Siréna od moře Mrtvých..2. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Deatherie trpěla (dalo by se říct) hlady. Hladověla po nešťastných a zlomených tvářích utrápených lidí. Měla touhu stáhnout zase člověka pod vodu a zakousnout se do něj, zatímco by jej slaná voda ''dochucovala''. Už léta ''za ní'' nikdo nepřišel. Moře Mrtvých bylo prokleté místo a Deatherie byla prokletá bytost, která v něm byla podvědomě spoutána.

Většinu svého času si zkracovala (i když beznadějně) číháním na svou kořist na svém kameni na kraji vchodu do její jeskyně. Mohla se jen posmutněle dívat na překvapivě tiché moře, na němž se hodně dlouho od její poslední vraždy neobjevil ani koráb. Už ani racci kolem nepoletovali. Možná to bylo taky hlavně tím, že je v samém hladu, zoufalství a samoty Deatherie spořádala do posledního. Ale to už bylo asi tak před rokem. Nějakou dobu se také musela proti své vůli živit mrtvolami. Neměla ráda jejich zápach, i když se v moři trošku omýval. Jednalo se hlavně o láskou zhrzené sebevrahy, hledající útěchu na vrchu Prokletých. Na těch si samozřejmě Deatherie pochutnávala nejvíc. A oběti vraždy se tady objevovaly velmi, velmi zřídka. Kromě toho zápachu, neměla ráda ani jejich chuť. Maso mrtvol neuspokojovalo chutě na jejím jazýčku.

Nastražila uši a zorničky se jí roztáhly. Uslyšela podivné zvuky, které nebyly podobné zvukům z okolí. Zvedla hlavu, kterou měla volně položenou na svém kameni. Pokrčila paže, které měla před sebou natažené a dlaně volně visely z kamene. Dlaněmi se zapřela o kámen a zvedala horní půlku svého bledého těla. Dolní část měla ponořenou až po pas ve vodě, dalo by se říct, že celé její tělo prostě jen leželo/viselo na kameni. Zbytek těla zvedla a posadila se na kámen. Její dlouhé černé vlasy byly (až na konečky) téměř suché.

Zaposlouchala se znova, i její zorničky se znova roztáhly. To co slyšela, byly lidské hlasy. Nemohla uvěřit svým uším. Tak přeci jen ''za ní'' někdo přišel. Na její časem strhané tváři se objevil ten její klasický spiklenecký úsměv, vrátila se zase do normálu, jak vypadala dřív - plná energie a odhodlání. Stará Deatherie byla zpátky, už z ní byla zase ta zákeřná a sadistická siréna. Odrazila se pažemi od kamene a skočila do moře. Vynořila půlku hlavy a plavala kolem útesů, na její bledé tváři se dokonale vyjímaly její tmavě modrozelené oči. Vypadala jako aligátor v močálu. Možná tak působil dojem díky velmi husté mlze, která se snášela nad mořem a jeho okolím, objevila se tam za brzkého rána. Deatherie byla přímo pod vrchem Prokletých a vyhlížela svou novou kořist.

Jemně našedlá písečná pláž byla od mlhy navlhlá a po celé části moře Mrtvých se lehce klikatila do písmene S.Pro někoho to mohlo pouze znamenat, že se jedná o takový tvar pláže, nic víc. Pro některé příliš ustrašené to mohlo znamenat nějaké znamení, např. mohlo to znamenat jako tvar obrovského hada, nebo počáteční písmeno ze slova 'siréna'. Ale to bylo pro ty příliš pověrčivé. Deatherie se blížila ke břehu, a pak uviděla svou kořist - dvě děti + jedná starší dívka, věk odhadující na 15 - 16 let. Pro Deatherii ideální věk. Určitě už někoho má, pomyslela si. Co kdybychom pro změnu zlomili srdíčko jejímu milému? Toto jí činilo naprosto šťastnou, zase byla ve svém živlu. Zaplula zpátky do moře a pod hladinou plavala pryč od útesů k holé části moře, kde byl maximálně jeden obrovský balvan, kam kdysi nalákala posledního mladíka, kterého zabila přímo před jeho milou. Byla za ním schovaná, jako v tu noc.

