Veronis, život italské vlkodlačice..6. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Cesta kočárem byla snad věčná, stejně tak i Veronisin pohled. Nedalo se na to věčně dívat, její oči byly plné nenávisti...no, u koho ne...kdyby viděl hladovějící lid a napudrovance, kterým to je jedno. Kdyby Veronis mohla, přeměnila by se ve vlkodlaka a všechny ty hajzly pozabíjela a lidem by pomohla. Jenže nemůže, prozradila by se její identita a ona by se ocitla tváří v tvář smrti! Tímhle by si vůbec nepomohla, a už vůbec ne lidem. Zkusí zatlačit na královnu, snad by jí vyslyšela. To je ono! Už ví jakou chce odměnu za to, že zachránila život jednomu z nich (namyšleného, krutého, bezohledného a ctižádostivého nafoukance), bude chtít po ní, aby pomohla této vesnici. Jestli to neudělá ona...tak teprve uvidí s kým má tu čest!

Tohle všechno se líhlo ve Veronisině hlavě, toto všechno byly její myšlenky. Nechce nikomu ublížit, chce jít po dobrém. Ale jestli to nepůjde...půjde na to po zlém, a to velmi nehezkým způsobem. Nebo může prodat ten diamantový prsten a za ty peníze koupit aspoň lidem dostatek jídla na příští dny a postupně jim pomáhat, aby patřili mezi ostatní venkovany.

Veronis konečně odvrátila pohled od okna, podívala se na toho nejstaršího (měl největší napudrovanou paruku...asi byl ve vládě něco víc). Měl velmi vrásčitý obličej a byl pohublý. Přivřela oči, pak zase pohled odvrátila. Opřela si hlavu o stěnu kočáru, nemyslela na matku, ale na lidi. Tohle jí vážně dostalo... jak se může takhle někdo k lidem chovat?! Copak ti napudrovanci nebyli taky obyčejní lidé? V této generaci možná ne, ale co jejich předkové? Taky to byli jenom lidi, než něčeho dosáhli...a bída to fakt nebyla. Lidé zbytečně umírají...to je jako u královny Marie Antoinetty ,,Ať jedí koláče, když nemají na chleba!'' . To je hrozná představa, šlechtici si pijí čokoládu, cpou se dorty, nosí na sobě drahé šperky z diamantů a perel, paruky si vyrábějí z lidských vlasů, nosí na sobě drahé oděvy, stříkají na sebe drahé parfémy, přepudrovávají se, pořádají různé plesy, zábavy. A to všechno mají z daní chudých lidí...baví se na jejich účet! Proto taky Veronis zanevřela na šlechtu. Pokud s tím královna Stefanie (prý je velmi milá, spravedlivá a docela moudrá...to asi těžko, když jedna vesnice je na tom tak jak je) něco neudělá...Veronis zanevře na šlechtu úplně! Bude se proti nim vzbouřit!

Veronis zaťala pěst a nehty projížděla po sametové sedačce, ale takovou silou, že se na ní objevovaly škrábance. Všiml si toho ten nejstarší a vykřikl.

,,Ne! Co to děláte?! Tento samet se těžko shání!'' vypadal zoufale.

,,Madonna mia! Takových kočárů máte několik tuctů, pokud vim! To, že vám tady udělám škrábance do podělaný sedačky v kočáře, to vám vadí! Ale že támhle lid hladoví, to je vám jedno!'' Veronis zaťala pěsti do sedačky ještě víc. Pak ji ten, který seděl vedle ní, chytil za zápěstí a pevně ho mačkal. Veronis věděla, že se jí nic nestane, ale musela předstírat bolest, aby ji z něčeho nepodezřívali. Vykřikla ''bolestí'', pustil její zápěstí a ona nechala sedačku. Opřela se a dívala se dál z okna, měla větší vztek než předtím.

Kočár dorazil do Benátek. Nikdy v nich Veronis nebyla, když vystupovali, lokaj jí chtěl podat ruku. Jenže ona ucukla a z kočáru vystoupila sama. Byla uchvácena, nikdy tak krásné město neviděla.

,,Slečinko, musíme vás dovést ke královně.'' prohlásil nejstarší.

Dovedli jí až k jednomu kanálu, kde už čekala královská loďka. Snažili se být za gentlemany a pouštěli Veronis jako první, to na ni ale dojem neudělalo, spíš byla z jejich móresů znechucená. Když všichni nastoupili do loďky, převozník je vezl až k paláci. Veronis si cestou prohlížela skvosty Benátek.

Převozník je zavezl k mostu a vzadu už byl vidět nádherný palác. Veronis (jak jinak) znechuceně vylezla z loďky jako první. Počkala si na ostatní. Celé místo ozařovalo Slunce, byla to nádhera. Šli bílou cestou, kolem rostly oleandry a rododendrony. Občas se objevil i ibišek. V zahradách byly fontány. Cesta vedla přímo ke vchodu do paláce. Dveře byly čistě bílé a prosklené.

Když vešli dovnitř, Veronis si připadala divně, jak byla oblečená. Stála na úžasné lesklé mramorované podlaze. Do síně přišel správce.

,,Račte si přát?'' zdvořile se uklonil a Veronis z toho bylo na zvracení.

,,Oznamte prosím královně, že už jsem jí přivedli...ona bude vědět koho.'' prohlásil nejstarší. Veronis na to jen protočila oči. Správce se otočil a šel za královnou.

E. J.

Pokračování...7. kapitola