Příběhy, články, recenze

Siréna od moře Mrtvých..1. kapitola

  Profukoval studený vítr, na nocí ztmaveném pobřeží. Moře bylo překvapivě klidné, dnes v noci měl nastat příliv. Skaliska pod vrchem prokletých se nebezpečně klikatila a tvořila oblouky spojující se v jeskyně, jedna byla hlubší než druhá, až nebezpečně hluboké. Pronikaly až do samotného nitra vrchem prokletých. Dalo by se říct, že tvořily jakýsi tunel, kterým se dá proniknout skrz vrch a dostat ven z něj, dá se jím dostat někam, kam se nikdo nikdy nedostal. Nikdo však neměl odvahu do klikatících se kamenných oblouků vplout, aby poznal místo, které bylo pro někoho životem či smrtí.

  Ve středu, v tom samotném nitru, nacházela se menší podvodní chodba vedoucí až k temnému podsvětí, ve kterém se stvořily ty nejkrutější bytosti světa. Mnoho z nich naštěstí dlouho nepřežilo, ale žel bohu, jedna však přežila, nejkrutější bytost vůbec. Smrt druhých jí dělala dobře, zabíjela bezdůvodně, zabíjela svou krásou, vokály z jejího hrdla a nejvíc svou samotnou přítomností. Kdokoliv jí kdy spatřil, viděl ji poprvé a naposledy, protože dostat se do jejích spárů, je jako dostat se do spárů samotné Smrti. Málokdo jí dokázal uniknout. Popravdě, nikdo jí neunikl. Buď jej stáhla pod vodu a roztrhala jeho hrdlo dokud z něj nezbylo nic, nebo ho dohnala na vrch prokletých a dle vlastního způsobu a vůle jej svrhla na útesy. Nikdy se nikomu nepodařilo ji nalézt. Buď se to nikomu pouze nepodařilo, nebo na to neměl odvahu. Každého zajímalo, jak to pod vrchem prokletých vypadá, jak to vypadá v podsvětí. Nikdo jim však na tuto otázku nikdy neodpověděl. Hodně lidí si však říkalo: ,,Existuje vůbec nějaké podsvětí?''

  A tím víra v podsvětí pod vrchem prokletých zmizela a snad každý na to zapomněl. Ale jedna bytost nezapomněla žít, nezapomněla vykonávat své zlé skutky. Důvod, proč ji nikdy nikdo nenašel byl ten, že žila pod vrchem prokletých, v té nejproslulejší a nejhlubší jeskyni, protože věděla že se tam nikdo nikdy neodváží a ona bude mít klid.

  Klikatící se útesy, vrch prokletých, a pod ním prokletý záliv ve kterém se událo mnoho smrti, lidé jej změnili ze zálivu na moře a neslo si název moře Mrtvých. Nikdo na to místo nechodil, bylo to zapovězené místo, a také místo sebevrahů. I když od poslední smrti dvou mladých lidí se tam nikdo nevydal pro smrt, bytost stále číhala. Uplynulo pouze asi dvacet let a bytost byla stále stejná. Bytost byla siréna, siréna od moře Mrtvých, nebo tak ji někteří lidé věřící v nadpřirozeno nazývali. Sirény bývaly ne tolik kruté, byly to jen vábničky, co pozorovaly smrt námořníků. Ale Deatherie byla jiná siréna. Byla to ta nejkrutější siréna v dějinách lidstva, nikdo se s tak krutou sirénou nikdy nesetkal.

  Deatherie vždy číhala na kameni u vchodu do své jeskyně a vyhlížela si své oběti. Nejvíce se vyžívala v zamilovaných párech. Přilákala k sobě mladíka, zabila ho, dívce zlomila srdce a pozorovala její psychické utrpení, pak ji štvala až na vrch prokletých odkud ji svým nesnesitelným křikem, který jí rozdrásal sluch, svrhla na útesy, vrhla se za ní a prokousala se jí tak, dokud z ní nezbyla jen holá kostra. Dívkám drásala srdce a ráda se na jejich utrpení dívala. Proč? To nikdy nikdo netušil, jen snad Deatherie sama věděla, proč jí tolik těší zlomené srdce a tváře zamilovaných párů. Je snad možné, že by si někdy její kamenné, ledové a kruté srdce někoho vybralo? Každý kdo byl jednou zhrzen láskou a pak se mu nepoštěstilo, stal se z něj kus ledu. Je možné že se právě tohle stalo Deatherii? Nebo se už zrodila s neutěšitelnou touhou vraždit? Bůh ví, jestli to věděla ona sama, nebo co vůbec od života chtěla. Protože tohle bylo neumírání, žádný život. V každém případě byla jedna naděje, něco mohlo Deatherii zastavit, ale nikdy se nezjistilo co.

  E. J.

Pokračování...2. kapitola 

+7

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 29.01.2016   |   Zobrazeno: 748x