V pavučinách..18. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Dotkla se jeho čela a podívala se na mě svýma světlehnědýma očima. Moje oči byly plné slz. Podle toho jak vypadala, došlo mi, kdo to je. Zkusila jsem ji chytit za ruku.

,,Prosím...pomoz mu.''

,,Nic nezmůžu proti jedu Amazonek.''

,,Jsem tvoje neteř. Pomoz mu, prosím.''

,,Cože?''

,,Jsem Sophia, Hestiina dcera. Prosím Démétér, zachraň ho.''

,,Udělám co budu moci.'' rukama se dotýkala trávy, měla zavřené oči. Po Gregoriovi začaly šplhat kusy trávy, utírala jsem si slzy a pozorovala Démétér. Po pěti minutách se trávy odplazily, Démétér vstala. Chtěla jsem jí poděkovat, ale zmizela stejně jako Artemis a Amazonky.

Gregorio se rychle nadechl, jako by zase vdechl život. Zrychleně dýchal, měl vytřeštěné oči. Já jsem byla hrozně šťastná, že není po něm. Svůj dech uklidnil, oči mu povolily. Podíval se na mě a chytil mě za ruku, polkl.

,,To jsem už v Ráji?'' nahodil trochu ten svůj klasickej šibalskej výraz.

,,Ále prosim tě.'' uculila jsem se. Vstala jsem, pomohla jsem mu vstát. Trochu se zapotácel, chytil se stromu. Sebrala jsem ze země kopí a zavřela ho, podala jsem Gregoriovi meč. Usmál se na mě. Uhnula jsem pohledem. Jéžiš, to snad ne! Hlavně ať nerudnu!

,,No a dobrý?'' božínku, já se už zajímám o to, jak mu je. By si to mohl vzít moc osobně

,,Snad jo.''

,,Tak pojď ty válečníku.'' smála jsem se, on taky.

Přišlo mi, že je docela v pohodě. Už mi nepřišel tak nafoukanej, nadrženej a neschopnej. Po tom, co mi zachránil život tím, že chytil šíp, který proti mně vystřelila Amazonka. Naopak, mi přijde jako fajn kluk. Hňup to bude vždycky, ale už ne tak hroznej. Docela jsem si ho oblíbila. Už mi ani nevadilo, že mluvil. Za těch pár minut jsem si zvykla. A naopak se mi jeho přítomnost líbila, docela by mi chyběl, kdyby ho Démétér nezachránila. Příroda dokáže věcí, vždycky jsem jí podceňovala, teď vim jaký dokáže divy. Gregorio očividně les pod Olympem znal, a očividně znal i cestu k doupěti. Zase na druhou stranu je výhoda, že se mnou jde, aspoň bych tu nezabloudila, i když vím, že by mi máma pomohla. Ale bylo to docela hustý, jak ta Amazonka byla skrz na skrz. Já vim, na smrti není nic pěknýho, ale ona si jí zasloužila. On jí nic neudělal, všechny Amazonky se upřeně dívaly na Artemis, jenom ona toho využila a napálila to do něj! Patřilo jí to! I když, já v životě nikoho nezabila. Podle Gregoria, to byla sebeobrana, a pomsta. Asi má pravdu, protože, když ho šípem střelila do těla, popadl mě hroznej vztek a zloba. Byl to prostě reflex, tak jsem to do ní napálila taky. Akorát mi vrtá hlavou, jak jsem mu dokázala vyléčit tu nohu. K těm mým výkonům, které jsem za dnešek udělala, mě něco popostrčilo a já to automaticky udělala. Bylo to, jako bych to nebyla já ale někdo jinej, jako by to někdo jinej za mě dělal, nebo mě k tomu vedl.

Gregorio se najednou zastavil a měl trochu zoufalý výraz.

,,Jsme tady.'' jeho výrazu jsem se zděsila. Podívala jsem se, několik metrů před náma byla nějaká jeskyně. Polkla jsem a podívala se na Gregoria. Teď už přestává sranda! Srdce mi bušilo, tep a dech se mi zrychlil. Do očí se mi nahnaly slzy. Gregorio to na mně hned poznal.

,,Jsi v pořádku?'' neodpověděla jsem mu. Místo toho jsem mu nečekaně padla kolem krku, tekly mi slzy. Gregorio byl očividně překvapenej ale přidržel mě u sebe.

,,Já to nezvládnu.''

,,Zvládneš.'' snažil se mě podpořit. Trochu se mu to dařilo. Když jsme se od sebe trochu oddálili, utřel mi slzu a políbil mě na čelo. Pohladil mě ve vlasech a usmál se na mě.

Došli jsme až k jeskyni. Sundala jsem si bágl a položila ke kameni vedle. Pouzdro s kopím jsem si schovala za pásek. Otočila jsem se na Gregoria, pak zpátky k jeskyni. Držela jsem baterku v ruce. Chtěla jsem vyrazit ale Gregorio mi držel ruku. Otočila jsem se na něj.

,,Možná jsi vyvolená, možná tě vyvolila černá vdova, možná jsi imunní proti jedu ostatních pavouků, ale tohle ti Athéna neřekla...nejsi imunní proti jedu Arachné! Arachné ho má nejsilnější, člověka zabije do pěti minut. Dej si pozor, aby tě nekousla.'' když mi to řekl, vytřeštila jsem oči. Ale pak jsem se na něj pousmála. Znova jsem se otočila a chystala jsem zase vyrazit, ale Gregorio mi pořád držel ruku. Přitáhl mě k sobě.

,,Vrať se mi živá...prosím.'' měl taky oči plné slz. Bože...zase budu brečet. Mně se tam tak nechce!

Gregorio mě chytil za druhou ruku. Měli jsme o sebe opřený čela, držel mě za pas. Tentokrát, když se ke mně naklonil, přizpůsobila jsem se a Gregorio mě políbil. Teď už tam nechci vůbec. Když jsem se od něj odtáhla, otočila jsem se a Gregorio už mojí ruku pouštěl. Pak jsem jenom zmizela v tmavé jeskyni.

E. J.

Pokračování...19. kapitola