Okované boty aneb horo část IV.

"Wirklich? Nun, wer bin ich?" zeptá se pobaveně nad mou prostou odpovědí. Zřejmě z mého hlasu musela být slyšet má nervozita i strach. Stále klečím na té dřevěné zemi a už mě opravdu bolí kolena. Hlasitě zakňourám. Pochopí už, že neumím pořádně německy? Muž si mě změří pohledem jako kdyby zvažoval situaci.

"Wen bin ich?" zopakuje větu hledí na mě přísným pohledem, přičemž v ruce pořád drží revolver. Pokouším se rychle rozluštit onu větu. Opět mě zachrání imaginární blikající žárovka nad mou hlavou.

"Ja, esesman," vypravím ze sebe s vážnou tváří i když mám v podstatě strach. To on mě pronásleduje v mých nočních můrách, to on mě děsí pozdě v noci i brzo ráno a to on se na mě teď dívá chladnoucím pohledem a škodolibým úšklebkem na rtech.

"Nein, ich bin nicht nur esesman..!" zasměje se muž a hodí na mě ten nejhrůznější úsměv blázna, jaký jsem kdy viděla. Po zádech mi přejel mráz. Ještě víc jsem s skrčila k zemi.

"Nein?" vykoktám ze sebe. Kdo by to jiný asi byl? Zmrzlinář? To asi těžko..

"Ich bin ein wissenchaftler, ich bin arzt, ich bin Mengele!" najednou odhalený muž se opět zasmál, zasmál se tak hlasitě, že asi všechny vzbudil. Nepodaří se mi vydat ani hlásku. Mengele? Josef Mengele, ten Josef Mengele? Ten z Osvětimi kde prováděl strašlivé pokusy na dvojčatech a na těch, kteří pro něj byli "zajímaví"? Asi brzo upadnu.

"Gute nacht," zasměje se zákeřně Mengele, vytasí revolver, položí prst na spoušť a stiskne. Kulka letí vzduchem když mne najednou zasáhne přímo do čelo.