Svým ocasem šplouchala ve vodě, přitom vykukovala zpod kamene. Snažila se přilákat na sebe pozornost. Zpočátku se jí to nedařilo, protože její šplouchání zanikalo v šumění mořských vln, i když po ránu bylo moře tiché. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než použít svou vábničku. Na děti s dívkou viděla dokonale, takže i oni mohli vidět jí, i když měla Deatherie lepší zrak než oni. Začala zpívat.

Trojice hned zpozorněla. Zpočátku Deatherie použila krátký zpěv, na pozornost to trochu vyhovovalo, akorát to chtělo, aby to trvalo déle. Začala zpívat znova. Dívka se rozhlížela všude kolem, ten krásný zpěv se rozléhal po celém pobřeží, tudíž nevěděla odkud vychází. A právě to jí děsilo, věděla, že je zakázáno sem chodit, sama byla na sebe naštvaná, že sem ty děti vzala.

,,Děti, jdeme.'' nedůvěřivě se podívala na moře.

,,Ale proč?'' podívala se na ní malá holčička svýma modrýma očima zpod panenkovských kaštanově hnědých kučer.

,,Protože jsem to řekla.'' popadla jak jí, tak i o rok staršího chlapečka za ruce a chtěla je odvést pryč. Když v tom, když se naposledy holčička otočila na moře, zastavila se.

,,Hele, Nori.'' zatahala ji za ruku.

,,Co je Annie?'' otočila se stejným směrem co ona. Chlapeček celou tu dobu měl jen spadlou čelist.

Deatherie měla složené ruce na kameni a byly jí vidět pouze ramena. Dívka trošku tušila, co je Deatherie zač, pevně držela děti za ruce.

,,Nori, co...to..'' chlapeček koktal.

,,Pst, Harry,'' zašeptala ,,Radši to nechtěj vědět.''

Deatherie se zapřela rukama o balvan a zvedala se na něj, Nori a děti couvli. Šupinatý ocas hodila dopředu. Harrymu spadla brada ještě víc, Annie tentokrát taky. Jen Nori zůstala v neutrálním výrazu. Deatherie se pořád usmívala, vypadala celkem přátelsky (pro děti).

,,Povězte, děti,'' promluvila na ně svým hlubším hlasem ,,Viděli jste někdy...mořskou pannu?'' máchala šupinatým ocasem a přitom se stále usmívala. Annie se rozzářila tvář a táhla Nori směrem k moři. Ale Nori, která měla větší sílu než pětiletá Annie, přitáhla jí zpátky.

,,Jen pojďte, nebojte se. Budeme si spolu hrát na námořníky.'' zazubila se.

,,Nikam nepůjdou!'' schovávala je za záda. Deatherii trošičku pominul úsměv, ale to použila jako kamufláž.

,,Ale...taková mlaďounká a nevinná. Máš jistě velkou zodpovědnost za své sourozence, že?'' zamrkala na ní.

,,Ano, to mám!'' stále je schovávala za zády.

,,Taky jsi byla dítě, nemám pravdu?'' na tohle Nori na mikrovteřinu uhnula pohledem ,,Tak těm dětem taky dopřej trošičku radosti.''

,,Nikam nepůjdou!'' trvala na svém.

,,Nepůjdete po dobrém?'' předklonila se. Nori neodpověděla ,,Tak půjdete po zlém!!!'' vykřikla.

Při křiku jí zbělely oči a objevily se jí tesáky. Skočila do vody a rukama vylézala na břeh, odkud se její tmavá ploutev změnila na vybledlé nohy a její tělo bylo pokryto slabým bílým rouchem. Nori při pohledu na ní vykřikla tak, že se to rozléhalo po celém pobřeží. Nemohli nikam utéct, proti Deatherii neměli sebemenší šanci.

E. J.

Pokračování...3. kapitola