Bez křídel..13. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Ležel jsem na posteli a bezmyšlenkově jsem se díval do stropu (no zas tak bezmyšlenkovitě to nebylo, protože jsem myslel na Gabrielu). Nemůžu spát. Mám tak zatemněný myšlenky, že ani nevim kolik je hodin, ani nevim jak jsem se dostal domů. Sice nevim kolik je hodin, ale vim že je venku tma jako v pytli. A Gabriela se tady pořád neobjevila, mám o ní strach. Kdyby ona nebyla DŘÍV můj strážný anděl, myslel bych si, že jsem jí totálně ukradenej. Ona byla první člověk, kterýho jsem si tak oblíbil, ona byla jediná, kdo se ke mně choval hezky. Ale očividně ji to přešlo a jsem jí lhostejný jako všem. Nevim jak ostatní EMO, ale mě konkrétně každý nesnáší. I vlastní rodina. Když mi bylo jedenáct, rodiče udělali něco tak hnusnýho, že na to do smrti nezapomenu...Jednou jsme šli do města, každý na mě zíral, pak se v obchodě zeptala prodavačka rodičů jestli jsem jejich syn a oni mě zapřeli..začali tam na mě křičet a ztrapňovat mě. Bylo mi to líto. Styděli se za mě, já ale nevim proč. Byl jsem vždycky klidnej a v pohodě, nedělal jsem problémy, byl jsem spíš tiché povahy. Rodiče se za mě styděli nejspíš proto, že si na ně každý ukazoval a byli každýmu pro smích. A rodiče místo toho, aby mě měli rádi jako svoje dítě, si ještě svůj vztek vybíjeli na mně. Oni by byli schopní mě v každé situaci zapřít. Ale nevim, proč si na mě zasedl Jason. Nikdy jsem nikomu nic neudělal, nikoho jsem si nevšímal. Nikdy jsem nepocítil domov, vždycky jsem se cítil jako u cizích. Měl jsem rodiče rád...než mě poprvé zapřeli. I když mi bylo jedenáct, všechno jsem si moc rychle uvědomil, začal jsem všechno chápat...a od toho dne rodiče nenávidím. Jsou to lakomci, nechtějí dávat ale brát, nedivim se, že jsem pro každýho nula a socka, ale ať si každý zkusí žít život jako já, ať si zkusí prožít to dětství jako já. A právě v tomhle jsme se s Gabrielou shodovali, měli jsme jeden druhého, protože jsme nikoho jiného neměli. O všech mích pocitech (až na tenhle) Gabriela věděla, se vším jsem se jí svěřil. A pak po jedný hloupý větě se sebere, změní náladu, spálí si křídla a odejde. Bylo to od ní hnusný. Nechápu proč to dělala. Nechci aby to vypadalo, že myslim jenom na sebe, ale když člověk žije celý život jako nula, jako odpad, a pak přijde někdo kdo vám do srdce vryje naději a vy si ho natolik oblíbíte, a on vás potom opustí, jako by jste mu byli ukradeni....nedá se to jinak definovat. Gabriela mi hrozně chybí, zvykl jsem si na její společnost. Chybí mi, strašně moc, chybí mi jako droga, jenže já drogy neberu...ale pravda je, že by se mi teď hodil aspoň joint. Ale to už by se za mě rodiče mohli stydět oprávněně. A já hlavně nemám na ty drogy prachy a jako zfetovaná troska taky dopadnout nechci. A alkohol? Jelikož jsem nikdy nikam nechodil, neměl jsem ani možnost ho ochutnat. Ani nekouřim. A jak už jsem řekl z krve se mi dělá blbě a na sebevraždu nemám žaludek ani sílu, prostě bych to nezvládl, je to hrozný, a že bych k ní měl hodně důvodů. To je tak těžký tohle...na drogy prachy nemám, na sebevražu nemám sílu, z krve se mi dělá špatně, alkohol nepiju a nekouřim. To je hrozná bezmoc tohle. Jediná věc, která by mi opravdu pomohla by byla, kdyby se teď objevila Gabriela ve dveřích. Jenže to by byla hezká věc, která se u mě moc, nebo spíš pořád neobjevuje. A taky by to byla věc, která by mi udělala radost. Ale k zahnání takového smutku pomůžou jenom ty ''ošklivé věci''. Ale já nechci aby se za mě rodiče styděli, že se jim každý vysmívá, protože je jejich dítě zfetovaná notorická zakrvavená troska. Kdybych tak věděl co můžu dělat, ale o to horší je, že to nevim. Teď se naštěstí objevila trochu pozitivní věc...ty myšlenky mě tak utahaly, že se mi chce spát. Díky bohu, ráno snad už příjdu na to, jak bych mohl žít bez Gabriely.

E. J.

Pokračování...14. kapitola