel, přál jsem si aby se její oči nepřestaly smát. Když jsem se jí díval do její andělské tváře, nevěděl jsem ani kolik je hodin, jestli prší nebo svítí Slunce. Měl jsem oči jenom pro ní, měl jsem hroznou radost, že mě neopustila, že neodešla...že se vrátila. Jenže mě zarazila jediná věc...neměla na sobě, to oblečení, ve kterém odešla, ale ty bílé šaty ve kterých jsem ji našel. Vypadala jako anděl, dlouhé hnědé vlasy se jí kroutily přes celá záda, pár lokýnek jí spadalo do snědé tváře. Držela mě za ruku, v tu chvíli jsem byl tak šťastný, že je u mě. Posadil jsem se, abych viděl její krásný úsměv ještě víc. Gabriela mi nic neříkala, jen se na mě usmívala. V jejích očích byli opět vidět radost a optimismus, tak jako jsem ji poznal. Sice se ze začátku neusmívala, trpěla protože přišla o křídla. Ale nedivil bych se, kdyby mi lhala i v tom, že jí bylo líto těch křídel. Očividně asi ne, když si je spálila. Ale to je teď jedno, chci se věnovat jejímu úsměvu a radosti ve tváři, protože si myslím, že to zase dlouho neuvidím. Třeba si jenom potřebovala provětrat hlavu, popřemýšlet, potřebovala prostě být sama, a já to chápu. Třeba to, co jsem ''plácnul'' nebylo jen tak obyčejný, pro mě třeba jo ale pro Gabrielu ta ''jedna možnost''  třeba znamenala něco vážnýho. Ale co, jsem rád, že si pročistila hlavu a že je zase zpátky. 

  Pak jsem se podíval za ní a vytřeštil jsem oči. Přes celá záda se jí rozprostírala světle krémově bílá křídla. Gabriela místo toho, aby se starala, proč nebo čeho jsem se tak lekl, se na mě dívala pořád stejným pohledem. Asi už je šťastná, třeba při ''procházce'' našla sílu, která jí vrátila křídla a přišla se se mnou rozloučit. Jelikož byla anděl, asi mi hleděla do mysli, věděla, že mám její úsměv rád. Jenže já jí to ještě neřekl...ne to s tím úsměvem, ale něco jinýho. Něco, o čem neví vůbec nikdo, něco, co si odmítám přiznat. Jenže pravda je taková, že ano. Jestli jí to neřeknu hned, tak mě nadobro opustí.

  Gabriela vstala ze země, pořád držela mou ruku. Díval jsem se na ní smutnýma očima, které se mi zalily slzami. Pomyšlení, že už jí nikdy neuvidím, mě hnalo k šílenství. Držel jsem její ruku pevně, ona se na mě dívala, věděla, co tuším. A podle jejího pohnuti očima na naše spojené ruce, jsem se nemýlil. Opravdu chce odejít. Ale já jí nepustím! Bez ní nedokážu být. Držel jsem její ruku, jak nejpevněji jsem mohl. Její ruka už rudla, ale Gabriela rukou ani necukala, ani nevydala žádný bolestivý zaúpění. Kdyby jenom to, ale ona svou tváří vůbec nepohnula. Ani svou druhou rukou nechytla tu mojí aby se jí snažila dát pryč. O nic se nesnažila. Měl jsem pocit, že vůbec nic necítí, žádnou bolest. Znovu jsem se podíval na její tvář, její radostný pohled zmizel, opět z její tváře sršel chlad. Měl jsem pocit, jako by neměla cit žádný, ani uvnitř sebe. 

  Z mého sevření její ruka jakoby vyplula. Zarudlý obtisk mých prstů zmizel. Gabriela zavřela oči a přímo před mýma očima se rozplynula v bílou záři, která se nenápadně vytratila z mého pokoje....

  E. J.

Pokračování...15. kapitola 

+6

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 05.08.2015   |   Zobrazeno: 534x