Siréna od moře Mrtvých..4. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Deatherie se následujícího večera mimořádně procházela po pláži. Byla oděná ve svém slabém bílém rouchu a své štíhlé nohy ponořovala do písku. Bílé šaty a černé vlasy měla už úplně suché. Vypadala jako normální dívka, která si vyšla nadýchat se mořského vzduchu. Vypadala tak nevinně. Vzhledem k tomu, jak vypadala ve své pravé podobě, kůži měla narůžovělou a oči se hodně podobaly lidským.

Deatherie milovala svou moc a neporazitelnost. Nikdo jí nikdy neunikl. Ani jedinkrát. To, jak se zdálo, že jí tenkrát Margaret málem unikla, zabránil jí v tom vrch Prokletých. A hlavně, kdo jí uniká, toho zradí i les, kterým se každý prokličkuje až k vrchu. Nikdy nenastal případ, že by dotyčného les zavedl někam jinam. A to se právě stalo pro Deatherii druhým místem, kam štvala svojí oběť, a taky to bylo zároveň záložní místo, jak mohla svou oběť dostat. Zjednodušeně jejími slovy Nechceš poznat chuť moře? Tvé uši poznají křik a tvé tělo útesy.

Oběť měla skoro na vybranou - buď se jí vydá, jak si pro ní přijde, či ji její zbytečný útěk zavede až na útesy. Jak už bylo řečeno, nikdo jí nikdy neunikl. Každý útěk byl marný, každičký volání o pomoc bylo marné, každý křik, každé slovo - nikdo se smrti nevyhnul, alespoň od té doby, co překročil hranici, a navštívil bílou pláž moře Mrtvých. Nikdy se nestalo to, jako s relikviemi smrti, že by nějaká oběť měla něco, pomocí čeho by Smrti unikla. Všichni byli ztracení. I jejich duše, které zůstaly pod hladinou moře Mrtvých. Dle tvrzení a legendy, měly jednoho dne duše z moře povstat, ale trvalo to již celou věčnost. Už ani lidé té legendě nevěřili. Ale stačila by jen jedna důvěra, a ta přeci jenom v někom byla.

Nebyl to sice člověk, ale stačilo, aby ten dotyčný Deatherii znal, Stejně jako její osud, který se má jednoho dne projevit. Každý si svůj osud píše sám. Tomu Deatherie vždy věřila, a také to byl její další argument. Nikdy nevěřila, že byl její osud předurčen. Deatherie věřila jen v jednu, ale příliš povrchní a primitivní věc - že byla zrozena proto, aby zabíjela. Zbabělost v ní vždy byla. Každý, kdo si myslí, že je nejsilnější a nejmocnější, kdo s chutí zabíjí a šíří strach kolem sebe, ten se vždy na pokraji porážky projeví jako největší zbabělec ze všech. A nakonec se zjistí, že byl nejslabší a nejvíc bezmocný ze všech, a strach měl jen on. Je možné, že se tohle jednou stane Deatherii? Deatherie byla i tak naivní, že si myslela, že je neporazitelná. Ale to věděla jen ona (a lidé). Existovala pouze jedna bytost, která věděla, že není neporazitelná.

Deatherie si libovala ve své volnosti. Pravda je ta, že si konečně přiznala, že přeci jen jí její ledové srdce zmrazil jeden zatracený smrtelník. Ale že by jí to nějak zvlášť trápilo, to se říct nedá, naopak si myslela, že se jí v tu chvíli stalo to nejlepší co kdy mohlo, a nad svou myšlenkou se usmála. Aspoň se jí dodala síla a touha zabíjet. Nikdy se jí to nemohlo vymstít.

V den svého stvoření pobývala v podsvětí pod vrchem Prokletých. Pod vrchem Prokletých vládla velká temnota, a kdykoliv vodami podsvětí proplouvalo ''dítě temnoty'', podél kamenů a útesů se rozhořel oheň, aby nahodil více zlou atmosféru pro její uctívače. Deatherie pobývala přímo ve vodě, nikoliv na kameni, jen málokdy se stalo, že by se o něj více opírala. Věřila, že každý z kamenů je pomníkem za mrtvé bytosti temnoty. Proto taky na žádný nesedala, bylo by to stejně špatné, jako kdyby si člověk sedl na náhrobní kámen na hřbitově a jen tak tam prostě seděl. Podle Deatherie jsou lidé špinavé svinstvo, nemohla jejich pach ani cítit. A to byl její další důvod zabíjet - nenávist k lidem, i když byla de facto bezdůvodná. Ale odjakživa sirény či mořské panny neměly rády lidi, protože lovili a jedli ryby. Ale kvůli tomu je Deatherie vůbec nenáviděla, našla si spoustu jiných důvodů.

Když se posadila na kámen na pláži, pažemi se opřela a své dlouhé štíhlé nohy měla natažené a překřížené. Lehký vánek se jí opíral do dlouhých černých vlasů a rozfukoval jí je do stran. Zavřela oči, doslova si ten pocit vychutnávala. Poprvé měla uvnitř sebe pocit, že je trošku jiná než bezcitný zabiják. Ale přes takovou zlobu uvnitř sebe se to těžko projevilo. Pak uslyšela ve vánku tiché sténání a šepotání...

E. J.

Pokračování...5. kapitola